Vzdor jí otevřel bránu ke kariéře. Díky ukrajinštině vede centrum v Kyjevě

Po střední škole žila dva roky ve Spojených státech a její rodiče chtěli, aby studovala angličtinu. Lucie Řehoříková si ale vybrala „ideologický protiklad“ – ruštinu. K té si pak přibrala ještě ukrajinštinu. A právě tato volba nakonec zapříčinila, že se brněnská překladatelka stala v listopadu 2014 ředitelkou Českého centra v ukrajinském Kyjevě.

Lucie Řehoříková je od listopadu 2014 ředitelkou Českého centra v ukrajinském Kyjevě. | foto: Michal Růžička, MAFRA

„Možná rodičům navzdory, možná navzdory sobě, to už nevím, jsem se rozhodla pro ruštinu, což bylo v náladě konce devadesátých let pořád ještě cosi podivného. A abych to podtrhla, jako druhý jazyk jsem si vybrala ještě ukrajinštinu,“ usmívá se Lucie Řehoříková a dodává: „Jak to vypadalo – nic méně praktického jsem si zvolit nemohla.“

K jejímu směřování jí napomohlo i seznámení s manželem. Zřejmě také náhodou, byť už ne navzdory, ale z lásky, si za něho vybrala Pavla Řehoříka, spoluzakladatele brněnského vydavatelství Větrné mlýny.

Ženy jižní Moravy

Letní seriál přibližuje pozoruhodné ženy spjaté s Jihomoravským krajem. Každý týden představí jednu ženu, která je nejen úspěšná ve své profesi, ale k tomu ještě dokáže působit na svoje okolí, přispět k lepší atmosféře ve společnosti, nastartovat pozitivní změnu nebo zlepšit život jiným lidem.

„Plynule jsem se pak podílela na edičních projektech Větrných mlýnů, především na těch souvisejících s východní Evropou, jako je Ukrajina, Bělorusko a Rusko. A také na festivalu Měsíc autorského čtení,“ vysvětluje Řehoříková.

A jak se tedy dostala do Kyjeva? Zkrátka se přihlásila na konkurz na šéfa Českého centra v Kyjevě a vyhrála.

„Nic víc v tom nebylo. A je skvělé, že pozice v Českých centrech nejsou obsazovány jen kariérními diplomaty, takže šanci dostat se na ně má každý, kdo uspěje ve výběrovém řízení,“ těší dnešní ředitelku, jíž pomohla jak znalost ruštiny a angličtiny, tak zejména ukrajinštiny.

„I když jsem si v časech svého studia o ní myslela, že jde jen o koníček a tajnou lásku, která nebude mít žádné praktické využití. Ale kdoví, jestli právě znalost ukrajinštiny neznamenala body, které rozhodly, že jsem právě já uspěla,“ uvažuje Řehoříková.

„Těžko ohromíme svět montováním aut a výrobou oceli“

Úkolem Českých center ve světě je představovat Českou republiku skrze kulturu. „A to si myslím, že je správně, protože jazyk a kultura v sobě mají osobitost, jedinečnost. Těžko ohromíme svět tvrzením, že montujeme auta nebo vyrábíme ocel,“ vysvětluje ředitelka a upřesňuje, že její prací je být mostem mezi kulturami obou zemí v nejširším slova smyslu.

Tři otázky pro Lucii Řehoříkovou

Jaký mám vztah k rodnému Brnu?
Brno je moje město a myslím, že stále má potenciál k rozvoji, ale bojím se, že to nepůjde bez zásadnější decentralizace země. Ve 21. století je neúnosné, aby lidé chodili za prací do hlavního města. Chybí tu příležitosti a pobídky musí na začátku vytvořit stát skrze své instituce.

Jaká jsou moje oblíbená místa jižní Moravy?
Valtice, kde žije moje sestra Zdeňka. Komín, kde bydlíme s rodinou, a lesy kolem Brněnské přehrady, kde jsem na chatě trávila dětství, ale svůj význam pro mne měly hlavně v časech dospívání.

