Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Pavel Kohout: Ještě bych rád udělal nějaké chyby

Doporučujeme   9:13aktualizováno  9:13
Kdyby dva příslušníci Státní bezpečnosti vyslechli v roce 1974 přání svých nadřízených, aby na spisovatele a dramatika Pavla Kohouta spáchali atentát, zítra by v Brně své osmdesátiny neoslavil. Proč k oslavám zvolil právě moravskou metropoli, jak se dnes mění přístup k Chartě 77 i koho má dodnes moc rád, prozradil chvíli poté, co dorazil z Vídně do Brna.

Pavel Kohout přijel do Brna. Na Měsíc autorského čtení a oslavit narozeniny | foto: Monika Tomášková, Monika Hlaváčová,  MF DNES

Českým novinářům už jste odpověděl na kdeco, neptají se vás na něco nového alespoň novináři zahraniční?
Ti se ptají na události, které si pamatuju, protože jsem se jich účastnil, nejvíc tedy na Pražské jaro 1968 a Chartu 77. Na ty se mne čeští novináři ještě donedávna neptali, protože to vůbec nebylo v popředí zájmu. Teprve v posledních dvou třech letech jako by se o ně začala zajímat nejmladší žurnalistická generace, která s nimi neměla nic společného. Pro ty jde o události aktuální asi jako Velká francouzská revoluce. Všichni její účastníci už jsou popravení nebo mrtví - a hlavně: oni v tom nejeli - na rozdíl od předchozí generace.

Která vás ovšem dokázala před i po roce 1990 kádrovat tak, že jste podle mého mínění asi nejprokádrovanější současná osobnost v zemi.
Také myslím. Ale už jsem si zvykl, že jsem byl asi jediný komunista v Československu. I když v poslední době se k tomu přiznal v Divadelních novinách ještě Milan Uhde a Ludvík Vaculík, na kterého jsem naléhal, aby se také vyjádřil. Absolutně to zatím popírá jedině Milan Kundera.

I když jsem už zaslechla bonmot "Kdo chce Kohouta bít, citát si vždycky najde", nedá mi to, abych vám nepřečetla jeden právě od Ludvíka Vaculíka: "Komunismus není názor, ale povaha, a ta povaha se v každé generaci projevuje jiným výrazem, má jiný politický oděv. Je to chování spočívající v tom, že člověk činy předbíhá své poznání. Třebas v nejlepším úmyslu."
Skvělý citát, jeden z Vaculíkových nejlepších. On jich má spoustu a některé by měly být skutečně pojaty do myšlenkového lexikonu. Každá generace si zkrátka najde svůj způsob blbnutí, u kterého, jak říká Vaculík, chtění předbíhá poznání.

Pavel Kohout přijel do Brna. Na Měsíc autorského čtení a oslavit narozeniny

Umínila jsem si, že já vás kádrovat nebudu. Už proto, že máte narozeniny. Skutečně je v Brně slavíte proto, že leží na půli cesty mezi Prahou a Vídní, vašimi nejčastějšími současnými působišti?
Slavím je zde, protože mám rád dva lidi, kteří si to vymysleli: Petra Minaříka a Pavla Řehoříka z Větrných mlýnů, pořadatele Měsíce autorského čtení. Mám je tak rád, že když mi řekli, abych tu narozeniny oslavil, k překvapení všech jsem řekl ano. Oni jsou z rodu bláznů jako částečně i já, i když já jsem už blázen organizovanější.
A velice mi imponuje práce, kterou dělají - nejen jejich festival, ale i knihy dramatických textů, které vydávají. Se svou moravskou srdečností mi navíc zdejší oslavu nabídli jako hotovou věc. A já už nějaké velké oslavy nemám rád, uvádějí mne do rozpaků, protože vůbec nevím, co na nich mám dělat. Jsem raději aktivní než pasivní, a stanu-li se najednou středem aktivní pozornosti jiných, mám s tím trošku problém. Takže jsem Brno zvolil i proto, že jsem si řekl, že sem málokdo přijede.

A že vám na oslavu nevtrhnou bulvární novináři, nebo aspoň ne tolik jako v Praze?
Ale kdepak, ti se třeba na mých pětasedmdesátinách vůbec neukázali, ty nejenže nezajímám, oni ani nevědí, že existuju. Nebo si myslí, že jsem už dávno umřel. Navíc neplodím žádné skandály.

Bulvární asi ne...
Jedině politické povahy.

A mladá generace, která už oběma nohama patří do celé Evropy, ani ty asi nevnímá jako skandální.
Ano, to je úžasné. I když tato normální generace bude zase vystřídána další nenormální. Co se mé osoby týče, dnešní mladí ovšem buďto nevědí, kdo jsem, nebo jim nevadím.

Ve svých vzpomínkách zmiňujete osobní setkání s neuvěřitelnou plejádou světových osobností. Kdo vám nejvíc utkvěl v paměti, třeba z řad kumštýřů?
Měl jsem moc rád a strašně jsem si vážil Jaroslava Seiferta, také proto, že jsem měl vůči němu špatné svědomí. Jistě, vždyť on odhalil naši hloupost dřív, než jsme ji sami poznali. A stále chválím brněnského spisovatele Jana Trefulku, který mne v roce 1954 v Hostu do domu svým článkem tak dokonale zničil, že už jsem pak musel jedině povstat z vlastního popela (Trefulka prvně napsal, že Kohoutova ideologická tvorba nestojí za nic - pozn. red.)

