Mrtvá kočka, politické křty a vězeň Bohumír Ďuričko

Za dávných časů vyslal Velký Císař Gyo poselstvo k pověstnému mudrci, aby ho pověřilo vládou nad zemí. Mudrc nabídku příkře odmítl, ale hned spěchal k řece, aby si nad takovým návrhem očistil uši. V tu chvíli přijížděl k řece poustevník, aby dal napít oslovi. Uviděl, co se přihodilo, odehnal osla od vody, řka, že takovou špínu pít nebude.

Jana Soukupová | foto: MF DNES

Tak zní jeden ze zenových příběhů vzniklých v Japonsku v 8. až 17. století, který do knihy Mrtvá kočka (Dokořán, Praha 2002) vybral Václav Cílek. A já jej tu cituji jako svůj příspěvek k mocenským bojům i mrtvým kočkám na současné veřejné scéně.

Mudrcové totiž vědí, že mocichtivost může už jen vyslovením návrhu ku vládnutí znečistit celou řeku, k čemuž ovšem podotýkám, že to halt někdo dělat musí. A že se pak na špici politického spektra až na výjimky nedostávají zduchovnělí mudrcové, je Q. E. D. (tuhle zkratku jsem užila, protože je dnešní doba miluje, byť tato je trošku starší a pochází z latinského quod erat demonstrandum, tedy "což bylo dokázati" nebo "což mělo být dokázáno").

Vláda, které se nestačíme divit
Takže nám obvykle vládne někdo jiný než hloubaví lidé soucitného ducha a my se krátkozrace nestačíme divit, co se to v parlamentu, sněmovně či na křtech některých knih děje.

Na kafi

Diář Jany Soukupové

Pravidelný fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES.

BTW (zkratku pro anglické "by the way", tedy "mimochodem", už zná určitě kdekdo) - když už jsme u těch knih, tu, kterou křtili, když zastřelili Václava Kočku mladšího, asi číst nebudu, zato "sbírku zenových říkadel, básniček a překážek" Mrtvá kočka čtu moc ráda. A vřele ji doporučuji, i když pro racionálního Evropana jsou některé kousky možná trošku šáhlé.

Líbí se mi třeba příběh, jak v jednom klášteře hledali nástupce patriarchy pomocí básnické soutěže, která měla co nejlíp vyjádřit pravdu téhle sekty. Hlavní mnich napsal: "Tělo je strom Probuzení, duše je zářící zrcadlo. Zdokonal je studiem, aby prach nezastřel obraz." Ale nástupcem patriarchy se stal mnich z kuchyně, který pod ně připsal: "Bódhi není strom.

Není žádné zářící zrcadlo. Protože Všechno začíná Ničím, kde by se mohl prach usadit?" Protože příběh se odehrál v zenovém klášteře a nešlo o to, kdo má právě v kapse víc peněz, žárlivý hlavní mnich vítěze nad sebou nezastřelil, ale sám se stal jeho žákem, když mu nový patriarcha na úvod řekl: "Přestaň myslet: To je mé a to není mé. Pak mi pověz, kdo jsi ty? A také mi řekni, jak vypadala tvoje tvář, než se narodili tví rodiče?" Tomu by snad mohl rozumět i Evropan z České republiky.

Jak dosáhnout očištění
A závěrečný příběh posílám specielně střelci Bohumíru Ďuričkovi do vězení. Vypráví o muži, který hojně užíval světa, dokud se mu povrchní radovánky nezprotivily. Pak se odebral do kláštera k mistrovi, aby se naučil správnému životu.

Mistr ho odmítl, ale muž nepřestával prosit. "Dobrá," řekl mistr a nechal jednoho mnicha, aby přinesl šachovnici s figurkami, "teď si vy dva zahrajete šachy. Ale ten, kdo prohraje, přijde o hlavu." Nejprve se adeptovi hra nedařila, ale po několika drobných úspěších získal postupně vítěznou pozici.

Když se postavení protihráče začalo hroutit, pohlédl světských radovánek znalý muž na čisté odříkavé rysy mnicha sedícího pokorně proti němu nad hracím stolkem a uvědomil si, jak bezcenný život sám dosud vedl. A začal záměrně ztrácet figurku za figurkou, až bylo jeho postavení neudržitelné.

V té chvíli mistr jediným pohybem smetl šachovnici na zem, až se figurky rozkutálely po zemi. "Není tu vítěze ani poraženého, žádná hlava nespadne," přivítal nového žáka, "jen dvě věci jsou požadovány - úplná pozornost a soucit. Dnes jsi se naučil obě. Byl jsi úplně soustředěn na hru a přece jsi byl schopen cítit s druhým a obětovat svůj život. Zůstaň a dosáhneš, čeho potřebuješ."