Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Opustili Srbsko a cítili samotu. Teď baví lidi v Brně hudbou a fotbalem

  11:07aktualizováno  11:07
Dva Srby stejného příjmení Markovič zavál osud do Brna. Že jde o staré přátele? Kdepak. Sami žasli, že o existenci svého jmenovce doposud neměli tušení. Jejich obory se totiž míjejí. Jeden baví obecenstvo hudbou, druhý fotbalovými kousky.

První setkání fotbalisty Miroslava Markoviče (vlevo) a šéfdirigenta Aleksandara Markoviče skončilo poutavým rozhovorem. Vzápětí si na sebe vyměnili kontakty. | foto: Tomáš Kvapilík, 5plus2.cz

Starší Aleksandar, který působí v brněnské filharmonii jako šéfdirigent už pátou sezonu, a mladší Miroslav, jenž druhým rokem střílí branky v dresu Zbrojovky, si k sobě skrze balkánský temperament našli ihned cestu.

Miroslav Markovič (24 let)

  • Narozen v srbském Arandelovaci. Vlast opustil v 17 letech.

  • Přes Slovinsko se dostal do české soutěže, kde působí od roku 2008.

  • Vystřídal už osm klubů – Baník Ostrava, Čáslav, Vlašim, Viktoria Žižkov, Dukla Praha, České Budějovice, Zbrojovka Brno.

  • Za Zbrojovku vstřelil ve 28 zápasech 5 gólů.

"Miroslav je pravý Srb. Vysoký a pohledný. Jsem rád, že ho poznávám," poznamenal Aleksandar s úsměvem po pár minutách společného rozhovoru.

Aleksandare, jste stále rozesmátý. Držíte si dobrou náladu i při práci?
AM:
Kdybych byl ustaraný, orchestr by začal být také ustaraný. Znervózněl bych je. Musím na ně přenést důvěru a klid.
MM: S tím souhlasím, pozitivní energii potřebuje i fotbalové mužstvo. Trenér musí být i velmi dobrý psycholog.
AM: Ano, to je přesně to, co jsem chtěl říct. Mimo všech technických vědomostí a detailů vnímám velký význam psychologie. Když je člověk uvolněný, může svobodně projevit svůj um. Když je naopak ustaraný, uzavírá se. A tak je to i v životě.

Aleksandar Markovič (38 let)

  • Narozen v srbském Bělehradě. Vlast opustil v 16 letech.

  • Stal se vítězem mezinárodní dirigentské soutěže G. Fitelberga (2003).

  • Od té doby řídil většinu evropských orchestrů, například ve Stuttgartu, Norimberku, Záhřebu, Berlíně či Vídni.

  • Od roku 2008 pracuje jako umělecký šéf a šéfdirigent v brněnské filharmonii. Loni prodloužil smlouvu o dvě sezony. Nejbližší jeho koncert v Brně je 3. a 4. dubna v Janáčkově divadle.

Jak to myslíte?
AM: Každý má dvě možnosti. Může být vystresovaný, nebo uvolněný. V obou případech jde jeho život dál, spí, jí, miluje přítelkyni, věnuje se sportu. Ale jenom pokud je uvolněný, může zažívat ten nejlepší život, který je možný. Stres, starosti, obavy tě neudělají lepším člověkem, nýbrž horším.

Tento pozitivní přístup jste se naučil, nebo jste se s ním narodil?
AM:
Je to něco, co jsem si uvědomil po mnoha letech. Na začátku kariéry jsem byl plný starostí. Byl jsem osamocený, v cizí zemi. Po letech jsem si uvědomil, že obavy mi nic nepřináší.
MM: Život je nejlepší učitel. Každého naučí, jak se chovat ve všech možných situacích.

