Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Nejstarší spisovatelka padesát let nic nevydala, její práce nevyšly ani po její smrti

  11:08aktualizováno  11:08
DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - Existují spisovatelé, o kterých se na západ od hranic republiky mluví - zvlášť po pádu železné opony. "Kdo však promluví o těch, kteří ani po tomto pádu nemají žádnou naději?" ptá se Marta Marková, autorka knihy o "ženách ve vnitřní emigraci" Olga Havlová a ty druhé, na úvod své kapitoly věnované Augustě Skálové.

Augusta Skálová | foto: Archiv Marty Markové

"Chtěla bych tu mluvit o těch spisovatelích, na něž se s lety zapomnělo, o nichž se už nic neví. O lidech ze země nikoho, kterým život proklouzl mezi prsty," zdůrazňuje Marková.

Takoví nedostali často prostor ani po změně režimu, žádné nakladatelství se nenabídlo, že by vydalo jejich práce. A přitom ještě v roce 1981 na Augustu Skálovou v knize Něco je jinak věnované české literární fantastice upozorňoval spisovatel Ondřej Neff jako na ojedinělou autorku sci-firománu Věčný krb z roku 1943.

"Na pozadí fantastického technického motivu energetické krize a jejího řešení geotermálními zdroji rozvíjí autorka drama vědce a dvou průmyslníkových dcer, z nichž jedna je dobyvačná, vášnivá inženýrka a druhá je citová, zasněná a romantická idealistka," popisuje vzácný příspěvek ženy do české knihovničky vědeckofantastické literatury.

disidenti jižní moravy

Ke dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost?

Jana SoukupováČtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.

Příště: Augustin Navrátil

Chvíle slávy

Její verše z počátku 20. let 20. století (ze sbírek Mou duší písně znějí a Ulomený vějíř), které psaly o smutku ženy po první světové válce, najdeme dnes už jen ve třetí části Ivanem Wernischem sestavovaného průřezu "zapomenutými" spisovatelů a básníků na webových stránkách Martina Reinera.

Její knihy Hořící hvězda, Život vítězný, Věčný krb či Můj milovaný o komplikovaných vztazích mezi mužem a ženou skrývá už jen velmi málo českých knihoven, její dramata Duha boží a Na dědině nehraje žádné z tuzemských divadel.

Hrdinky Augusty Skálové byly většinou romantické bytosti, které ani v manželství, ani ve společnosti nemohly najít štěstí. To muselo být jejich autorce velmi blízké.

Augusta Skálová

Ona sama se narodila dva roky před koncem 19. století v Želatovicích u Přerova, odmaturovala na soukromém klášterním ústavu pro vzdělání učitelek v Řepčíně u Olomouce a dokonce chvíli učila na škole v Hošticích na Vyškovsku.

Jenomže se také zasnoubila a podle tehdejších pravidel musela své místo opustit. V letech 1921 až 1923 studovala na brněnské filozofické fakultě, ale onemocněla a školu nedokončila. Její práce se však velmi líbily Arne Novákovi, který ji k tvorbě povzbuzoval.

Potom Augusta Skálová pracovala jako úřednice Zemské sociální péče o mládež a skončila jako žena v domácnosti. Zároveň studovala ještě na brněnské technice výtvarné umění.

Právě v oněch letech zažila svých několik chvil slávy. Otiskla verše v časopise Lada, Ženský svět, Zvon, Slovo národa, ale také v prvorepublikových Lidových novinách. Stala se členkou Moravského kola spisovatelů i Syndikátu českých spisovatelů.

Čtrnáct let staré básně z její prvotiny Mou duší písně znějí zhudebnil Jaroslav Kvapil a píseň Když padal sníh zazněla ve vánočním programu brněnského rozhlasu.

Půl století umlčená

Po roce 1948 však už nemohla Augusta Skálová uveřejnit žádnou ze svých prací, cenzoři ministra kultury Václava Kopeckého jí nedovolili vydat ani povídky z období nacismu, redakce novin, časopisů i rozhlas byly k jejím nabídkám hluché.

Když jí byl roku 1949 protiprávně odebrán brněnský byt, odešla za otcem na Hanou a pak až k polským hranicím, do Bílého Potoka u Javorníku, kam režim v padesátých letech odsunoval kněží a řádové sestry.

Do šuplíku napsala tři romány pro dospělé a jeden pro děvčata. "Chtěla jsem ji poznat a rozjela jsem se za ní," vzpomíná na první setkání s nepublikující spisovatelkou v roce 1967 publicistka Marta Marková.

