Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Oceňuji instituci přátelství, říká herečka Ludvíková

  18:50aktualizováno  8. dubna 14:37
Herečku brněnského HaDivadla Marii Ludvíkovou v novém českém filmu Venkovský učitel nepřehlédnete. A to i přesto, že v úspěšném a kritiky vychvalovaném snímku Bohdana Slámy má jen epizodní roli. Jako manželka ředitele je neobyčejně výrazná ve slovním i vizuálním projevu. Nemožný účes, šaty jakoby ze šedesátých let a masivní náušnice.

Herečka brněnského HaDivadla Marie Ludvíková. | foto: Monika Tomášková, Monika Tomášková,  MF DNES

Ludvíková působí i na malém prostoru, který ve filmu dostala, jako příslovečná smršť. Ostatně tak si Maruna - jak jí přátelé láskyplně i věcně titulují - vede často i na jevišti mateřského divadla nebo v ulítlé kabaretní dvojici Sestry medvědy.

Režisér Sláma vás nyní obsadil do menší role ve Venkovském učiteli. Není vám líto, že vás po těch dvou dekádách u divadla film víc neobjevil?
Točila jsem ještě Slámovy Divoké včely, Štěstí a Morávkova Hrubeše a Mareše i další filmy. Všude však jen čurdy. Pracuju v Brně, nechodím na castingy a nikam se necpu. Takto si mne objevil i Bohdan Sláma. Je to nesmírně poctivý režisér. Objížděl všechna, i regionální tuzemská divadla. Přišel k nám, už když měl chyceného Pavla Lišku, Marka Daniela, Josefa Poláška i Tomáše Matonohu. Sháněl nějakou kozatou obyčejnou hospodskou do Divokých včel. Původně chtěl nějakého neherce a potom obsadil mě. Jsem neznámý ksicht a v jedné kritice se objevilo, že na neherečku byl ten můj výkon docela dobrý.

Ve Venkovském učiteli hrajete korpulentní babu se šílenou image jakoby ze šedesátých let. V podobném výzoru jsem vás viděl i v několika kabaretních výstupech. Není to nějaká vaše škatulka?
To se mnou udělali po domluvě s režisérem filmaři. Sláma je jeden z nejlepších českých režisérů a já jsem šťastná, že jsem se mohla zúčastnit celého posledního tria jeho filmů. Cením si jeho nebetyčné poctivosti, která je na jeho filmech vidět.

Zmiňovaný herecký kvartet prchnul Z HaDivadla do Prahy. Liška se prosadil ve filmu, spolu s Poláškem si zobli i úspěšnou reklamu, Matonoha má televizní pořad i vlastní one man show. Netoužila jste někdy po podobné kariéře v hlavním městě?
Ti kluci jsou ale herci. Já moc herečka nejsem, jsem přece učitelka. Oni to mají jinak. Já preferuju brněnský klid i za cenu toho, že mám menší popularitu a příjmy. Třeba mám víc radosti.

Ale pokušení televizních seriálů jste neodolala...
Nouze mne naučila seriálově housti. Doznávám, epizodky v Letišti, Ordinaci v růžové zahradě a Četnických humoreskách. Šlo o tak nenápadné role, že to prošumělo a já nikomu nic nemusela vysvětlovat. Šlo fakt jen o peníze. Já za to ale nikoho nezavrhuju. Je to volba každého herce.

Kdyby do života nepatří. Ale kdyby teď zazvonil telefon s nabídkou hlavní role v seriálu Ošklivka Katka či nabídkou na nějakou reklamní duhovou energii či dámské vložky, šla byste do toho?
Ta otázka mne tlačí do kouta. Asi bych nejdřív začala počítat, kolik peněz ještě potřebuju, abych se mohla nastěhovat do mého ohněm poničeného domu. A taky bych uvažovala, co mi za to stojí a co ne. Vždy jde jen o poměřování. Kdybych byla jen trošičku za vodou, tak na duhovou energii kašlu...

Před třemi lety vám na Vánoce vyhořel dům. Psal jsem o této tragédii i dobročinné sbírce. Kolik se vůbec vybralo a jak to s tím vaším bydlením v Bílovicích nad Svitavou vypadá dnes?
Zachránili mne kamarádi ze všech koutů republiky. Instituci přátelství bych chtěla vyzvednout. Dělala se sbírka po divadlech v Praze, Ústí nad Labem i na brněnském Provázku. Kolegové z filmu Štěstí vydražili fundus pro moji podporu. Řádově jsem získala asi šedesát tisíc. To mi pomohlo zařídit si nejnutnější věci a hlavně dosáhnout na úvěr. Dnes mám celkem tři.