Které brněnské ženy považuji za inspirující?
Brno jich má mnoho, tak aspoň pár. Výtvarnice Kateřina Šedá, bojovnice Barbora Antonová, spisovatelka Kateřina Tučková, soudkyně Kateřina Šimáčková a senátorka Eliška Wagnerová.

„Patří k tomu i věda a školství jak v Česku, tak na Ukrajině. A troufám si tvrdit, že se nám daří,“ usmívá se žena, která je matkou čtrnáctiletého Mikuláše a pětileté Medy.

Ti jsou s ní v zemi, která má u nás obraz chudého a zanedbaného státu. „Je to jiná země,“ shrnuje ředitelka kyjevského centra. „Kyjev je velké město s neuvěřitelným provozem, všude je relativně daleko, nikde klid, odpočinek, ačkoliv samozřejmě za ty tři roky jsme si i tady už našli místa, kde se dokážeme schovat,“ líčí.

A dodává, že její pětiletá dcerka Kyjev snáší vlastně nejlépe a baví ji tam všechno. „Myslím, že v tomto věku je jí jedno, kde je. Chodí do obyčejné ukrajinské školky a už umí obstojně jazyk. Syn Mikuláš to měl náročnější, protože chodí do anglické školy, takže zhruba rok musel investovat do dokonalého zvládnutí jazyka.“

Pokud se s dětmi vrací do Brna, znamená to pro ni paradoxně dovolenou, i když je tu pracovně.

„Možná si ani neumíme představit, jak je náš život oproti Ukrajině komfortní, jak pohodlně si u nás žijeme. Jen to, že nemusíme myslet na tisíc maličkostí, které jsou běžnou součástí ukrajinského života, je nesmírně uvolňující,“ vysvětluje Lucie Řehoříková a dodává, že Ukrajinci naši republiku vnímají jako Západ.

Ukrajinci si dovedou život víc vychutnat, míní

„Vědí o nás ale mnohem víc než my o nich, zajímají se,“ pokračuje ve srovnávání. „Je to vidět na kurzech češtiny, kde máme stále vzrůstající zájem studentů. Někdy se zdá, že česká popularita je až nezasloužená, určitě z toho hlediska, jak se my zajímáme o ně. Ale zdá se mi, že nejhorší stereotypy o Ukrajincích už máme také za sebou. Chápeme, že když je někdo momentálně chudší než my, neznamená to zároveň povel k nárůstu našeho sebevědomí.“

Ji osobně nejvíc překvapilo, že jak jsou Ukrajinci zdánlivě pomalejší, nezorganizovaní, tak jsou naopak i nesmírně pozorní.

„A myslím, že si dovedou život víc vychutnat. Protože jsem tu přes kulturu, musím říct, že mě překvapil zájem o umění všeho druhu, a to zdaleka nejen v úzkých intelektuálních skupinách. Potkat teenagery, jak si v kyjevském metru čtou básně, není nic mimořádného,“ doplňuje svoje dojmy.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Tuší přitom, že může jít o její první a zároveň poslední misi. „Nepřemýšlím, že dnes je to Kyjev a zítra Honolulu,“ usmívá se.

Žádné plány prý nemá a říká, že jí dosud taková strategie vycházela. „Ale samozřejmě je tu syn Mikuláš, který bude chtít studovat střední školu, také manželova práce vyžaduje jeho přítomnost v Brně, takže předpokládám, že za rok dva, až mi kyjevská mise skončí, budeme všichni v Brně. A docela se na to těším,“ přiznává.

Na závěr dodává, jak je pro ni skvělé, že se ve vedoucí pozici ocitla právě na Ukrajině. „S emancipací se to tady totiž moc nepřehání, byť nějaký pokrok už vidět je. Při jednáních mám ovšem benefity jako žena a navíc i z pozice autority, kterou má funkce přináší. Nestěžuji si,“ usmívá se Lucie Řehoříková.