Jak mě vlastně tohle téma napadlo? Při prvním tuzemském vystoupení španělské tanečnice Maríe Serrano minulý čtvrtek na festivalu španělské kultury Iberica. Tanečnice flamenka, která jej v projektu FlamenTango propojila s argentinským tangem, je docela pořádný kus ženské v letech, kdy už normální česká baba v šatové zástěře a s květákoidní trvalou na hlavě zalézá do hlubokého soukromí svých mindráků a televize.
. Na kafidiář Jany Soukupové Pravidelný fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES. |
Po celou dobu jejího vystoupení se mi připomínaly "mýty a příběhy archetypů divokých žen" z knihy Clarissy Pinkoly Estés Ženy, které běhaly s vlky (Pragma, Praha 1999). I když jde o americky, tedy velmi polopatisticky užvaněné (pořád dokola vysvětlující) a navíc velmi těžkopádně přeložené čtivo, síla, se kterou Pinkola Estés kope za osvobození ženské duše, září z jejího textu i přes jeho stylistické a jazykové hrůzy stejně jako María Serrano při tanci.
Co vlastně ta malá podsaditá mexickoamerická vypravěčka pohádek a mýtů tvrdí? Že "v každé ženě žije mocná síla naplněná zdravými instinkty, vášnivou tvořivostí a nesmrtelným poznáním", tedy "archetyp Divošky představující instinktivní povahu žen". Ovšem "snaha společnosti zcivilizovat ženu do strnulých rolí utlumila ono vrozené, životodárné poselství naší vlastní duše".
Jenomže když o "divoké, zdravé a vizionářské vlastnosti instinktivní Divošky" ženu připravíme, dočkáme se usychající, umírající a postupně i zakyslé a zlé bytosti, která už si nedokáže "hlídat své cykly", a nerozumí proto ani cyklům a duši okolního světa. Taková žena přichází o radost ze života - a nedokáže si zachovat ani vrozený ženský soucit, laskavost a životodárnou sílu. Nemůže být tedy ani dobrou matkou - což je pro náš svět základní průšvih.
V kapitole o mateřství, v němž paní Estés rozebírá zmatenost a mindrák mladých matek, kterým chybějí přirozený vzor a pomoc starších žen, se vřele podepisuji pod její prohlášení, že "jde o tragédii největších rozměrů, když jsou dnes ve většině průmyslových zemí ženy těhotné, rodí a pokoušejí se dát svým potomkům to nejlepší úplně samy".
"Protože se mnoho žen narodilo křehkým, dětským nebo nemateřským matkám, mohou mít uvnitř sebe podobný obraz matky," podepisuji také. Stejně jako další tvrzení Pinkoly Estés z pozorování matek divokých vlků, které jsou zároveň "nekonečně svobodné, aby mohly být nekonečně zodpovědné".
A napadají mne i strašlivé důsledky odřezání od vlastní svobodné duševní podstaty: vlastní matkou týraní chlapci v kauze Kuřim, vlastní matkou zavražděný Honzík Rokos... Zvlášť na případu fatálně selhavší, zprvu normální matky Kláry Mauerové lze doložit rozdíl mezi ženou divokou a zdivočelou, jak o něm píše Estés:
"Zdivočelá žena projevovala kdysi také svou nespoutanou mysl ženy divoké - a potom byla nějakým obratem událostí lapena, čímž nadmíru zdomácněla a její správné instinkty odumřely. Když dostane příležitost vrátit se ke své původní nespoutané povaze, velice snadno narazí na různé druhy pastí a jedů. Jelikož její cykly a obranný systém jsou narušeny, tento bývalý přirozený stav ji vlastně vystavuje nebezpečí. Není již tak obezřelá a ostražitá, stává se snadnou obětí."
Z velmi brzkého manželství a mateřství, které patrně cítila jako past, se Klára Mauerová "osvobodila" k sektářskému Aničko-doktorovi, jenž jí nařídil páchat na vlastních synech neskutečné hrůzy...
"Zdivočelé ženy jakéhokoliv věku, zejména ty mladé, vynaloží ohromné úsilí, aby kompenzovaly dlouhé hladovění a vyhnanství (duše). Jsou ohroženy touhou po lidech a cílech, které nejsou podstatné, výchovné nebo trvalé... Zdivočelá žena je obvykle extrémně hladová po něčem oduševnělém a často přijme jakýkoliv jed, zamaskovaný na špičaté tyči, v důvěře, že je tou věcí, po které její duše hladoví..."
Spojit se znovu s divokou, tedy zdravě odpovědnou podstatou instinktivní ženské duše však prý pořád můžeme. Pro začátek třeba tak, že si po vzoru Maríe Serrano zkusíme zatančit flamenco.
