Miloš Hrabal byl velkorysým majitelem klubu Desert i kavárny Trojka v Domě pánů z Kunštát v Brně. Dával zde prostor muzikantům i umělcům všeho druhu. Bohužel o něm musíme od čtvrtka 11. března psát v minulém čase, protože mecenáš mladých kulturních aktivit, podnikatel Miloš Hrabal zcela náhle zemřel doma ve věku nedožitých 44 let.
Na pohřbu v pátek 19. března se s ním rozloučil evangelický farář Štěpán Hájek, jemuž Miloš Hrabal splnil velký sen. "Osobně mu vděčím za jednu z nejkrásnějších věcí ve svém životě: umožnil mi konat v Desertu bohoslužby, což sám o sobě byl na začátku dost šílený a riskantní podnik, ale Miloš se nebál a věřil mi. Nikdy mu to nezapomenu," chválí svého zesnulého přítele Štěpán Hájek.
"V jeho pojetí hospoda či kavárna nebyly jen místem pro pití a klábosení, nýbrž prostorem opravdového setkávání, vzájemného obohacování a nebojím se říci - duchovního růstu. Kolik znáte v Brně náleven s pravidelným a navštěvovaným kulturním programem? Mnozí z obrovské komunity kolem těchto jeho podniků ho navíc ani neznali, dokázal stát v pozadí," zmiňuje farář skromnost svého přítele.
Vše pokračuje
"S bratrem jsem nejdřív podnikal, dělali jsme hlavně výstavní stánky na veletrhy pro různé firmy. A teď samozřejmě míním všechny jeho aktivity i odkaz zachovat ve stejné míře. Takže nejen v Desertu a Trojce, ale také v dalších plánovaných prostorách stejně jako bratr umožním nadále lidem nekomerční kulturní provoz," ujišťuje Milošův bratr Jan Hrabal.
Vzpomíná také, že starší Miloš, vystudovaný strojař-zámečník, rozjel v roce 1997 v brněnských Černovicích na Charbulové v bývalém obvodním kulturně-vzdělávacím středisku klub Barák.
"Za tři čtvrtě roku trvání klubu se tam odehrály opravdu památné koncerty. Tehdy si k provozování takového klubu vlastně jen přičichl, ale už tehdy se mu hrozně zalíbilo," vybavuje si bratr.
"Před listopadem 1989 dělal na brněnském výstavišti zámečníka, ale po něm se jako jeden z prvních pustil do vlastního podnikání. Nejdřív rozjel úklidovou firmu, pak s jedním společníkem dělal deset let výstavní stánky, nakonec se v roce 2003 osamostatnil. Naučil se jako samouk totiž kreslit stánky ve 3D programu, moc se mu to zalíbilo a chtěl další věci dělat dynamičtěji. A taky znovu provozovat kluby. Mezi léty 2004 až 2005 jsem se k němu přidal, takže než zemřel, měli jsme spolu firmu Mymo," popisuje Jan Hrabal.
miloš hrabalNarodil se 8. dubna 1966 v Brně, kde vystudoval strojní průmyslovou školu. Pracoval jako zámečník na Brněnských výstavách a veletrzích. Po převratu v roce 1989 rozjel mezi prvními soukromou firmu. Časem se specializoval na kompletní řešení a realizaci výstavních stánků. |
"Ještě někdy mezi léty 2005 až 2006 založil Miloš Hrabal i Veselou vačici a sám jí dal jméno," připomíná produkční Desertu Rudolf Brančovský čtyři roky starou klubovou restauraci na Běhounské ulici v místě bývalé diskotéky.
"Pak ty prostory chtěl majitel prodat, jenže za opravdu hodně peněz, takže jsme do toho nešli. A zrovna v té chvíli náš kamarád Honza ,Kovář’ Dvořák, který dnes dělá v Desertu ekonomického provozního, upozornil, že by bylo možné od června 2006 převzít Desert," vybavuje si Jan Hrabal.
Rok nato vyhrál Miloš Hrabal se svým projektem výběrové řízení na prostory kavárny Trojka v Domě pánů z Kunštátu na Dominikánské, které slouží výstavám pořádaným Domem umění.
Tak se přetrhl smolný řetězec předchozích nájemců, z nichž žádný nevydržel v původně nepříliš útulných prostorách déle než několik měsíců. "Nechtěli jsme totiž hlavně vydělat, prioritou byl kulturní stánek," dodává bratr Miloše Hrabala. Role programového provozního se hned od počátku ujal ve Trojce divadelní režisér Pavel Baďura.
Kulturní stánek
"Ono šlo hlavně o to, že se mezi brněnskými studenty uměleckých škol, zejména fakulty výtvarných umění, během prvního roku postupně rozkřiklo, co se tady děje," zdůrazňuje Jan Hrabal.
"Zájem, který se o program v Trojce či Desertu dostavil, je přirozenou odpovědí tvůrčích lidí na otevřený nekomerční přístup Miloše Hrabala," dodává Rudolf Brančovský.
V Desertu vymyslel vlajkovou loď takové otevřenosti opět Miloš Hrabal. "Jde o celoroční festival Osud, což je slovní hříčka. Vystupovaly na něm mladé neznámé kapely a diváci hlasovali, která je nejlepší. Ta pak vyhrála sud piva," přibližuje nápady Miloše Hrabala Brančovský.
"Různí další lidé si už zvykli nám nabízet, že by u nás chtěli něco udělat, třeba improvizační herecké večery na různá témata," dokresluje Brančovský přirozený výběr programu, v němž žije, co se chytí, a neudržuje se uměle, co by nefungovalo.
"Přesně tak Miloš Hrabal celý život postupoval: rozjel, co se ujalo, a nechával na tom pracovat lidi, kteří se už uměli postarat, zatímco on sám zkoušel zase další věci. A díky tomu, jaký byl, s ním lidé pracovali rádi, takže jich měl za sebou časem velký tým," skládá hlavnímu mecenášovi poklonu Brančovský.
Přitom vstupní náklady do každého z projektů byly zpočátku vlastně stoprocentní. "Považuji za kouzelné, že se díky Milošovi potkali lidé, co by se spolu jinak nikde nijak nesetkali. A že se na akcích, které díky němu vznikly, bavil každý - od malých dětí přes dospělé až po důchodce. To bylo skoro neuvěřitelné, jako by v tom bylo nějaké kouzlo," myslí si Jan Hrabal, který také vypráví, že v každé prostoře, kterou rozjížděl, jeho bratr také maloval, montoval a pak také obsluhovat za barem zákazníky.
"Strašně rád vařil, takže na nádvoří Domu pánů z Kunštátu plném lidí třeba vyráběl vlastnoručně panini a zdarma je rozdával návštěvníkům programu. Úplně při tom zářil," vybavuje si Rudolf Brančovský.
"Vždycky jsem říkal, že Miloše nikdo nenahradí, ani já si na to netroufám, ale protože vím, jaký odkaz by si sám asi představoval, budu jej udržovat a půjdu dál," uzavírá Jan Hrabal.
"Celá ta skupina kreativních lidí, která se díky němu dala dohromady, naštěstí ví, co má dělat," doplňuje ho Rudolf Brančovský.
