Za svým nelehkým snem šel přes všechny překážky, ale s velkou podporou rodiny a přátel. Dnes je z ní žena v duši - což byla vždy - i tělem. Po patřičné hormonální stimulaci a po operaci, která jí definitivně změnila pohlaví.
Velké štěstí kazí fakt, že nepřicházejí role. Lucie Brychtová se živí jako nápověda. Nejdřív seděla v suflérské budce brněnského Městského a dnes napovídá hercům pražského Národního divadla.
Teď se ale na pódium vrátila. Svůj vlastní příběh ženy, která až v dospělém věku našla správné tělo, vtělila spolu s režisérem Václavem Púčikem do autobiografické hry Jsem žena. A - jak jinak - hraje hlavní roli.
Premiéru si představení odbylo na scéně alternativního bratislavského Red Cat Cabaretu. A české prvenství (i s písněmi přeloženými ze slovenštiny Martinem Hýbnerem) si minulou středu připsalo jeviště brněnského Buranteatru. Za obrovského zájmu, vstřícného ohlasu i nefalšovaného dojetí publika.
Představení nejenže dojímá autentičností osudu, který talentovaná herečka tlumočí s obrovským prožitkem, ale je zároveň vtipné a nesentimentální, protože si s nadhledem dělá legraci ze sebe samé i ze svých skutečných, někdy i pořádně drsných zážitků. Ať už před, v průběhu, či po změně pohlaví.
Jak vás vlastně napadlo udělat představení z vlastních zážitků?
S režisérem a spoluautorem Vašo Púčikem jsme kolegové a dlouholetí přátelé. V roce 2007 jsme spolu alternovali jednu roli v bratislavském uvedení muzikálu Rent. A herci, kteří se mnou v představení Jsem žena dnes hrají, jsou také jeho spolužáci z jednoho ročníku bratislavské konzervatoře. A když jsem si prošla změnou pohlaví, začal Vašo hostovat v Městském divadle Brno (MdB), kde jsem pracovala už jako nápověda. A tam mne začal přesvědčovat: „Lucko, ten tvůj život, to se musí sepsat.“ Já jsem nad tím vždycky jen mávla rukou...
Lucie Brychtová
|
Pro vás už jako pro ženu nebyly role?
Když jsem v roce 2011 začala užívat ženské hormony, nikdo nevěděl, jak bude změna probíhat. Bylo tedy domluveno, že budu dohrávat svoje mužské role, dokud to půjde. A jednoho dne jsem sama řekla, že už se na to necítím. Navíc bylo vidět i na divácích, že v mé poslední větší roli v komedii Měsíční kámen už vlastně nevědí, jestli vyšetřovatele Jensena hraje holka, nebo kluk. A tak jej za mě přezkoušel Aleš Slanina. Už to zkrátka jinak nešlo.
O prázdninách roku 2012 jste pak podstoupila operaci k definitivní změně pohlaví?
Ano. A když jsem se po rekonvalescenci vrátila do nové sezony, stala jsem se v Městském nápovědou. Na tamní jeviště jsem se už nevrátila.
To byla velká oběť, ne?
Dost velká. Když není aktivnímu herci či herečce umožněno stát na jevišti, ale místo toho se jen dívá na své kolegy... Po letech hraní...
A to bych řekla, že divadelní prostředí je obvykle považováno za vstřícné, když jde o podobné alternativní osudy. Nebo snad ne?
V MdB byli vstřícní, protože mi umožnili projít mou dvouletou proměnou bez ztráty zaměstnání. Což nebývá vůbec časté, naopak, lidé s podobnými příběhy bývají zhusta vyhozeni, protože je jejich okolí nepřijme a proměnu nezvládne. Také často slýchám, že mám velké štěstí, v jakém prostředí jsem si proměnou prošla. Že právě to herecké je tolerantní a chápavé. Jenomže i v něm jsou různí lidé a někteří pro takové věci pochopení nemají. I když vám to do očí neřeknou, vycítíte, že vám nijak nefandí a nestráví to.
Jak dlouho jste v MdB působila jako nápověda?
Skoro čtyři roky, dnes ji dělám v pražském Národním divadle. Napovídám třeba Ivě Janžurové. Ale to už mě mezitím Vašo, kterému se vždycky líbily moje historky, přemlouval k sepsání hry.
Historky! Sem s nimi!
Jsou všechny v našem představení, tedy ty zásadní, které za to stojí. Nejvtipnější jsou asi ty, kdy jsem se už jako žena seznamovala s muži. Možná jsou až šokantní.
Tak prosím aspoň o vaši nejoblíbenější...
Ta je o jednom báječném brněnském skrblíkovi, který mě pozval domů na večeři. Byl z toho smažený sýr, kdy mě navíc upozornil, že sice obalil sýry dva, ale dáme si napůl jeden, protože ten druhý má na zítra pro sebe.
Brněnský gigolo vás hodlal dostat přes smažák?
Přes půlku smažáku. S chlebem. Ve hře to všechno je, protože díky představení se s podobnými historkami vyrovnávám. Ve scénáři není totiž vymyšleného vůbec nic, všechno se mi opravdu stalo. Od dětství až do současnosti.
A vaši slovenští kolegové se snaží hrát česky?
No ano, když hrají třeba moje rodiče, hrají česky i v bratislavském Red Cat Cabaretu jeho zakladatelky Lucie Siposové, pro který představení vzniklo. Právě ona chce totiž ve svém kabaretu od počátku uvádět taková kontroverzní představení.
I když slovenské publikum bývá považováno za konzervativnější než české nebo moravské?
Toho jsme se právě báli. Když jsme totiž v roce 2007 s Vašo Púčikem alternovali v muzikálu Rent roli kluka, který se cítí být holkou a převléká se za ni, po jednom náročném pěvecko-tanečním čísle přistála na jevišti plastová lahev a z hlediště na mě křičeli „Ty buzno!“. A to jsem Vašovi připomínala, když jsem se ho ptala, jestli opravdu chce na jeviště přinést mé téma - a ke všemu na Slovensku, kde lidé nevnímají věci tak otevřeně. A světe div se, stalo se něco neuvěřitelného. Diváci jsou přikovaní k sedadlům a navíc je krásné, že po představení se strhne debata, protože se jim ještě nechce domů. A pokládají různé doplňující otázky, možná i proto, že si během hry udělali obrázek o tom, čím jsem si prošla.
Diváci alternativního kabaretu nebudou ale asi tak docela průměrný vzorek...
Stává se, že přijdou lidé, na jejichž očích zpočátku vidím zděšení, na co že to přišli, ale během představení jako by začali jít s příběhem - a po skončení pak pokládají nejvíc otázek. A říkávají i „Klobouk dolů“. To oni nás vlastně vyprovokovali k premiérám v Brně a Praze, když říkali, že takové představení by mělo vidět co nejvíc lidí.
