Vytahování svého soukromí na veřejnost rozhodně nijak neprožívá. Naopak. Co naplat, každá matka své dítě nějak trápí, nakonec i můj potomek bude už velmi viditelně vbrzku páchat cosi podobného.
My jsme ji ovšem s otcem jejího dítěte nějaký čas přemlouvali, aby z něho udělala tatínka a ze mě babičku. Takže až v poslední době při pohledu na obrovskou kouli, ve které vláčí na oteklých nohách mou nastávající vnučku, mi došlo, že v té věci není má dcera žádným prostředníkem, ale že její angažmá matky je daleko podstatnější, než jaké podstupujeme my přemlouvači.
. Na kafiDiář Jany Soukupové |
Každopádně se vůbec nedivím, že bezmocně natěšené okolí, na které nezbývá než role držáků palců pro zdárný průběh celé akce, opředlo těhotenství i porod kupou pověrečných průpovídek usilovně se držících i našich racionalistických duší jednadvacátého století.
Jistě jste je slyšeli také. Například tu nejznámější, že se nemá kupovat kočárek (postýlka, botičky, oblečení určité barvy) před porodem, aby to nedopadlo špatně.
Nebo že těhotná žena nemá podlézat šňůru na prádlo, aby při porodu nemělo dítě omotanou pupečníkovou šňůru kolem krku. A že se nastávající maminka nesmí leknout, protože když si u toho sáhne na některou část svého těla, děcko bude mít na stejném místě znamínko.
Případně podívá-li se budoucí rodička do ohně, děcko určitě skončí s rudými skvrnami po těle. A když pohlédne na ohavného či zmrzačeného člověka, dopadne její miminko podobně, neboť maminka se takříkajíc "zhlídne".
Tohle všechno si nejedna samodruhá ženská vyslechne od některé vědmy z lidu, i když doopravdy tomu snad věří málokterá. Moje dcera je ovšem racionalistka, kterou ani emocionální tlak stran jejího rostoucího drobka nepředhodil chřtánu infantilních pověr a sentimentu.
Když se byla v rámci těhotenské předpřípravy mrknout, jak to v porodnici chodí, negativní dojem v ní zanechalo už promítání "přemoudřelého instruktážního videa, včetně porodu", neboť podle ní jde o "brutální nevkus a vpád do cizích emocí, po kterých je ostatním velký kulový, notabene když se ještě předpokládá, že vás tento zázrak zrození, milé maminky (- rozuměj pohled na nějakou cizí ženskou) dojme k slzám".
Intelektuální laťku zmíněné instrukce zhodnotila nastavenou na "mentální úroveň spoluobčanek, které by nemusely vědět, že když jim naroste břicho, tak je tam dítě, a to vyleze stejným otvorem, kam Franta nástroj insertoval".
"Aby se neposerinkali," podotkla ke slovníku zmíněného videa i k výpravě zahrnující "výbavičku pro vaše děťátko na slavný den cesty z porodnice" v podobě "kýče k pozvracení, totiž otřesné zavinovačky plné kraječek z období realsoc" (neboli reálného socialismu).
"Slepičincem s ostatními podobně duševně postiženými" otitulovala "hustou atmosféru rozněžnělých rodičovských emocí" na oddělení šestinedělek a zakončila svůj raport povzdechem: "A to jsem si prosím už začínala myslet, že mě konečně hormony trochu ovládají, že o nic nejde a že se začínám těšit. Tak zase prd."
Střízlivý pohled na věc nemá ovšem po mně, neboť já naopak začínám tušit, kdože se z toho všeho ještě moc rád "poserinká".
Jojo, jak mi v esemesce sdělil můj zeťák: "Cetl jsem nove Na kafi. Stehujeme se do Ase...". "Prilis blizko," odpověděla jsem, "doporucuji Ulanbatar. Baba."