To nás dostává k vašemu dětství a dospívání. Kdy vám poprvé došlo, čím se chcete živit?
MM:
Bylo mi asi šest let, když jsem poprvé začal trénovat. Přihlásil jsem se do místního klubu, který koučoval můj taťka. Ve dvanácti letech jsem přestoupil do Partizanu Bělehrad a rok a půl jsem každý den dojížděl sedmdesát kilometrů do Bělehradu. Táta mě vždy vyzvedl hned po škole a vraceli jsme se až pozdě večer. To už mi bylo jasné, že se chci fotbalem živit.
AM: Existuje nahrávka z mých tří let, kde jsem říkal, že chci být dirigent. Nebyl jsem ale vychováván jako dirigent. Rostl jsem jako normální dítě, které kopalo do balonu, jezdilo na kole, hrálo basketbal. Zkoušel jsem vše možné, vodní pólo, karate, tenis. Hodně času jsem trávil taky na ulici, ale hudba byla vždy součástí mého života, moje největší vášeň. A nebylo to ani nic zvláštního. Můj otec je hudebník, takže jsem hrál na piano, zpíval jsem, věnoval jsem se jazzu. Až v šestnácti letech jsem si opravdu uvědomil, co chci dělat, a začal jsem se soustředit na klasickou hudbu.

Poměrně brzy jste oba museli opustit rodinu. Jak těžké to bylo?
AM:
Velmi těžké. Vyrostl jsem ve čtvrti Zemun, která se nachází na břehu Dunaje a je trochu izolovaná od ostatních částí. Byla součástí rakousko-uherské monarchie, vyznačuje se starobylou architekturou a trochu i svou vlastní mentalitou. Do doby, než mi bylo patnáct let, jsem téměř neopouštěl tuto malou oblast. Pak jsem začal navštěvovat školu v centru Bělehradu a o rok později jsem odcestoval ze země, což pro mě byla obrovská změna. Opustil jsem malé intimní místo, kde bylo vše blízko, a začal jsem objevovat svět. Náhle jsem byl osamocený.
MM: Měl jsem to podobně. Život bez rodiny mi začal ve čtrnácti, když jsem se přestěhoval do Bělehradu a bydlel jen se spoluhráči. Docela jsem se s tím pral, ale byla to pro mě dobrá zkušenost. V sedmnácti jsem se přestěhoval do Slovinska, kde jsem rok hrál za Krka Novo Mesto. Od osmnácti jsem v Česku, hrál jsem už za osm týmů. Poznal jsem Prahu, střední Čechy, jižní Čechy, severní i jižní Moravu. Je to velká životní škola. Dá se říct, že v Česku znám více měst než v Srbsku.

Před Besedním domem se o šálu Zbrojovky přetahovali fotbalista Miroslav...

Před Besedním domem se o šálu Zbrojovky přetahovali fotbalista Miroslav Markovič (vlevo) a jeho jmenovec šéfdirigent brněnské filharmonie Aleksandar Markovič. Oba totiž mají fotbal ve své srbské krvi.

Čím je Srbsko jiné? Stýská se vám někdy po něm?
MM: Přál bych si, aby bylo blíž a já se mohl domů vypravit jednou za dva týdny. Takhle se do Srbska dostanu jednou za čtvrt roku na tři dny. Chybí mi rodina, přítelkyně, kamarádi. Na druhou stranu vím, proč jsem v Brně. Vím, že fotbalu musím něco obětovat. Pokud se chci v evropském fotbale prosadit, musím takové odloučení vydržet.
AM: Někdy mi Brno připomíná rodný Zemun. Jde o podobný styl architektury. Mám z velkých starých brněnských budov pocit monarchie jako v Zemunu. Ale co se týče Bělehradu jako celku, má asi dva miliony obyvatel a je opravdu obrovský, a taky hlučný, páchnoucí a uspěchaný. Srbové jsou velmi temperamentní a dynamičtí, jejich energii lze v Bělehradu vnímat velmi silně, až jsem z toho někdy unavený. Tím, že jsem odešel už hodně dávno, jsem od něj trochu odpojený. Cítím se doma tam, kde se cítím dobře. Do Bělehradu se vracím jen kvůli rodině, jednou dvakrát do roka, trochu si dobít baterky. Víckrát to nestíhám.

Aleksandare, poznal jste spoustu evropských měst. Co vás na Brně baví nejvíc?
AM: Co mě přilákalo do Brna, byla brněnská filharmonie, nikoli město samotné. Zjistil jsem, že Brno má mimořádný orchestr. Když mi nabídli pozici šéfdirigenta, vůbec jsem neváhal. V Brně rád trávím čas, je to krásné město, má milou atmosféru, lidé jsou přátelští. To byl druhý důvod, proč jsem vzal tu pozici. Když v nějakém městě pracuji, chci se tam cítit dobře.

