Tři a půl měsíce trvalo, než lední medvídci poznali denní světlo. S matkou se batolili ve slámě, lezli po skalách a pořádně si ušpinili bílé kožichy.
Matka byla netrpělivá
Medvědí máma už půl hodiny před plánovaným vypuštěním hlasitě dávala najevo, že chce ven. Plechové dveře oddělující vnitřní a vnější výběh se otřásaly pod jejími ranami.
Když se konečně otevřely, Cora hned zamířila k bazénu a zmizela pod hladinou. A bylo vidět, že si svou koupel opravdu užívá. Jenže medvíďata se zpočátku ostýchala a postávala ve dveřích.
Po několika minutách se však začala zvědavě motat po výběhu, prozkoumávat okolí a pískáním komunikovat s mámou.
Cora se medvíďatům okamžitě začala věnovat a společně obešli celý výběh, přičemž dbala na to, aby se malým medvídkům nic nestalo.
Pryč od bazénu
Nejvíc práce měla s tím, aby potomky udržela dostatečně daleko od bazénu. A ač medvídci balancovali na vlhkých kamenech a téměř už nořili čumáčky do vody, k nechtěné koupeli nedošlo. Když se některé z nich přiblížilo k příkrému srázu, matka před něho okamžitě nastavila svou mohutnou tlapu.
"Ukazuje to, že mateřské instinkty u ní fungují opravdu dobře," pochvaloval si ředitel zahrady Martin Hovorka.
Přesto jsou on i ošetřovatelé z medvídků venku nervózní. "V přírodě by se medvíďata ven z brlohu dostala až o měsíc a půl později, byla by daleko silnější a motoricky zdatnější," vysvětlil.
