Na rozhovor v hotelu Voroněž s sebou přinesl ještě „mokré“ DVD s nahrávkou koncertu, který mu k 75. narozeninám upořádaly jeho děti a Česká televize a ta ho také vysílala.
„Ten dárek už nic nepřekoná, ale v televizi to bylo sestříhané a nebyl tam například Láďa Kerndl, Heidi a další lidi, kteří mi přišli popřát. Tady je úplně všechno,“ řekl Vágner a objednal si polévku z lišek. Čekal ho dlouhý večer, stejně jako tuto sobotu, kdy bude hodnotit poslední ze série soutěžních ohňostrojů.
Jste tu už podvacáté. Soutěžní přehlídka ale trvá dohromady tři neděle. To na každý ohňostroj dojíždíte, pobýváte v Brně, nebo jak to funguje?
Většinou dojíždím. Dříve byly ohňostroje těsně za sebou, takže jsem tu bydlel třeba týden. Teď už je to komplikovanější, protože týmy mají tři dny na postavení, takže pendluji sem a tam. Naposledy jsem například přijel mezinárodním vlakem z Prahy a bylo to super, protože dálnice je peklo. Jen mě nikdo neupozornil, že to na hlavním nádraží nestaví a že musím na dolní. Nebýt jednoho podroušeného člověka, co seděl naproti, jel bych až do Břeclavi. Takže to je zkušenost pro příště.
Jak jste se do poroty Ignis Brunensis dostal?
Jezdil jsem do Brna už dávno před tím, než Ignis začaly. Už pětadvacet let tu dělám s Jirkou Morávkem (generální ředitel reklamní společnosti SNIP, která pořádá i soutěž ohňostrojů – pozn. red.) předvánoční galavečer, kam zveme špičkové interprety. A tam jsem se také seznámil s Mirkem Donutilem. Když jsem viděl, jak lidé řvou smíchy, napadlo mě, že to natočím. Stalo se a prodal se milion desek. A první nahrávka byla u Miloše Bernátka v klubu na Šelepce.
Takže k Brnu vás zdaleka nevážou jen ohňostroje?
Ono spousta lidí si myslí, že jsem Ostravák nebo Brňák, protože já s Moraváky spolupracuju hrozně často. Třeba první desku Jožky Černého jsem zavinil já, dnes s ním mám 17 desek a statisíce jsme jich prodali. Já jsem se ale narodil v Praze. Jsem ze Kbel. Můj otec se v první světové válce účastnil vzpoury v boce Kotorské (Kotorském zálivu v Černé Hoře, pozn. red.) a naučil se tam centrovat vrtule, takže pak sloužil ve Kbelích na letišti a tam si našel mámu. Měl s ní čtyři kluky a já jsem byl nejmladší.
Znám vás jako muzikanta, zpěváka, skladatele a hudebního producenta, ale teď mě napadá, že za těch 20 let byste měl být také expertem na ohňostroje.
To bych neřekl. Jsem v porotě, protože posuzuji synchronizaci obrazů na nebi s hudbou. To je programní muzika a Brno je Mekkou programní muziky, kterou představuje Janáček. A Janáček mě taky zachránil u maturity na konzervatoři. Už tehdy jsem hrával s kapelami a moc jsem se neučil. Když došlo na dějiny hudby, řekl mi jeden profesor, že hlavním zkoušejícím je přísný kantor z Brna. Sáhl jsem po dějinách hudby a prolistoval Janáčka. A zkoušející na mě: Tak, jak byste charakterizoval Janáčka. Já na to: Janáček byl v naší zemi největší představitel programní hudby, protože uměl popsat akordem pípnutí ptáčka a rozvinutí kytičky. Výborně, na shledanou, na to ten profesor. Ještě že mi nedal Smetanu. Takže i to mě spojuje s Brnem.
Pamatujete si na úplně první brněnský ohňostroj?
To bylo v roce 1998 na Kraví hoře. Posuzovali jsme synchronizaci se Zdeňkem Klukou (zakladatel legendární brněnské skupiny The Progress Organization a kapely Čankišou – pozn. red.). Ono to totiž vůbec není legrace. Není možné jen tak něco sestříhat a na to střílet. Je to velké umění. Je to podobné jako s hudbou k filmu. A těch už jsem pár složil, třeba Slunce, seno nebo Babovřesky pro Zdeňka Trošku. Musíte hudbou přesně popsat, co se v dané situaci děje. Jako u baletu, tam je také jen tanec, který vyjadřuje děj a musí souznít s muzikou. A ohňostroje nejsou nic jiného než balet na nebi. Skladatel musí spolupracovat s ohňostrůjcem a přesně vědět, co se tam odehrává. Dnes už se to dělá na počítači. Podle úderů bicích se dá přesně vystřelit.
