Milan Kozelka vystoupí na Měsíci autorského čtení v Brně

Milan Kozelka vystoupí na Měsíci autorského čtení v Brně | foto: Archiv Milana Kozelky

Milan Kozelka: Jdu do rizika a můžu být vypískán

  • 1
V pondělí 21. července přivítá brněnský festival Měsíc autorského čtení svého možná nejkontroverznějšího hosta, básníka a prozaika Milana Kozelku.

Budete číst v Brně na "největším českém festivalu" svého druhu, s jakými představami do toho jdete?
Pokusím se říct něco nového, drze otevřít nové a kontroverzní téma. Půjdu do rizika a můžu být vypískán. Domnívám se ale, že nelze do nekonečna předstírat, že se tady nic neděje, že dnešek je tou nejlepší dobou, jakou máme tu čest žít (díky Václavu Klausovi). Nesouhlasím s tím a pokouším se (s jistou nadsázkou) podávat obraz této idiotské doby. Jsem zvědavý na reakce, a dokonce se na ně těším - i když můžou být tvrdě odmítavé.

Vaší vskutku monumentální prací jsou tři antologie mapujících aktuální slovesné a výtvarné dění v regionech Ostravska (V srdci černého pavouka, 2000), severních Čech (Od břehů k horám, 2000) a Olomoucka (Vertikální nostalgie, 2002). Vybíral jste si záměrně tyto oblasti považované většinou společnosti za "okrajové"?
Nemyslím si, že jsou regiony centrální a okrajové. Ty tři antologie se týkaly oblastí, které jsem v dané době považoval za natolik svérázné a dominantní, že ani nebylo možné začít jinde. Nejedná se o monumentální práci. Monumentální by byla v případě, že by bylo zpracováno a vyšlo všech uvažovaných deset dílů, což se nestalo. Nejspíš ještě neuzrála doba pro podobné projekty.

Další podobné antologie tedy nepřipravujete?Nepřipravuju. Měl jsem v úmyslu sestavit antologii Plzně, ale vyskytly se problémy se sháněním peněz. Oni mysleli, že jim udělám a vydám antologii, a ještě na ni seženu peníze. Takový machr nejsem. Nehledě k tomu, že tohle je dřina pro literární a umělecké teoretiky a ne pro naivního outsidera, jakým jsem já.

Za "bolševika" jste prošel pěti lety kriminálu. Co vám dal či vzal?
Poprvé jsem se ocitl v base za napadení veřejného činitele - 21. srpna 1969 jsem na Václavském náměstí posadil policajtovi na hlavu odpadkový koš. V 70. letech jsem se (po vyhození z práce) na všechno vykašlal a zkoušel žít absolutně svobodným životem. Tři roky jsem se toulal po celé republice, a proto mě logicky zabásli za příživnictví plus neplacené alimenty.
Zpřetrhal jsem všechny sociální vazby, takže mi vězení nemělo co vzít. Potkal jsem tam množství zajímavých lidí (včetně jednoho kanibala) a dal dohromady obsáhlý slovník cikánštiny s gramatikou. Strávil jsem osm měsíců na samovazbě a to mě zocelilo do dalšího života. Kriminál byl mým Harvardem. Chystám se psát povídky z tohoto prostředí, mám vzpomínkový materiál na pět knih. Napíšu ale jen jednu, víc bych asi psychicky neunesl.

Máte dnes pocit, že jsme se s komunistickou minulostí vypořádali, jak jsme měli?
Samozřejmě že ne. Nejhorší ale je, že jsme se nevypořádali ani sami se sebou. Se svojí minulostí, s chaotickou současností a máme potíže s definováním budoucnosti. Lžeme sami sobě, předstíráme, stavíme se do neobhajitelných rolí znalců pravdy. Civilizovaný svět je jinde a my zaostáváme. Je čím dál víc zřejmé, že jsme samolibí provinční burani s tradičním pštrosím syndromem.

Proslul jste také performancemi, land-artem i happeningy. Který vám utkvěl v paměti nejvíc?
Tělové akce na šumavské řece Vydře v roce 1979. Byla to očista od vězeňské špíny.