To tady budete muset být do 180 let a žádná banka vám nedovolí umřít... Co vám zbývá dodělat?
Ano, ten největší úvěr se mnou půjde až do důchodu. Střecha už stojí. Okna se vyrábějí. Omítky jsou zčásti. Topenář je odbytý. Je třeba dodělat elektriku, položit podlahy, natřít je, obložit koupelnu a vymalovat. Do léta bych se chtěla stěhovat.

Celých devět let jste studovala brněnskou pedagogickou fakultu. To vám ten vzdělávací ústav tak přirostl k srdci?
Bylo to ještě za minulého režimu. Já využila všechny možnosti, jak to studium natáhnout. Dvakrát jsem opakovala, jednou přerušila a rok místo študování pracovala na poště.

No i tak je ta vysokoškolská etapa úctyhodná...
Já jsem byla velmi špatná studentka. Říká se tomu lajdák. Nemilovala jsem tolik vysokoškolský způsob života. Navrch všeho jsem se za studií ještě provdala a porodila dceru.

Proč se z vás tedy nestala učitelka češtiny a výtvarné výchovy?
Tři roky jsem učila, než jsem šla podruhé na mateřskou. No a pak přišla nabídka z HaDivadla, jestli nechci být profesionální herečkou, a já se nechala zviklat.

Než se vrhneme na herectví, zůstaňme ještě u kreslení. Malujete si dodnes?
Moc malovat neumím. Už před časem mne kreslení opustilo. Dnes už bych asi nic nenamalovala. Měla jsem dříve složku, do které jsem si ukládala při učení i dětské krásné kresby. Nakonec mi to vše před prázdninami vyhodila uklízečka do koše.

Herecký chlebíček vám nespadl z nebe. Byla jste ještě předtím jednou ze zakladatelek legendárního Ochotnického kroužku. Vraťme se tedy ještě do poloviny osmdesátých let, kdy vznikl. Co se vám z roku 1985 vybaví?
Byla to ta nejsladší a nejúžasnější doba, kterou jsem kdy u divadla zažila. Začínala jsem, byla ze všeho vykulená a snažila se přiučovat. V Ochotnickém kroužku se ale hlavně sešli vynikající lidé jako J. A. Pitínský, Petr Osolsobě, Jiří Rambousek, Tomáš a Štěpán Rusínové a mnoho dalších. Na tyto lidi se nabalovali další a vznikla jakási komuna z různých profesí. Nikdo nebyl školený herec. Jen lékaři, architekti, učitelé, dělníci a mnoho z nás dostudovávalo.

Ochotnický kroužek byl velký pojem a vy jste v něm začínala. Jaký je pro vás největší rozdíl ve vašem fungování na jevišti tehdy a teď?
Dodnes si do detailu pamatuju, jak jsem se cítila na premiéře Ameriky, tedy prvního titulu Ochotnického kroužku. Úplně jsem se klepala. Ten strach a tréma byly tak strašlivé. Všechno bylo také čisťounké a mimořádně zapálené. Dnes už jsem ostřílenější, mám zkušenosti a před premiérou se tolik netřepu.

V roce 1990 Ochotnický kroužek fúzoval s HaDivadlem a z vás se stala profesionálka. V čem to potom bylo jiné?
Herectví se stalo mojí prací, zaměstnáním. Už jsme nezkoušeli jako na Šelepce jen dvakrát do týdne, a sice ve středu a v neděli. Po odpoledních jsem jako učitelka tehdy zkoušela. Pak už jsem nejezdila každé dopoledne do školy, ale do divadla.

Osmnáct let jste od té doby stále věrná HaDivadlu. Banálně se tedy zeptám, jestli jste nikdy nechtěla změnit štaci...
Vlastně ani ne. Bydlím tady, mám tady rodinu a kamarády. A pořád si ještě cením HaDivadla jako dobré scény, která má za sebou i špatná období a krize.

V čem je HaDivadlo jedinečné?
Má prostě punc zvláštnosti. Dříve v něm hráli neuvěřitelní lidé, z nich dneska zbyl v souboru Miloš Maršálek, Miloš Černoušek a Ján Sedal. Bylo to divadlo zvláštních osobností hrajících zvláštní hry. To jsem jinde neviděla.

Přijde vám dnes nějaký jiný soubor podobný?
Neznám tolik divadel kolem. Je spousta sympatických souborů, jako Dejvické divadlo nebo Divadlo v Dlouhé. Ale v principech systému práce někdejšího HaDivadla, s tím nemají jinde srovnání. Takhle divné divadlo jinde nebylo a není.

Po roce 1990 se ale změnil systém divadelní práce a vnímání divadla vůbec. Vy jste si vždy zakládali na tom, že jste jakási alternativa k oficiálnímu divadlu, jakýsi underground proti většině. Co jste cítila, když už nebylo proti čemu se vymezovat?
Ale ono nám nikdy nešlo o nějaké setrvávání v podzemí. Vždy jde nejvíc o to, jaká parta se setkává a o co jim jde. Musí mít podobný vkus, musí si rozumět a chtít vyslovovat podobné věci.

