Ve své péči má menší Galerii Kabinet i velkou Galerii u Dobrého pastýře. Na místo kurátora Galerie mladých, situované v přízemí, pak před třemi měsíci nastoupil výtvarný teoretik a kritik Jan Zálešák.
Památkově chráněná budova v Radnické ulici, v níž vedete tři galerie BKC, patří Magistrátu města Brna. Peníze na nějakou velkou opravu tyto budovy neviděly už dlouho. Ohrožuje tento fakt v současnosti provoz některé z "vašich" tří galerií?
Hlavně té nejtradičnější – Galerie mladých v přízemí, kde je po funkční i bezpečnostní stránce naprosto nevyhovující osvětlení. Ale náprava se snad právě řeší. BKC je na Radnické v nájmu magistrátu, takže opravy většího rozsahu nám nepříslušejí a na vícestupňové úrovni je prosazovat je vždycky složité a výsledek nejistý.
. Marika KupkováAbsolventka teorie a historie filmu a audiovizuálních studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity je kurátorkou Galerie Kabinet a Galerie u Dobrého pastýře Brněnského kulturního centra. Externě spolupracuje s Domem umění města Brna. Podílela se na výstavním a badatelském projektu Moravské galerie v Brně Český filmový plakát 20. století. |
V Galerii mladých je přitom dost intenzivní provoz...
Galerie mladých je momentálně na brněnské výstavní scéně unikátní: pořádá totiž obvykle jedenáct výstav ročně, zatímco jiné státní a městské galerie soustředěné na současné umění jich produkují výrazně méně a jejich výběr se logicky orientuje na "prověřené" autory. Takže jen výjimečně v nich vystavuje student nebo čerstvý absolvent, což je u nás běžné. Galerie mladých tak funguje tradičně, ale dnes, kdy v Brně prakticky neexistují nezávislé galerie orientované na začínající umělce, opětovně vyniká její důležitost.
Co galerijní provoz vyžaduje?
Bylo by optimální prostory alespoň dvakrát či třikrát ročně vymalovat, výstavním provozem namáhané zdi zbrousit, znovu zapravit a k instalaci osvětlení či jiné techniky mít i vlastního technika nebo údržbáře. Protože budova, v níž vystavujeme, je památkově chráněná, máme problém i s vrtáním či zatloukáním hřebíků a pochopitelně také s malováním přímo na zdi. Abychom dostáli všem požadavkům, ale zároveň mohli většinu výstav udělat, uchylujeme se neustále ke kompromisům.
Jak byste zhodnotila návštěvnost "svých" galerií?
Až překvapivě je koncentrována do dnů s volným vstupem, což jsou všechny středy v měsíci. To přijdou až dvě třetiny všech návštěvníků výstavy, i když naše vstupné je čistě symbolické – dvacet korun. Galerie mladých, která je průchozí prostorou do jiných částí domu, zůstává navíc zdarma trvale. Ale i kdybychom zvýšili vstupné a zrušili volné středy, sama výstavní činnost je téměř nevýdělečná.
Malíř Alois Mikulka ovšem říká, že návštěvníky většiny dnešních výstav současné umění nijak neoslovuje, nic je tedy neláká na ně zajít, byť i zdarma. Myslíte, že má pravdu?
Chci se vyhnout tendenčním nebo zjednodušujícím hypotézám, proč na dnešní umění nechodí davy návštěvníků a proč se "obyčejnému člověku" vzdaluje. Pravda leží mezi oběma krajními póly, které buď tvrdí, že si za to může současné umění – nebo že je na vině nepoučený návštěvník, který mu porozumět odmítá. Faktem je, že současné umění funguje jako komunitní (uzavřené – pozn. red.), takže chtít po galeriích, aby vystavovaly věci, které by se líbily běžnému návštěvníkovi, znamená odvrátit se od živého jádra současného umění.
Když do galerie nezajde "běžný návštěvník" z ulice, kdo tedy?
Brno má potenciál "tisícihlavého davu" studentů Fakulty výtvarných umění VUT, dějin umění z filozofické fakulty a patřičných oborů fakulty sociálních studií, studentů výtvarné výchovy z pedagogické fakulty, má mnohé kulturní instituce. Přičteme-li ještě výtvarné kritiky a novináře, při sounáležitosti a spolupráci celé této komunity může výtvarný život v Brně velmi dynamicky fungovat a logicky k sobě natáhnout i další lidi zvenčí. Teď mě ale napadá: co je vlastně "běžný návštěvník"? Jde o podobnou floskuli jako třeba "obyčejný člověk". Běžným návštěvníkem galerií je totiž právě výtvarný umělec nebo teoretik, nikoli náhodný kolemjdoucí, kterého tento obor soustavněji nezajímá.
