Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


„Mrtvé z cest neřešili, zato u vražd bylo pozdvižení,“ říká „mazák“ dopravní policie

  12:04aktualizováno  12:04
Je nestorem dopravní policie na Blanensku. Uniformu oblékl Jaroslav Řezníček před 36 lety a posledních 19 let šéfoval blanenskému dopravnímu inspektorátu. Mezi policisty je vyhlášený namátkovými kontrolami hlídek. Řidiči ho potkali u stovek akcí i nehod.

Jaroslav Řezníček | foto: Otto Ballon Mierny, MAFRA

Většinu času Řezníček trávil v terénu. "Zásahů bylo nepočítaně, stalo se mi, že jsem u jednoho hrál i psa," bortí iluzi o nudě u dopravní policie osmapadesátiletý Jaroslav Řezníček. Ke konci dubna odchází do důchodu.

Je vůbec práce u dopravní policie zajímavá? Jak vyzní vyšetřování násilného trestného činu v porovnání s naraženými plechy?
Ony to nebyly jen plechy... Průměrně u nás vychází na deset usmrcených lidí za rok na každé komunikaci, to je hodně. Za 36 let je to malý hřbitov. A nikdo to neřešil, zato když se stala jedna vražda, lítal tady celý sbor. Přitom v 60 až 70 procentech případů umírají ti, co za nic nemůžou, třeba kvůli opilým řidičům.

Ale prevence se zlepšila, ne?
Prevence nepomůže, na takové řidiče se musí represivně, vyřadit je z provozu. Je totiž určité procento nenapravitelných a pokud se nezmění legislativa v tom, aby za protiprávní jednání zodpovídal majitel vozidla, bude to pořád narůstat. Každý se bude vymlouvat na babičku či tetu a bude to neudržitelné.

"Rychlost jsme měřili stopkami"

Změnilo se za těch 36 let dramaticky něco k lepšímu?
Technika. Když jsem nastoupil, tak jsme ještě půl roku rychlost měřili stopkama. Stoupli si dva policisté, řeklo se teď a teď, vzaly se tabulky a spočítalo se to. Na konci roku 1974 jsme dostali radar, kluk se zašil do křoví, dostal vysílačku a hlásil. Dnes už se nedá porovnat ani výkon vozidel, tehdy jsme měli moskviče a stationy.

Zažil jste i nějaké "akční" situace?
O ty nouze nebyla. Zajezdili jsem si třeba po schodech v centru Blanska se starým favoritem. Honili jsme řidiče ve škodovce, který to bral hlava nehlava. Nic jsme na těch schodech naštěstí neutrhli a dohnali ho. Řidiče jsem za mlada honíval i na motorce. Honiček bylo dost, v lesích, v polích. A stalo se mi, že jsem v lese dělal i psa.

"Jednou v lese jsem dělal psa"

Psa?
V noci jsme honili řidiče, auto mu zapadlo, ale on utekl a schoval se v lese. Kolega hlídal auto a já se za ním vydal. Jsem myslivec a naštěstí se v lese umím orientovat. Jenže on se schoval v houští. Tak jsem na něj zavolal, ať vyleze, nebo pustím psa. Žádného jsem samozřejmě neměl, ale zaštěkal jsem a on začal volat: Nepouštějte ho, já už jdu.

Jaroslav Řezníček

A stalo se vám při těch honičkách někdy něco?
Jednou mi vykloubili rameno. Když jsem zastavoval auto, řidič přibrzdil a pak na to prudce šlápl, já nestačil uskočit a on mi vzal ruku předním sklem. Vyhodil mi rameno. Mnohokrát jsem mohl skončit přímo pod koly...

Kdy třeba?
Většinou u šetření nehod, hlavně na té problémové I/43 z Brna do Svitav, často chyběly milimetry a srazili mě projíždějící řidiči. Třeba u Černé Hory, tam to bylo o fous, nebo u Perné. Tam to rozjely jeptišky na náledí, když jsem zrovna vystupoval. Kolega zařval: Zalez!, já strčil nohy zpátky a ony nám vzaly celý bok. Skončily naštěstí jen na svodidlech. Kdybych tam ty nohy měl, jsem bez nich.