Čím je tedy HaDivadlo zajímavé dnes, co chce říkat?
Myslím, že odpovědí jsou poslední kusy. Velmi úspěšný Indián v ohrožení. Tohoto titulu si nesmírně vážím. A potom třeba i kontroverzní Pařeniště. HaDivadlo prostě zjevuje a reflektuje život kolem. Vždy v divadle přece záleží na tom, co vyvře z titulů, které nabízí.

HaDivadlo bylo svého času velmi progresivní i dramaturgií. Uvádělo tituly a látky, které by jinde na repertoár nezařadili nebo si na ně vůbec netroufli. Vše se proměnilo. I vy dnes uvádíte Věc Makropulos nebo detektivku Deset malých černoušků. Necítíte proměnu?
Ale my klidně můžeme dělat i Annu proletářku nebo operetku Na tý louce zelený. Důležité vždy bude, jak ten který titul zpracujeme a uděláme a co z toho představení půjde do lidí.

Takže byste neměnila divadelní střechu ani v rámci Brna?
Kdysi mě lákali do Mahenky. Ale já bych neměnila. Hostovala jsem v jiných domech. V HaDivadle jsem spokojená.

Nikdy jste nezatoužila jako herečka po velkém jevišti?
No ona spíš musí předcházet otázka, jestli se vůbec cítím jako herečka. Je fakt, že mne tato profese živí, ale já jí nedávám nějaký prazvláštní důraz a význam. Nesním o tom, že budu hrát pro prestiž třeba v Národním divadle.

Ale herci bývají většinou megalomanští ve svých snech, cílech, chtějí být viděni, a nejlépe všude...
Já takové cíle ani ambice nemám. Vyhovuje mi dělat práci skromně, ale dobře.

Zažil jsem široké spektrum laických pohledů na herectví. Jedni herce berou jako přerostlé děti s touhou pořád hrát a přehrávat. Jiní se na herce dívají jako na mimořádně křehká a senzitivní stvoření. Jak svůj profesní stav reflektujete vy?
Herectví pro mne musí být zejména zábava a radost. Ale důležité je dodat, že uspokojení nesmí přinášet pouze mně, ale hlavně hledišti. Vždy když je tato radostná rovnováha porušena, nenávidím svoji profesi.

Asi mluvíte o pocitu trapna či nesdělnosti mezi účinkujícími a hledištěm. Kdy jste to naposledy zažila?
Kdysi jsme trpěli na představení Ignáciův sestup. Pak jsem jako zvíře trpěla při kusu Hrdinové.

Hrdinové byli opravdu skandál a ostuda. Kus, kterým se otvíralo vaše nové působiště v Alfa pasáži, měl premiéru a derniéru zároveň. A to byl jen jeden příklad. Proč podle vás HaDivadlo v posledních osmi letech zažilo tolik kotrmelců?
Krizové období jsme zažili po odchodu uměleckého šéfa Jiřího Pokorného. Nebyli lidi, kteří by se toho ujali tak, aby to konvenovalo potřebám, náladám a tužbám herců v HaDivadle.

Tyto umělecké propady souvisely i s odlivem diváků?
Samozřejmě, ale naštěstí se k nám v posledních letech lidé zase naučili chodit.

Pro jaké nejmenší množství lidí a kdy jste naposledy hrála?
Měli jsme limit dvacet lidí. Tak se někdy hrálo jen pro dvě desítky diváků. To už se naštěstí dlouho nestalo.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Z Ječmeniště zbyly trosky, daří se tam vínu
Ves zmizela v zajetí ostnatých drátů, byla kolébkou nejlepších vín

Dnes by to bylo ideální místo pro turistický i vinařský byznys. Druhá světová válka a pak železná opona ovšem vesnici Ječmeniště na česko-rakouských hranicích...  celý článek

k řece Svitavě v Brně se chodí relaxovat. V budoucnu se v části toku zlepší...
Po nábřeží Svratky je čas i na Svitavu, volají organizátoři festivalu

Zatímco nábřeží Svratky blízko centra Brna čeká, až jej začnou opravovat podle návrhu architekta Ivana Rullera, Svitavě se moc pozornosti nedostává. Pořadatelé...  celý článek

Dospělý jedinec Allolobophora hrabei dosahuje délky až 60 cm.
V pálavském podzemí žije půlmetrová žížala, pozná se podle trusu

Na vlastní oči toho tvora zahlédl jen málokdo. Přitom není žádný drobeček. Nejdelší žížala žijící na českém území - Allolobophora hrabei - může délkou...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.