Po jeho Antropoložce na Marsu jde opět o odborný, leč vysoce čtivý kousek.
Příběhy svých neurologicky a psychicky postižených pacientů nepopisuje citlivý humanista Sacks jako lékařské případy, ale s pozoruhodným lidským vcítěním je převádí na metafory našeho bláznivého "zdravého" světa.
na kafiDiář Jany Soukupové Pravidelný fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES. |
Mozkové poruchy jej fascinují zvláště ve chvílích, kdy se dotýkají změny, či dokonce zániku lidské duše, fenoménu sice naprosto nehmatného, ale ve svých psychických a psychiatrických projevech velmi určitého.
Popisuje-li například nemoc paní B., bývalé pracovnice v chemickém výzkumu postižené nádorem obou čelních mozkových laloků, jejíž svět se stal "prázdným -bez citů a bez významů", až v něm nakonec nic nebylo "doopravdy", ale všechno bylo stejné, všechno bylo jedno, přivádí jej to k obrazu našeho postmoderního světa, v němž "Velký Anarchista spustil oponu, je konec světa, prázdno a pusto".
Omlouvám se své dcerce, že dnešní téma není a nebude příliš radostné. Připadá mi však velmi podstatné. Popisuje-li totiž doktor Sacks patologickou lhostejnost své původně velmi racionální pacientky (zda se jedná o pravou či levou stranu, zda proti ní stojí kněz, lékař nebo zdravotní sestra, potažmo co je dobré a co zlé), okamžitě svůj pocit z její nemoci vztahuje na "zdravé" lidi, pro které se svět v moderním zmatení hodnot "ztratil, rozbil a zredukoval na zmatek bez řádu".
Při postmoderním prožívání může (stejně jako u paní B.) "intelekt zůstat nedotčený, ale není ničím vyvážen, k ničemu nesměřuje. Konečný stav přináší neproniknutelné ,zhloupnutí‘, lhostejnost a povrchnost, v níž všechno ztrácí význam, všechno je vratké a všechno odplouvá."
Jiný velký neurolog, Sacksův ruský kolega Alexandr Luria, mluvil v této souvislosti o "mysli redukované na prostý Brownův pohyb", čímž mínil, že duševní pochody takových lidí skutečně "připomínají částečky prachu, které se nepravidelně a nahodile, nezakotveny, vznášejí v okolním prostředí".
"Pociťuji stejný úlek a smutek jako Luria," dodává Oliver Sacks, "ale vybízejí mě spíš k přesnému popisu, než aby mě odpuzovaly.
A vždycky vzpomenu slov Borgesova Funese: Moje paměť, pane, je jen odpadní koš."
Ve chvílích smutku přestávám i já občas věřit, že naše postmoderní vykolejenost je cosi jako spalničky, ze kterých se jednoho dne vyléčíme, a před našima očima se objeví úžasný obraz zvláštního řádu - asi jako při grafickém znázornění fraktálů, této množiny "generované opakovaným použitím jednoduchých pravidel" - a my pochopíme, že skrytý systém světa byl zatím jen příliš složitý pro naše nevidoucí oči, ale pořád tu existoval a existuje.
Až se budeme přesně za týden opět "nezakotveni a nahodile" vznášet kolem pochutin a dárkových krabic našeho rádoby duchovního (vánočního) svátku, aniž bychom přesně věděli, co a proč si u toho máme myslet a prožívat, kéž alespoň na vteřinu pocítíme, že lhostejná proměnlivost naší víry a úcty vede k Dunciadově "vizi světa redukovaného na čistou hloupost - na hloupost, která je koncem".
Uf, snad je mi těžko jen v tyto krátké dny a dlouhé noci adventu, Fanynko. Šťastné a veselé!