"Hoši se zašili"

Stalo se vám, že jste při rutinní akci odhalili nějaký trestný čin?
Ano, třeba v Boskovicích se ve velkém ztrácela na statku selata, vždy přes noc. Poslal jsem tam hlídku, no a protože mě to zajímalo, vyrazil jsem si ji kolem druhé ranní zkontrolovat. Zjistil jsem ale, že se hoši zašili. Tak jsem jim řekl, že takhle ne. Pěšky jsme došli k silnici a do deseti minut jsme zastavili auto, řidič v něm měl naložená čtyři prasata.

Tím, že provádíte namátkové kontroly svých podřízených, jste mezi policisty pověstný.
To ano, neměli to moc rádi. Dost často jsem na kontroly vyjížděl v noci, nebo jsem se pozdě vracel z čekané a spojil jsem to s kontrolou. A oni pak už nevěděli, kde člověk je a kde není. Navíc já mám kolem státní silnice I/43 hodně posedů, tak jsem si dalekohledem zkontroloval, kde jsou a jak pracují. A oni to nechápali. Navíc mám hodně známých, kteří mi hlásí, máš hlídku tam a tam a dělají to a to.

Je něco, co vás opravdu zasáhlo?
Na nehody si zvyknete, musíte. Pokud ne, nemůžete to dělat. Na co jsem si ale nezvykl, jsou zraněné děti. Když jsem třeba dělal nehodáře a v Šebrově řešil nehodu a usmrcení dítěte. To mi bylo špatně. A v nemocnici jsem se dozvěděl, že je to dítě mého kolegy z vojny.

Zachránil jste někdy někoho?
To také, první pomoc jsme dávali několikrát, občas přijedeme dřív než záchranáři. Ošetřoval jsem už i amputovanou nohu. I na to si musíte zvyknout.

Co je nejčastější výmluva řidičů?
Nejčastěji zapírají, že nepili. Dost často tvrdí, že měli pralinky nebo rumové bonbony nebo že je bolí zub a kloktali alpu nebo slivovici, výmluv je celá řada.

A co je podle vás pro vaši práci nejdůležitější?
Musí to bavit. Jste venku v zimě, mrazu, za plískanice, za každého počasí. Když je navíc nějaká velká nehoda a závažný následek, jsou to hodiny a hodiny.

No právě. Proč jste se vlastně k dopravní policii přihlásil?
Když jsem byl na vojně, bavila mě hodně pejskařina, kynologii jsem dělal už asi od osmi, doma jsem měl několik vlčáků, věnoval jsem se tomu i na vojně. Navíc jsem sloužil v okolí Vranovské přehrady, kde bylo hodně chat a vloupání, takže jsem přišel i do kontaktu s příslušníky tehdy ještě veřejné bezpečnosti a začalo mě to bavit.

Vy jste ale studoval lesnickou školu.
Vždycky jsem chtěl být lesák, jenže mi bylo řečeno, že nemám šanci se k lesařině dostat. Vždycky jsem udělal zkoušky na školu a z kapacitních důvodů jsem se tam nedostal. Pak mi vysvětlili, že se ani nedostanu, že se to dědí v rodině a já nikoho nemám.

Tak jste šel k policii...
Ne, na přání mého tchána jsem šel do Metry, dělal jsem tam brusiče, ale těsně před zkouškami jsem přešel k policii. Na práci u sboru mě naladil Pavel Vichta, výborný policista, který tehdy dělal okrskáře v Boskovicích, později dělal i šéfa kriminálky v Blansku.

Jaroslav Řezníček

Ale proč jste nastoupil zrovna k dopravní policii?
Na vojně jsem dělal instruktora vojenské autoškoly, nabídli mě proto místo technika, měsíc před nástupem mi ale řekli, že na to místo nastoupí někdo jiný, známý šéfa dopravky. Takže jsem nakonec šel na dohled nad silničním provozem. A v roce 1976, kdy se zřídily skupiny dopravních nehod, jsem šel tam.

Takže vaše volba to ani tak moc nebyla.
Já chtěl hlavně dělat v obvodu, zajímavější práci než jen pochůzkáře. Navíc jsem vždycky chtěl dělat s lidmi a v terénu.

A to vám zrovna dohled nad silničním provozem přišel zajímavý?
To přišel. Silničáři mají na starosti dohled nad bezpečností a plynulostí silničního provozu. Ráno přijdou do práce, dostanou instrukce a vrátí se za sedm nebo 11 hodin. Navíc podmínky tehdy byly úplně jiné než dnes.