Jak se stalo, že brněnský orchestr je mimořádný?
AM:
Možná je to tradicí. Každý z členů orchestru si je vědomý, že je součástí této tradice. A je na to hrdý. Možná je to také jejich mentalita, vřelost, emocionalita, která jim umožňuje věnovat se muzice na tak vysoké úrovni. Každý z Brňanů by si měl uvědomit, že filharmonie je jeden z nejvýraznějších atributů Brna. Neměli by zapomínat, že mají jeden z nejlepších orchestrů v zemi. Jsem tu pátým rokem, a mám pocit, že získáváme širší publikum, rozvíjíme a zlepšujeme obraz filharmonie.

Fotbalisté si často pouštějí hudbu v kabině, i když to není zrovna ta klasická. Jaký mají hudebníci vztah k fotbalu?
AM:
Dlouhé roky jsem fotbal nesledoval. Pak ale přišel světový šampionát ve fotbale a já sledoval každé utkání. Pracoval jsem v opeře v Innsbrucku, ale každý den jsem chodil do baru, objednal si mojito a prostě koukal.

Jak rozhovor vznikal

Že jsou fotbalisté primadony? Ale vůbec ne. Alespoň Miroslav Markovič tento stereotyp vyvracel. Rád se časově přizpůsobil jmenovci z hudební branže a dostavil se na rozhovor do budovy filharmonie. A přizpůsobil se i jazykově. Aleksandar si pro lepší porozumění zvolil k rozhovoru angličtinu, Miroslav by mluvil česky, ale odhodlaně ze sebe soukal anglická slovíčka. Kromě toho se oba rádi pouštěli do vzájemného poznávání v srbštině a nakonec si vyměnili kontakty. Se sehnáním lístků na koncert filharmonie a zápas Zbrojovky prý nebude problém.

Sdílejí všichni Srbové lásku k fotbalu?
AM:
Možné to je. Každý malý kluk chce hrát fotbal, ale já jsem nebyl moc talentovaný. Otec mě sledoval z okna a říkal mi: ty kopeš víc ostatní kluky než do míče. Zdálo se mi, že jsem na fotbal příliš pomalý a vysoký. Miroslav se mi zdá hodně vysoký na fotbal.
MM: Vysoký jsem, ale snažím se být i rychlý (smích). Zbrojovka je teď v těžké situaci, bojuje o záchranu, ale já věřím kvalitě našeho týmu. Jsem si jistý, že se zachráníme a já v Brně dokončím svou práci. Po pěti letech v Česku cítím, že chci zkusit zase něco jiného. Chci najít tým, který mi dá více prostoru pro zlepšení.
AM: Na které pozici vlastně hraješ?
MM: Útočník.
AM: Aha, takže celebrita (smích).
MM: Pokud budu dávat góly, tak možná ano (smích).

Jaké máte sny?
MM:
Moje sny nejsou jen fotbalové. Chci mít velkou rodinu a děti. Ale dřív se musím věnovat fotbalu a snažit se vydělat peníze.
AM: Vždy jsem se snažil si své sny uvědomit a co nejdřív jich dosáhnout. Když jsem byl student, chtěl mít svého agenta a taky jsem ho získal. Pak jsem se chtěl stát hudebním ředitelem a povedlo se mi to. A tak dále. Dlouhodobě je ale mým cílem nacházet tolik klidu, abych se cítil dobře a zůstával v dobré náladě. Mít hodně a být šťastný není totéž. Teď mluvím hodně filozoficky, takže bych rád dodal, že samozřejmě toužím pracovat v berlínské opeře, stejně jako Miroslav chce hrát za Barcelonu (smích).
MM: (smích) Máš ale pravdu v tom, že štěstí není jen o penězích. Štěstí musíš mít v sobě, ne v peněžence.
AM: Řekněme to takto: je možné být šťastný bez peněz, ale lepší je to s penězi (smích).







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.