Opera jako svébytný hudebně-dramatický žánr se od svých počátků profilovala jako působivé a okázalé hudební divadlo s množstvím vizuálních, kompozičních i interpretačních efektů. Byla výkladní skříní moci a bohatství významných rodů aměst a v době růstu národního uvědomění v 19. století také důležitou ukázkou kulturní vyspělosti probouzejících se národů.
V českém prostředí je růst významu opery dobře vidět na počátcích Národního divadla - zatímco narychlo postavené Prozatímní divadlo ještě slavnostně zahajovalo činohrou, pro otevření dokončené budovy zlaté kapličky se již přirozeným médiem stala velká národní opera, k čemuž dobře posloužila Smetanova Libuše.
Obroda chudé opery
Až dodneška ovšem nedokáže špičkový operní dům fungovat bez velkorysé mecenášské podpory vyšší a střední třídy, ať již formou peněžních darů, anebo placením horentního vstupného.
V tomto ohledu je pro operu spíše anomálií situace ve středoevropských postkomunistických zemích, kde je z pochopitelných důvodů výše vstupného držena vzhledem k danému žánru a jeho potřebám extrémně nízko, zatímco pozornost mecenášů se z velké části soustřeďuje na kopanou a lední hokej, v lepším případě na muzikál, který dnes řadu společenských rolí opery přebírá.
A tak tu máme standardní situaci, kdy vůbec nejnákladnější dramatický žánr živoří z veřejných peněz, kterých je z pohledu kulturních rozpočtů požehnaně, z pohledu potřeb operních domů však zoufale málo.
|
Chudá opera je protimluv, přesto jej tu udržujeme při životě. A snaha souborů o co nejskvělejší inscenace se nemíjí účinkem. |
Bratislavské snahy Brnu geograficky a ekonomicky blízká Bratislava oslavila 14. dubna dva roky od otevření nové budovy své první scény, Slovenského národného divadla. Z hlediska návštěvníka sice stále nesnadný cíl - v jeho okolí jsou mohutná staveniště, v blízkosti divadla není zavedena MHD a ani budova po vizuální stránce k návštěvě příliš neláká. Její stavba trvala jednadvacet let a husákovský punc její architektuře bohužel zůstal.
Vše se radikálně změní při vstupu do interiéru. Malebné půlkruhové nádvoříčko, vzdušný foyer a především operní sál s jevištěm ještě širším, než máme v Brně. Po akustické stránce nemá tento operní dům chybu a ani nejhlubší vrstvy paměti mi nedávají vzpomenout, že bych se jinde v opeře cítil v sedadle tak pohodlně.
Slovenská první scéna se v minulých letech blýskla hned několika vynikajícími produkcemi ještě v historické budově, ať už šlo o Dvořákovu Rusalku, operně-baletní večer z díla Bély Bartóka nebo Suchoňovu Krútňavu.
Před rokem se pak již na nové scéně v premiéře a počátkem letoška v několika reprízách představil Musorgského Boris Godunov. Chudovského vynikající režie kompletní verze bez škrtů, s velmi originálním řešením světel i celkové symboliky je opravdovou lahůdkou, svou kvalitou ve všech ohledech zastiňuje proškrtané a režijněmdlé podání Vídeňské státní opery. Škoda jen velmi nízké úrovně operního sboru SND.
Nejlepší Godunov - brněnský
Malé středoevropské srovnání tří Godunovů má však překvapivého vítěze, a není to jen zásluha vynikající úrovně brněnského operního sboru. Boris Godunov v podání brněnské opery, premiérovaný před rokem a půl, se navzdory vyškrtnutému celému jednání zařadil mezi nejoriginálnější a nejpůsobivější interpretace této látky, a to především díky odvážnému, snad i trochu kontroverznímu režijnímu ztvárnění režisérky Ingy Levant, které bylo ovšem plně v souladu s Puškinovým i Musorgského záměrem.
Povzbudivé zjištění, že se brněnská opera dokáže čas od času po inscenační stránce postavit i špičkové vídeňské konkurenci, dávalo velký příslib do budoucna.
O Borisi Godunovovi se tu nehovoří náhodou, byl totiž vůbec první operní premiérou pod novým vedením Národního divadla Brno (ředitel Daniel Dvořák) i jeho souboru Janáčkovy opery (umělecký vedoucí Tomáš Hanus). Od té doby vzniklo v opeře několik pozoruhodných inscenací provázených nápadně se lepšícím sólistickým obsazením.
Mezi jinými to byl experimentální a politicky angažovaný Kofroňův a Plachého Mai 68, z tradičněji pojatých režií navzdory jisté popisnosti a nepříliš hluboké myšlenkové rovině upoutala Conwayova Liška Bystrouška a Kaločův Evžen Oněgin.