V čem?
Když jsem v roce 1974 nastupoval, v první skupině dohledu nás třeba bylo dvanáct policistů a na blanenském okresu tehdy bylo 18 tisíc vozidel a stejný počet řidičů. Dnes tu máme 120 tisíc aut. Jenže jak postupně narůstal počet vozidel, snižoval se paradoxně bohužel počet policistů. Za ředitele Diblíka u nás byli třeba jen dva až tři silničáři. Navíc nám omezili počet kilometrů, které jsme mohli ujet, měli jsme limit třeba 7,5 tisíce kilometrů na měsíc, z toho ale většinu projela nehodovka. Zlepšilo se to až za ředitele Neubauera, ten začal navyšovat stav policistů a uvolňovat počet kilometrů. A policisté se začali objevovat i v okrajových oblastech, kde to bylo potřeba, nebo na problémové silnici I/43.

Vy jste ale i u policie různě "cestoval", že?
Po vystudování práv jsem šel dělat vedoucího odvodního oddělení do Boskovic. Pak mě přesvědčili, abych šel učit v Brně na policejní školu, na základní odbornou přípravu, vydržel jsem tam ale jen měsíc. Já když jsem byl na základní odborné přípravě, vyžadovaly se od nás znalosti. Ti kluci ale nic neuměli, neučili se a neměli o nic zájem, někdy z nich byl ještě cítit alkohol a přitom bylo řečeno, že musí projít. Já jsem byl tvrdý na sebe a byl jsem i na ně, chtěl jsem, aby měli znalosti.

Jak se vám podařilo vydržet ve funkci šéfa dopravního inspektorátu 19 let?
To je otázka, je pravda, že jsem přežil několik šéfů, i když s některými jsem sváděl boje.

Asi vás to hodně bavilo.
To ano. Je ale pravda, že třeba moje rodina si mě moc neužila. V práci jsem byl soboty, neděle, noci i víkendy. Za komunismu museli policisté povinně a mnohdy zbytečně obsazovat všechny akce, první máje, hasičské soutěže, všechno, vždy se hlídaly křižovatky a podobně. Na žádné akci jsem tak nikdy se svou rodinou nebyl. Naštěstí jsem měl chápající ženu, bez toho by to nešlo.

Proč teď vlastně odcházíte?
Protože jsem zestárl a vyhořel. Chci se věnovat lesu a opravám domu, kynologii. Mám chovnou stanici, doma tři border teriéry. V mysliveckém sdružení v Oboře jsem hospodář, chci se zaměřit na bažanty a jejich návrat do přírody. Nabídky už mám ale i na práci, různé, kam, to neprozradím. Minimálně letos nekývnu na nic, ani známým, kteří mě přesvědčují, abych jim cvičil psy.

Bydlet chcete v Krhově, na dohled od nejproblémovější silnice okresu I/43. Myslíte si, že to bez dopravní policie vydržíte?
Budu muset, jen tak vyskočit z té práce i kolektivu bude složité. Dalekohledem uvidím ten nejproblémovější úsek od Perné až po kopec Vaculku. Věřím ale, že to kolegové zvládnou a u dopravní policie to půjde kupředu.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Žena našla tašku s 213 tisíci. Odnesla ji strážníkům, ti vypátrali majitele

Dobrý skutek, který se hned tak nevidí, udělala ve středu šestašedesátiletá žena. Nalezenou tašku s 213 tisíci odevzdala brněnských strážníkům, kterým se...  celý článek

Šárka Divácká otevírá v Brně prodejnu s cukrovinkami. Svými výrobky dokazuje,...
Uniformu vyměnila za zástěru. Teď otevírá v Brně prodejnu cukrovinek

Šárka Divácká se před několika lety rozhodla vyměnit uniformu za cukrářskou zástěru. Když ji při studiu na Univerzitě obrany oslovili z vyhlášené brněnské...  celý článek

Martina Koubová zasvětila svůj život práci u hasičů, stejně jako její manžel....
Život zasvětila práci u hasičů. Na maják a sirénu slyší už i její dcera

Hasičská práce není jen pro silné a zdatné muže. Na služebnách potřebují i ženy, jako třeba kapitánku Martinu Koubovou z Jedovnic na Blanensku. Ve službě sice...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.