V 70. letech minulého století měli lední medvědi v Brně velmi špatné podmínky. Možná právě proto se jejich odchov nedařil. Neúspěchy zlomila až Lenka Tilčová, která nastoupila do zoo krátce po studiích.
O šelmy neměla původně příliš zájem a raději se starala o kopytníky. Dokud jí však její manžel Karel Tilč, tehdejší veterinář v Zoo Brno, nepřinesl domů v ručníku zabalené mládě ledního medvěda.
"Rodičům Severce a Turulovi se narodila dvě mláďata, byl to už asi desátý pokus. Samice se o ně zase nedokázala postarat a vlivem toho jedno velmi rychle zemřelo na infekci," vzpomíná na rok 1976 Lenka Tilčová.
"Manžel pak jednou odpoledne přišel domů z práce s medvědem v jedné a inkubátorem ve druhé ruce, a tak začala naše medvědí školka," dodává.
Z inkubátoru do dětské postýlky
Bez potřebných informací a zkušeností však bylo velice těžké se o medvídě postarat. Tilčovi tehdy bydleli v pavlačovém domě a s medvídětem obývali jednu jedinou společnou místnost. Zpočátku leželo jen v inkubátoru, ale s přibývajícími týdny začalo čím dál více cestovat.
Karel Tilč, veterinární lékař v brněnské zoo, na Kukulínovi dokonce jezdil.
"Když byl Kukulín větší, přestěhovali jsme ho do dětské postýlky. V bytě musela být stálá teplota 18 stupňů," líčí první týdny péče.
Kvůli své nové roli probděla mnoho nocí. Mláděti totiž postupně přestal stačit obyčejný sunar a jeho pěstouni museli vymýšlet alternativy, které však medvědovi často neseděly. V době kojení si na sebe navíc musela chovatelka navlékat speciální plyšový oděv, aby mláděti připomínala co nejvěrněji jeho chlupatou matku.
Kukulín sice jedl lépe, ale brněnský byt začal devastovat. "Když byl větší, začal sílit. Občas si chtěl třeba hrát a já jsem pak byla samá modřina. Ale užili jsme si s ním spoustu legrace," říká Lenka Tilčová, když vypráví, jak si medvídě vlezlo do odpadkového koše nebo vyjedlo plnou ledničku.
Občas překvapilo i sousedy procházkou po pavlači a jediné, co na něj podle adoptivních rodičů platilo, byla vana s vodou.
Manžel na třímetrákovém medvědovi jezdil a hrál si s ním
Když byly Kukulínovi tři měsíce, musel zpátky do zoologické zahrady, protože miniaturní byt už mu byl příliš malý a nepohodlný. Jeho vychovatelé si na jednu stranu oddychli, zároveň ale loučení popisují jako jeden z nejtěžších okamžiků svého života.
"Když jsme vzrostlé medvídě vrátili do výběhu, naříkalo a snažilo se přes mříže dostat ven. Dokonce jsme mu museli ze začátku dávat uklidňující léky," popisuje netradiční vztah šelmy jeho pěstounka.
Zatímco ona se fyzického kontaktu se sílícím medvědem začala postupem času obávat, její manžel se zvířete rozhodně nebál. "Chodil k němu do výběhu, i když měl tři metráky. Hráli si spolu, a dokonce na něm i jezdil," směje se Tilčová při vzpomínce na lední medvídě, které se v zoo dožilo sedmi let.