A jak ta spolupráce vypadá? Sám jste přece také dělal muziku k ohňostrojům, i když ne k těm brněnským.
Někdo sestříhá hotovou muziku a podle toho ohňostrůjce pracuje. Málokdy se ale komponuje extra muzika k ohňostroji. To by bylo šíleně drahé. Takhle se zaplatí poplatky OSA a je to. Někdo to dělá opačně. Nejprve ohňostroj, pak muziku. Je to stejné jako s písničkami a textem. Někdo rád komponuje na text, někomu se líhnou v hlavě melodie a ty pak předá textařovi. Já mám radši tu druhou variantu. Takhle vlastně vznikla i písnička Holky z naší školky.
Jak se ohňostroje za dobu vašeho „porotcování“ posunuly?
Zásadně. Ale k technologii vám nic neřeknu, od toho jsou tam jiní. Je tam šéfdirigent orchestru, šéf baletu, planetária, expert z báňského úřadu. Já rozumím tomu svému. Ale musím říct, že všichni se strašně zlepšují, proto je tak velká konkurence. Je to vymyšlené do posledního detailu. Ale stejně se tam vždycky objeví něco, co tu ještě nebylo. A za to jsou pak body navíc.
Zachytila jsem názor, že ohňostroje jsou pokleslá nebo pro přírodu devastující zábava.
To vůbec neřeším. Někdo může říct, že to plaší ptáky, ruší ryby. Já nejsem ten, kdo rozhoduje o tom, jestli mají ohňostroje být, nebo ne. Pravdou ale je, že v průměru na ně chodí 147 tisíc diváků a na Španělech bylo vloni přes 200 tisíc, a také to, že kdyby se mi to nelíbilo, tak tady nejsem. Jezdím sem i proto, že jsme výborná parta, i když se tu a tam někdo vymění.
Dělal jste si někdy ohňostroj doma?
Ne, ale jednou jsme na chalupě slavili silvestra a syn Jakub si přivedl přítelkyni a ta přinesla krabici, ve které byly vedle sebe seřazené rakety. Krabice jí upadla a začalo to střílet do nás. Mojí ženě to propálilo vatovanou zimní bundu. Naštěstí se nic nestalo, ale z toho jsou pak průšvihy. Takže by to měl dělat někdo, kdo tomu rozumí. Nepletu se do toho.
Jak probíhá hodnocení? Je to společný verdikt, nebo jste každý sám za sebe?
Po každém ohňostroji vyplňujeme bodový dotazník. Každý zvlášť – připomínky, technické, hudební, umělecký dojem. To se sčítá a vyhodnocuje. Je to velmi demokratické a nelze to ovlivnit. Za to ručím. Dokonce, než odevzdáme hodnocení, nesmíme se o tom navzájem bavit. Debata je, až odevzdáme. Ta hlavní je po skončení všeho, protože se rozdávají i zvláštní ceny. Taková jsou pravidla.
Čím to je, že hodně vítězí týmy z jižní Evropy, například Portugalci nebo Španělé?
Jsou temperamentní a to se lidem líbí. Každý národ vkládá do ohňostroje osobité prvky, takže Španělé třeba flamenco, když je to země za mořem, objeví se tam country, Francouzi tam vetknou šansony. Když vyhráli Slováci, měli tam zamontované lidové motivy. Mně osobně se vždycky líbili Portugalci a také Flash Barrandov. Češi to mají vždycky velmi citlivě a profesionálně udělané. Jako porotce mě ale nezajímá, kdo to dělá a jak to dělá. Důležitý je pro mě výsledek. Posuzuji třeba i to, jak do celku zapadne povinná skladba. Tou je letos Bugatti step od Jaroslava Ježka. Dříve to museli dát na začátek, dnes kamkoli. Je to otázka dramaturgie. Musí to mít rychlost a plynulý spád.
Jste přísný?
Dělám to podle svého přesvědčení a za ty roky si myslím, že už té hudbě rozumím.
Jak to máte letos s programem. Pendlujete sem a tam. Co prázdniny?
Nebojte se o mě. Mám ženu poloviční Kréťanku a máme baráček na nejjižnějším cípu ostrova u moře v rybářské vesnici a tam zmizím a už se hrozně těším. Do Brna se ale zase vrátím v pravou chvíli.
