Hanuš Weigl, nejstarší žijící absolvent MU

Hanuš Weigl, nejstarší žijící absolvent MU | foto: archiv Hanuše Weigla

Nejstarší student Masarykovy univerzity žije v Izraeli

  • 5
Druhá největší vysoká škola v Česku slaví 90. výročí od založení. Na brněnské výstaviště se chystají tisícovky bývalých studentů. Nejstarším žijícím absolventem je zřejmě Hanuš Weigl, který bydlí řadu let v Izraeli.

Čtyřiadevadesátiletý Hanuš Weigl je pravděpodobně nejstarším žijícím absolventem Masarykovy univerzity. Na sraz všech absolventů, který se koná 30. května na brněnském výstavišti, nepřijede. Žije totiž v Izraeli.

"A nevylétávám odtud od roku 2002," napsal Weigl v rozhovoru, který poskytl MF DNES prostřednictvím internetu. V Brně žil do roku 1939.

Na studia práv a skladatelství však živě vzpomíná dodnes. Stejně jako na Brno, nacisty nebo setkání s Václavem Havlem.

Kdy jste studoval na Masarykově univerzitě?
Od roku 1930 jsem studoval práva a současně jsem studoval tři roky na konzervatoři skladatelství a dirigování. S Vítězslavou Kaprálovou, která byla moje spolužačka.

Tehdy sílil Hitlerův vliv v Německu. Bylo to cítit i tady? Měl jste jako Žid strach?
Vliv Hitlera v Německu jsem prožil poprvé v roce 1932, kdy jsem navštívil Berchtesgaden a viděl prapory s hákovým křížem. Pak sionistický kongres v Praze, kde jsem byl zaměstnán, šířil vědomí o řádění nacistů. Ale pocit skutečného nebezpečí vznikl až s obsazením Rakouska 1938.

Jaká byla v té době v Brně atmosféra?
Atmosféra byla pořád víc a víc hrozivá a samozřejmě jsme se báli. Nejprve jen o existenci, dokud ještě nešlo o život.

A proto jste pak odešel?
Odešel jsem koncem listopadu 1939. Právě proto, že jsem ztratil existenci. Po obsazení nacisty bylo všem Židům, i kanceláři advokáta Vítězslava Aschera, odňato právo pokračovat v činnosti. Byl nám dosazen "komisáč" původem z Poštorné a jeho shovívavostí se likvidace protahovala. Takže jsem pracoval až do vystěhování.

Jak kromě těchto nepříjemných věcí jinak vzpomínáte na své studium?
S nepopsatelnou vděčností profesorům, kteří mi posílili páteř humanistickým vzděláním, například profesor Inocenc Bláha, Masarykův žák, a také právním vzděláním, třeba profesor Jan Vážný, Bohumil Baxa nebo Jaromír Sedláček.

Vybavíte si nějakou vtipnou historku?
Jednu, kterou opakuji stále dokola. Velký dojem na mě činil místopředseda Nejvyššího soudu, docent Vážný. Přicházíval přesně v sedm hodin ráno, protože chtěl být včas u soudu, postavil malý kufříček s přesnídávkou na stůl a přednášel jurisdikční normu a civilní proces. Bez kousku papíru, celý první rok. Když v příštím roce porovnali sepsaná skripta s jeho přednáškami, shledali, že je zná nazpaměť. Ale když při zkoušce kandidát citoval z hlavy paragraf, přerušil ho starý pán a vykládal povídku.
"Šéf hledal účetního a bylo hodně uchazečů. Každého se ptal, kolik je dva krát dva -a každý odpověděl čtyři. Až přišel na řadu Žid a ten si vzal tužku a papír a vypočítal to. To byl ten pravý." Takže on, který měl tak fenomenální paměť, radil studentům "nikdy se nespoléhejte na paměť". To pravidlo jsem si osvojil a po celý život se jím řídím.

Hanuš Weigl, nejstarší žijící absolvent MU

Pracujete ještě jako advokát?
Advokacii jsem dělal od srpna 1953 a v Tel Avivu. Předtím jsem byl v Brně i tady v Izraeli koncipientem. Jsem ještě stále vedený jako advokát a notář, i když v mé kanceláři v Tel Avivu pracuje hlavně můj syn, dcera a zeť.

Jste také skladatelem a klavíristou. Hudba je vaším koníčkem, láskou, nebo zaměstnáním?
Hudba je mou láskou. Tady v Izraeli jsem se hudbou i živil první léta. A šlo to docela dobře. Otcovo mínění, že se z hudby nedá žít, bylo mylné. Jenže jsem až moc pozdě přišel na to, že člověk se musí hudbě věnovat naplno, chce-li něčeho dosáhnout. A to jsem zmeškal. Dnes sice denně hodinku cvičím hru na klavír, ale to je víc fyzioterapie než umění.

Kromě toho všeho jste býval prezident Sdružení československých Židů v Izraeli. Co přesně jste tehdy dělal?
Za mého předsednictví od prosince 1987 do roku 1991 se sjednotily místní spolky v celostátní Hitachdut Yotsei Czechoslovakia. Ale světovou organizaci se mi už utvořit nepodařilo, ač jsme zřídili Fórum bývalých židovských obcí a udělali sjezd s Československou federací. Od roku 1987 jsme se aktivně účastnili příprav výstavy Židovstva v Diaspora muzeu. A štěstí nám přálo v podobě sametové revoluce, která nám umožnila svolat světový slet Židů. Byl zahájen v Jeruzalémě 23. dubna 1990 za přítomnosti prezidentů Václava Havla a Jichaka Herzoga, starosty Teddyho Kolka, Roberta Maxwella i vašeho knížete Schwarzenberga. Přijelo tři tisíce krajanů.

Po celý následující týden pak byly další akce, vernisáž zmíněné výstavy, tryzna u památníku, sjezd organizací mládeže s Jicchakem Rabinem a další. Pro mě to byl vrchol mého života. V následujícím roce jsem odstoupil. Byl jsem zvolen čestným předsedou a věnoval se sedm let vydání sborníku "Českoslovenští Židé a jejich přínos státu Izrael". Vyšel v roce 1998 a obsahuje 40 statí, ve kterých popisuji, jak se Čechoslováci vyznamenali při budování země. Sborník obsahuje 1 800 jmen a je jedinečným informačním pramenem. Jediný problém je, že je v hebrejštině, protože už nebyly peníze.

Kdy jste byl naposledy v Brně?
Na moje devadesátiny, takže v roce 2002. Od té doby již nevylétávám z Izraele. Ale s Brnem jsem dodnes v úzkém styku. Měsíčník Židovské obce uveřejňuje mé paměti, které píši proto, aby po mně zůstal obraz mé doby.

A co děláte v Izraeli?
Zatím se nedostávám k tomu, abych pokračoval v "balení na tu cestu bez návratu". Musím ještě dokončit dva úkoly: restauraci novogotické pohřební kaple na zrušeném židovském hřbitově v Břeclavi a dokončení sborníku o bývalých židovských náboženských obcích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, který vydává Yad Vašem v Jeruzalémě.

A žije někdo z vaší rodiny ještě v České republice?
Ano, druzí bratranci, v Praze a Olomouci. Na závěr mi dovolte popřáti slavnostem jubilea mnoho zdaru a Masarykově univerzitě přeji, aby z ní vyšel zase vůdce národů, jakým byl Masaryk. Docent Vážný, který měl fenomenální paměť, radil studentům: "Nikdy se nespoléhejte na paměť." Tím se celý život řídím.