Martinů v Brně
Nejčerstvější počiny brněnské opery se týkají padesátého výročí smrti Bohuslava Martinů. Nejprve byla v komorněji laděném večeru scénicky provedena tři drobná dramatická díla Martinů.
Rozverná baletní hříčka Kuchyňská revue přinesla dobrou zábavu: s elastickými rozměrnými imitacemi hlavních postav, jimiž jsou Hrnec, Poklička, Smeták, Kvedlačka a Utěrák. Za použití efektů trikového divadla daly této zřídka inscenované opeře vynikající podobu.
Surrealisticky "vyšinutá" operní jednoaktovka Slzy nože zachovala po inscenační stránce linii komické až absurdní nadsázky, z pěveckých rolí zaujala především Tereza Merklová jako Eleonora.
Vydařený večer, na jehož úspěchu se lví měrou podílel operní orchestr vedený Jakubem Kleckerem, zakončil Podivuhodný let, abstraktní baletní ztvárnění letecké scénické kompozice.
Hlavní poctou výročí Martinů je však inscenace rozsáhlé surrealistické opery Julietta na libreto skladatele podle stejnojmenného dramatu Georgese Neveuxe. Martinů si v operách často liboval v mluvených vstupech, v Juliettě dosáhl vrcholu civilního dramatického tvaru, který zpracovává v maximálně realistické formě, aby pak sám děj posunul mimo realitu.
Příběh není typicky operní, je to nicméně univerzální alegorie řady otázek moderní doby - dotýká se pravdy a lži, běhu času, víry, příliš krátké paměti, ale i lásky, která ovšem v bizarním snovém prostředí zůstává nepochopena.
Ústřední zápletkou je pohyb hlavního hrdiny, jediné "normální" postavy děje, v prostředí, kde všichni ztratili paměť a jsou ochotni dát cokoliv za připomenutí své minulosti. Často ovšem nezáleží na tom, je-li pravdivá. Vše se navíc odehrává ve snu a chybí katarze.
Není divu, že se v této mistrovsky ztvárněné pomatenosti odvíjí milostný příběh Michela a Julietty jaksi bezděčně a nesoustavně. Michel se od začátku do konce prakticky nehne z pódia, buďto sám jedná, nebo mlčky pozoruje ostatní.
Na obou zhlédnutých představeních, 27. března (premiéra) i 7. dubna, zpíval precizně připravený Patrik Berger. Dokázal udržet nepříliš vděčnou, až recitativní roli v příhodné dramatické poloze, nepokoušel se o žádnou manýru. Obě Julietty, Pavla Vykopalová i Maria Haan, ukázaly maximální pochopení pro martinovský výraz. Celý sólistický aparát je třeba vyzvednout za nevídanou sehranost, uvolněnost výrazu a dobrou připravenost.
Co se orchestrální hry týče, právě v Juliettě nastal onen mnohými očekávaný kvalitativní zlom - Tomáš Hanus dokázal orchestr pozvednout na úroveň, která tu přinejmenším v posledních dvaceti letech nebyla.
V pestré partituře Martinů dýchal orchestr způsobem moderním, bez manýr a primitivních agogických příkras, nicméně s citem k hudebnímu toku. Hudebníci byli navíc skvěle připraveni, což se ještě před rokemmohlo zdát jako v Brně neřešitelný úkol.
Julietta v makovicích
Osvědčený inscenační tandem Jiří Nekvasil (režie) a Daniel Dvořák (scéna), posílený o kostýmní výtvarnici Simonu Rybákovou, se předvedl ve své největší síle a potvrdil svou pověst specialistů na Martinů. Do popředí dramatického výsledku se dostává především Dvořákova scéna, tolik originálních oživujících prvků moderního divadla se v opeře často nevídá.
V prvním jednání je nakloněný dřevěný povrch umocněn na obou stranách prostupnou stěnou, ve druhém jednání se tajemný les (s funkčním semaforem) skládá z velkých makovic, modrou barvou prosycené třetí jednání s využitím prvků jakési zašlé úřadovny dobře evokovalo snový kontext. Jakýsi teenagerovsky hravý design určuje loď připlouvající ve druhém jednání, skvěle komiksově stylizovaní jsou oba námořníci - vzhledem i pohyby.
|
Rozpad operního týmu Národního divadla je pro Brno velkou ránou a prvním manažerským selháním ředitele Dvořáka. |
Rozpad tohoto týmu je pro Brno velkou ránou a pánové by měli situaci blíže vysvětlit. Odchod šéfa opery je prvním zásadním manažerským selháním ředitele Dvořáka, a pokud dotyčný či někdo z brněnského magistrátu myslí vážně úvahy o nahrazení Hanuse vysloužilým tenoristou Peterem Dvorským, je načase přestat brát vážně tyto pány.