Tehdy našla Augustu Skálovou na zahrádce, kde malovala. "Povídaly jsme si o jejím nevydařeném manželství s jedním továrníkem, o dceři, která po převratu v roce 1948 ztratila zájem o vlastní matku, o psaní, ale také o její chudobě, kdy vyhledávala jinými odhozené věci a nosila je k vetešníkovi, aby si mohla pořídit papír ke psaní. Ne, k jídlu nepotřebovala skoro nic," vzpomíná na spisovatelku, která se živila hlavně výpěstky ze své zahrádky.

"Čas od času za ní z nedalekého města přišel milý archivář a laskavá jeptiška. Oba tam byli, stejně jako ona, ve vyhnanství," vypráví Marková, která svou reportáž o Augustě Skálové uveřejnila v roce 1968, aby ji pak za "husákovské" normalizace a po své emigraci ztratila na dlouhý čas z očí.

Augusta Skálová

Žila, ale nevydávala

Marta Marková se s Augustou Skálovou znovu setkala až v roce 1990, opět v Bílém Potoce. "Má první cesta domů na Moravu po sametové revoluci mě opět zavedla na stopu této ženy, která je coby spisovatelka už čtyřicet let mrtvá," zapsala si po onom setkání, kdy po tehdy dvaadevadesátileté ženě pátrala v "malém růžovém domku u obecní cesty".

"Dřevěná dvířka do zahrádky byla zavřená na zrezivělý zámek, za plotem divoce rozbujelá tráva, jež potvrzovala podezření, že tudy už dlouho nikdo nešel," bála se Marková, že jde pozdě.

Ale v otevřeném okně hrálo rádio a za ním návštěvnice uviděla pokojík s rozestlanou postelí a jediným přepychem - telefonem. Po chvíli z hloubi domu vyšla stařena, která Markovou poznala a hned se s ní dala do řeči.

"Z letargie a rezignace ji zpět do života přivádělo jedině psaní," líčí Marková poslední roky života Augusty Skálové, která už vůbec nevycházela z domku a peněz měla oproti dlouhým létům, kdy musela vystačit se stokorunou měsíčně, vlastně prvně v životě dostatek. "Ale hned se jedním dechem ptala, kterému nakladatelství by měla poslat svoje rukopisy," dodává Marková.

Tehdy se Marta Marková pokusila sdělit příběh upozadněné tvůrkyně známému spisovateli, který se po listopadu ocitl ve vysoké politické pozici. To byla ještě Augusta Skálová naživu. Vydání svých prací se však zapomenutá literátka nedočkala. Zemřela 27. května 1996 v roce svých osmadevadesátých narozenin. Její práce nevyšly zatím ani posmrtně.

Žhavá rudá nit...

Už v roce 1968 Augusta Skálová napsala: "Snad by se veřejnost měla dozvědět, jak žili umlčení spisovatelé... Nás také sledovala policie. Když někdo z nás měl peníze, přišel o ně při měnové reformě roku 1953. Také nemovitý majetek byl tak či onak pryč."

Zavzpomínala, jak na jejím pozemku na Hané hospodařící nájemci jí léta posílali zrní pro slepice, které si držela ve svém vyhnanství. "Byla to pro mne tehdy velká pomoc," svěřila se. "Pak byl ten pozemek prohlášen za stavební a bez mého vědomí na něm postavili dům. Tak jsem přišla o veškerý majetek. Lidem, kteří tam teď žijí, se vede lépe, zatímco já stůňu na jednu nemoc za druhou," povzdechla si spisovatelka ve svém textu z konce 60. let.

"Bolest jako žhavá rudá nit stehovala marxistický oděv, do něhož náš národ navlékli," citovala tehdy Skálová z vlastního románu Zazděné okno, který ale nikdy nevyšel.

"Jméno Augusty Skálové se neobjevuje v žádném seznamu spisovatelů, není ani zaregistrováno v Obci spisovatelů," dosvědčuje Marta Marková v doušce kapitoly věnované této ženě v knize Olga Havlová a ty druhé. Jenom v roce 1993 její jméno zmínily Literární noviny jako "asi nejstarší českou spisovatelku, která naposledy publikovala v roce 1947".

"Pokud jde o mé zdraví, už to asi lepší nebude. Nemohu chodit, to je nejhorší. Pokud jde o literaturu, je to ubohé. Přihlásil se mi nakladatel, mínil vydávat mé knihy, a už měl dokonce jednu připravenu, i obal, ale pak zjistil, že naši lidé české knihy nekupují, že chtějí překlady," povzdychla si roku 1996, v posledním roce svého života, zapomenutá autorka Skálová.





Hlavní zprávy

Levný kočárek?
Levný kočárek?

Za polovinu i levněji seženete kočárky na bazaru eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.