Může za "nesounáležitost" výtvarné komunity brněnská atmosféra, nebo je to třeba v Praze podobné?
Tam je členů těchto potenciálních komunit samozřejmě víc, ale jinak si myslím, že by průměrná čísla vzhledem k počtu obyvatel a galerií vyšla hodně podobně. Nemůžeme tento stav svádět na to, že jedině Brno je ignorantské a nekulturní.
Asi ani z kapacitních důvodů si nemůžete dovolit mnoho nadstandardních akcí typu doprovodných přednášek, výtvarných dílen a podobně?
Záleží, nakolik budeme nadšenečtí i obětaví a kolik dalších nadšeneckých lidí se nám podaří strhnout. Právě způsobem "ni zisk, ni slávu" to nakonec v našem provozu funguje nejúčinněji.
Tady musím zavzpomínat na patronku výstavních prostor BKC a vaši legendární předchůdkyni Ajku Gálovou (1956–1993), jejímž přičiněním zdejší galerie právě takto fungovala i v nelehkých dobách normalizace.
Lidé, kteří ji znali osobně, často pociťují, že se její osobnost připomíná nedostatečně, že maličká zastrčená cedulička v chodbě na Radniční 4 nevystihuje její zásluhy. Mně, která přišla zvenčí a neměla k ní osobní vazby, se zdá, že vděčných i stále srovnávajících pamětníků je hodně. Legendárnost Ajky Gálové samozřejmě akcentuje i její náhlé a předčasné úmrtí. Každopádně při věcném zhodnocení výstavního programu Galerie mladých od počátku 80. let až do její smrti v roce 1993, kdy zde působila, je zřejmé, že z převážné většiny byl její výstavní program skutečně vizionářský. Začínající nebo politicky nežádoucí vystavující se později stali skutečnými či výlučnými osobnostmi české výtvarné scény.
Co tedy galerie s takovou tradicí plánuje v nejbližší sezoně?
Oproti jiným státním galerijním institucím je možnost u nás vystavovat zcela otevřená. Výstavní program budujeme na základě výběrového řízení, do kterého se má možnost přihlásit vlastně každý (ročně to bývá okolo šedesáti zájemců). Pokud pětičlenná galerijní rada schválí projekt autora či autorského týmu, výstava vznikne jako kooperace mezi původní představou autora a kurátora BKC. Tato otevřenost nám na jedné straně otevírá možnost nečekaného objevu, ale spoléhat pouze na náhodu nelze. Proto spolupracujeme i se zavedenými autory, kterým bychom rádi nabídli adekvátní produkční podmínky, čemuž náš provoz neodpovídá. A tady jsme zase u osobního nasazení...
Na co se tedy můžeme v brzké době těšit?
Tuto středu měla v Galerii u Dobrého pastýře vernisáž Sociální sonda, pro niž Veronika Rónaiová vybrala asi třicet autorů včetně výtvarně činných členů své rodiny, kteří ji nějakým zásadním způsobem ovlivnili. Jde o výstavu, která je i sondou česko-slovenské umělecké identity. Deníky na principu Camery obscury od další Slovenky Dariny Kmeťové můžeme ještě celé září vidět v Galerii Kabinet.
Vy se teď na Slováky orientujete?
Ne, Slováci se orientují na nás. A vzhledem k našim omezeným finančním možnostem si svá díla i sami přivezou.
Vaší zásluhou jezdila v srpnu (až do včerejška) po Brně i výtvarná tramvaj Artram s Rituály Markéty Kinterové a projektem Umenimamrad.cz Sylvie Milkové. Plánujete Artram zopakovat?
Určitě ano. V roce 2009 uvažujeme o prezentaci plánované komiksové výstavy Návrat komety a projektu, který by interpretoval reklamu. Spolupráce s Dopravním podnikem města Brna byla velmi příjemná, výstavu obou pražských autorek jsme instalovali opravdu v rekordním čase. Původně se mělo jednat o dva samostatné projekty určené k umístění na zeď pod Letenskými sady v rámci činnosti Galerie Na zdi (Artwall.cz) pražského Centra pro současné umění, které však nedostalo další peníze a muselo svoji činnost přerušit po výstavě Kolektivní identita skupiny Guma Guar, která na zeď zavěsila billboardy kontroverzních postav českého veřejného života, konkrétně Viktora Koženého, Tomáše Pitra, Františka Mrázka, Libuše Barkové, Karla Srby a Radovana Krejčíře, s olympijským sloganem "Všichni jsme v národním týmu".