Našla jsem na internetu také vaše parodické koláže, kde se vypořádáváte se současnými společenskými tématy. Jakou jste zaznamenal odezvu?
Na internetu jste našla pouze ty, které vydýchal Petr Motýl. Cyklus se jmenuje Podvratné mýty a je to taková moje podpásovka vůči lidem, kteří si myslí, že jim tady všechno a všichni patří na nové věčné časy. Obsahují nelogičnost a zenový nonsens, jejich hlavní devizou je potupný výsměch. Koncipujeme je společně s Andreou Lexovou. S anglickou verzí (orientující se výlučně na americkou problematiku) jsme narazili i na festivalu v Bostonu.

Pročpak?
Místní akademičtí pohodáři se cítili dotčeni kritikou Bushovy zahraniční politiky a stále nesmírně citlivým tématem indiánské genocidy od nějakých středoevropských drbanů. Spontánně reagovali pouze studenti tamní výtvarné akademie. Na obdobném festivalu v New Yorku měly Podvratné mýty příznivý ohlas, zřejmě to bylo dáno větší názorovou pestrostí a otevřeností konfliktním formám uměleckého sdělení.
Na obou festivalech jsme vystupovali v muslimských burkách ušitých z maskáčové látky. V závěru newyorského vystoupení jsme rozdávali provokující letáky a zpívali k tomu moravskou píseň V Hodoníně za vojáčka. Místo v Hodoníně jsme ale zpívali na Manhattanu, místo moja mamka aj frajárka zase Patti Smith aj Janis Joplin, přítomní Češi slzeli. Dopoledne před vystoupením jsme totiž na 5. avenue, pár metrů od Empire State Building, viděli kostel, kolem kterého byly rozvěšeny stuhy jako pieta za vojáky padlé v Iráku. Byli jsme šokováni tím šíleným množstvím.
V České republice si Podvratnými mýty vyrábíme mnoho nepřátel, ale jsou i častá nadšená přijetí. Britské listy nás nejdřív nadšeně zvaly na své stránky, ale po několika uveřejněných obrázcích nás poslaly k čertu. Největší agresivitu vzbuzuje otextovaná koláž s kardinálem Vlkem a černošskými pornoherci, tou už se zabývají i renomovaní právníci.
Ostře kritická satira v této zemi zatím nezdomácněla, a jakmile začnete nabourávat vžitá klišé či atakovat renomé místních model, je oheň na střeše. Některé koláže se objeví i během čtení v Huse na provázku, ale pouze ty neotextované.

Čtenáři vaší prózy si vás spojují se slavnou olomouckou hospodou Ponorka, jak jste se k tomuto bohulibému zařízení dostal?
Do Ponorky jsem poprvé zavítal v roce 1971 a od té doby v různých časových obdobích mnohokrát. Pořád je to moje nejmilejší hospoda.

Vaše poezie bývá hodnocena jako "beatnická", myslíte, že právem?
Rád bych se touto cestou případným čtenářům své poezie omluvil za to, čím jsem je obtěžoval. Ty básně jsem psal v těžkých depresích, pár centimetrů od sebevraždy a neměl jsem právo s tím otravovat okolí. Neměl jsem je vydávat, měl jsem je zničit. Beatnického na nich není vůbec nic. Nejsem básník. Mojí parketou je próza, aspoň doufám.

Vy se se svou povahou necítíte jako beatnik? I když vám je v dnešním světě viditelně těsno?
Necítím se být beatnikem, i když jsme jimi (s přítelem Milanem Kochem) kdysi strašně moc chtěli být. Jsem radikální anarchista. V dnešním mediálně manipulovaném světě je těsno každému, kdo má v hlavě mozek a ne prasečí lejno.

Dočetla jsem se, že prý se vztekáte proto, že "slova, z nichž je vystavěn svět, děsivě zplaněla, jejich významy se ztratily pod nánosy klišé a frází - vyprchal z nich život". Opravdu to tak cítíte? A myslíte, že je dnes ještě možné a účelné proti tomu bojovat?
Svět není vystavěn ze slov, ale z činů, ze skutků. Pokud zplaní slova, zplaní i činy. Život většinou vyprchává v rezignaci, z touhy po pohodlí a po jistotě. Kdo je mimo to, zachovává si v sobě dar života a neflirtuje pomocí zplanělých slov. Bojovat je nutné v každé době a v každém režimu. Kdo nebojuje, není svéprávný. Jak kdysi řekl Ferlinghetti: Jenom mrtví se neangažují.