Brňané přijali festival smíření Meeting Brno za svůj. O jeho druhý ročník, který o víkendu skončil, mělo zájem třikrát víc lidí než loni. „V loňském roce jsme napočítali asi jedenáct tisíc návštěvníků, letos odhadujeme, že se jich přišlo podívat kolem třiceti tisíc,“ sdělil za pořadatele Petr Kalousek.
Jen na večerní koncerty v replice Německého domu na Moravském náměstí přišlo pokaždé několik set lidí. Další stovky si vyslechly improvizované koncerty hudebníků v tramvajích či přišly na nějakou z veřejných diskusí.
Zdaleka největším a nejdojemnějším vrcholem Meetingu ale bylo pětidenní setkání sto dvaceti příbuzných ze tří židovsko-německých továrnických rodin – Löw-Beer, Tugendhat a Stiassni.
Jejich předci se od poloviny 19. století zasloužili o rozvoj a prosperitu města. O majetek je připravili nejdřív nacisté, pak komunistický režim. Část každé rodiny nestihla uprchnout a skončila v koncentračních táborech. Nikdo z nich se už do České republiky nevrátil.
Čínskou sbírku zachránil útěk před nacisty
Jedním z těch, kdo jezdili do Brna občas jen na návštěvu, je třiasedmdesátiletý John Löw-Beer. Vitální muž se narodil za války už v exilu a považuje se za světoobčana.
John Löw-Beer se narodil až po útěku rodičů z Československa. Jeho rodina patří do svitávecké větve Löw-Beerů.
„Narodil jsem se v New Yorku, kde jsem prožil prvních sedm let života. Dalších deset let jsme žili v Římě, načež jsme se vrátili do Ameriky. Když se hodně stěhujete, není žádné konkrétní místo, kde máte domov. Nicméně kořeny, ty má rodina tady. V Brně, ve Svitávce, v Brněnci a v Boskovicích,“ řekl.
Ačkoliv on sám v Česku už několikrát byl, jeho matka sem jet nikdy nechtěla. Babička totiž zemřela v Osvětimi, stejně jako několik dalších příbuzných.
Otec Fritz Löw-Beer se v rámci rodiny vymykal. Ačkoliv se mělo za to, že bude pokračovat v tradici a bude se podílet na řízení podniku ve Svitávce, kde rodina žila ve Velké vile, prosadil si jinou cestu. Vystudoval sice textilní inženýrství na univerzitě v Leedsu, oblíbil si ale cestování, rychlá auta a asijskou kulturu.
Ve své době byla jeho sbírka čínského umění jednou z nejvýznamnějších v Rakousku-Uhersku a kvůli ní dokonce nechal přebudovat část secesní vily na domácí muzeum. „Naštěstí stihl vzít většinu s sebou na útěku před nacisty, teď je sbírka v muzeu ve Stuttgartu,“ vzpomněl jeho syn John.
Rodina zažila dvojí nespravedlnost
Ve Svitávce se byl několikrát podívat i za socialismu ještě s otcem, který zemřel v roce 1976. „Nikdy se nám třeba nepodařilo dostat do vedlejší Malé vily, která také patřila Löw-Beerům a kde vyrůstala sestřenice mého otce Greta, provdaná Tugendhatová,“ povzdechl si.
Minulé úterý se to ale povedlo – a rodiny při své návštěvě žasly, jak se podařilo vily opravit a co všechno patřilo k jejich majetku. V Malé vile bylo za socialismu zdravotní středisko, takže ji posléze zprivatizoval místní zubař.
Ve Velké vile je dnes radnice a starosta Jaroslav Zoubek (Občané Svitávky, SNK) je nadšeným amatérským historikem. Před šesti lety se spolupracovníky napsal knihu Löw-Beerovy vily a natočil film. Zasadil se i o muzeum ve Velké vile. Setkání s rodinami byl pro něj zážitek.
„Přijeli z celého světa a bylo pro ně zajímavé vidět, co všechno tady jejich předci vybudovali. Někteří to vůbec netušili. Bylo pěkné od nich slyšet, že nám přejí štěstí v tom, co děláme. Svitávka se taky díky oběma vilám stává turistickým cílem,“ popsal starosta Zoubek.
„Padesát let tady bylo jméno Löw-Beer tabu. Mám ještě materiály z padesátých let, kdy rodina chtěla navrátit československé občanství, aby mohla žádat zpět majetek, který jim nejdřív zabavili nacisté a pak zkonfiskovaly Benešovy dekrety jako německy mluvícím továrníkům,“ přiblížil Zoubek.
„Že šlo o Židy a část rodiny, která nestihla utéct, zemřela v koncentrácích, se nebralo v potaz. Nakonec občanství nedostali, protože někteří jejich bývalí zaměstnanci vypověděli, že před nimi museli mluvit německy,“ popsal starosta dvojitou nespravedlnost, které byla rodina vystavená.
První krok pro další setkávání
Díky působení podnikatelů se přitom z malé osady Svitávky stalo moravské průmyslové centrum a rodinný podnik mohl expandovat do Brna a dál do zahraničí. „Dodneška z toho těžíme. Postavili tu dělnické a úřednické domy, školku, sto let tady dávali lidem práci. Nebyla tu rodina, která by neměla někoho v továrně,“ dodal starosta.
Podle Johna Löw-Beera je skvělé, že se všechny tři rodiny provázané příbuzenskými vztahy mohly letos setkat v Brně. „Měli jsme hodně o čem mluvit. Že jsme většinu majetku nezískali zpět, s tím se nedá nic dělat. Po sametové revoluci jsem dostal po matce dům v Praze, některým příbuzným ale stát nevrátil vůbec nic,“ konstatoval Löw-Beer.
Po stopách předků však rodiny putovaly i v Brně. Když si minulé pondělí prohlížely z autobusů rozsáhlé trosky právě bourané továrny Vlněna na Dornychu, která patřila Stiassným, na tvářích se jim zračil údiv. Den předtím strávili všichni ve vile Löw-Beer v Drobného ulici a v sousední vile Tugendhat.
„Nikdy jsme tu nebyli. Ale připadáme si tu jako doma,“ opakovali, když se procházeli po zahradě. Z okna vily, která je památkou UNESCO, je zamyšleně pozorovala Daniela Hammer Tugendhat, jejíž rodiče v roce 1930 unikátní funkcionalistickou vilu postavili.
A vypadalo to, jako by opravdu byla doma. Město chce proto na úspěšné setkání rodin navázat. „Bereme to jako první krok pro další setkávání a spolupráci s rodinami v dalších letech,“ uzavřel za organizátory Meetingu Kalousek.