To vás Trefulka skutečně tolik překvapil?
Jistě, tehdy se vyděsili všichni, vždyť jsem byl v českých čítankách, které tím Trefulka vlastně zhanobil. No, a pak jsme oba skončili jako "samozvanci a ztroskotanci". A pokud se ptáte na politické osobnosti, velmi mi imponoval rakouský kancléř Bruno Kreisky (kancléřem byl v letech 1970 až 1983 - pozn. red.). To byla absolutní hvězda, která odhadla daleko dopředu třeba to, že Rakousko bude potřebovat atomovou energii, zatímco Rakušané tvrdili, že ne, navíc tím dnes buzerují celý svět včetně Ruska, docela jako polepšené mravokárné prostitutky.
Přitom rakouská nenávist k Temelínu a jaderné energii je podle mého pokrytectví první třídy, když Rakousko získává přes osmdesát procent energie ze svých řek - zatímco my jen dvě procenta - a nadto od nás kupují temelínský proud přes okolní země. Ale nakonec sami přijdou na to, že se bez jaderné energie neobjedou, pokud jejich děti nebudou chtít svítit loučemi.

A to jim Bruno Kreisky říkal už před třiceti lety?
Byla to ohromná osobnost. Poznal i to, že  se musí počítat s Araby a s muslimy. Jako první pozval k diskusi Jásira Arafata, o kterém prohlásil, že jde o stejného teroristu, jako jsou izraelští politici, protože všichni začínali bombovými atentáty.
A myslím si, že silná trojka - Kreisky a jeho kolegové z Německa a Švédska Willi Brandt a Olof Palme, nám všem uprchlíkům pozachraňovala životy. Vždyť jen maličké Rakousko přijalo statisíce českých a polských emigrantů. Až dnes jim začínají imigranti lézt krkem, už jich mají plné zuby. Což říkám s vědomím, že mám Rakušany rád stejně jako Čechy, čímž myslím i Moravany, které za ně považuju též. I když mám Moravu přece jen za něco lepšího.

Pavel Kohout přijel do Brna. Na Měsíc autorského čtení a oslavit narozeniny

Ano? Jaká to rajská hudba pro můj moravský sluch.
Jistě, přiznávám to i ve svém fejetonu Morava, určeném též ke čtení na letošním Měsíci autorského čtení. Přijde mi totiž, že grunt jazyka pochází z Moravy a zdejší Bibli kralickou považuji za samizdat, který zachránil českou řeč. Navíc jste vy Moravané za nás bojovali na Bílé hoře, i když, připusťme si, všech těch tři sta bojujících Moravanů byli Němci.

Vraťme se ještě k vašim oblíbencům.
Především jsou to všichni kamarádi, se kterými jsme snášeli ony krásné hnusné časy po roce 1968, které byly sice strašné, ale zároveň jsme v nich žili obklíčeni nejlepšími lidmi, které jsme za život poznali. Mám je dodnes neskonale rád, i když nás časy demokratické mnohdy rozdělily tím, že si každý můžeme myslet něco jiného. Takže se mírně rozešly naše cesty jak s Václavem Havlem, tak s Vaculíkem. Za něco může samozřejmě i náš věk. Ale dodnes si jich hluboce vážím a mám je opravdu moc rád. Včetně dalších ze staré gardy: Ivana Klímy, Alexandra Klimenta a Brňanů Uhdeho s Trefulkou...

Ve svých posledních memoárech píšete, že jste byl nejkratší dobu úřadujícím poradcem prezidenta Havla. Jak by se asi vyvíjelo vaše politické angažmá, co myslíte?
Poradcem jsem byl asi jeden den, ale politické angažmá bych stejně nepřijal. V rámci svého občanského pokání jsem se rozhodl, že už nikdy nevstoupím do české politiky, neboť jsme věc nejdřív zvorali, pak ji s pomocí hvězd sice dali do pořádku, ale tím se kruh uzavřel. Nechtěl jsem se vrátit, ale z Hradu mne vyhnali, protože si naopak mysleli, že chci. Ono to totiž vypadalo, že bych v politice obstát mohl.

Které zahraniční přátele si v srdci zvlášť hýčkáte?
Z dramatiků mám nejraději Friedricha Dürrenmatta a Arthura Millera a z německých romanopisců našeho vzácného přítele Heinricha Bölla - to jsou mé opravdové lásky.

Co všechny jmenované spojuje?
Většinou jedna velmi důležitá věc, kterou jsem poznal, když se nás pokusili po 21. srpnu 1968 pokácet. Tehdy se ukázalo, že jich několik milionů sice pokáceli, ale několik set zůstalo stát. A pozoruhodné na tom bylo, že ti stojící lidé k sobě vůbec nepatřili, zdánlivě spolu neměli nic společného. Při Chartě 77 se ovšem jako společné projevilo umění naslouchat druhému. V prvním kole podepsalo Chartu 242 lidí, v roce 1977 necelých tisíc a pak za dalších deset let ještě asi tisíc či dva, což je pořád směšné číslo.
Jenomže vládnoucí složky tehdy vyděsilo něco jiného. Dokonce tak, že udělali tu obrovskou kampaň, která Chartu proslavila po celém světě, takže ji vlastně udělali hloupě. Vystrašilo je, že nijak k sobě nepatřící lidé, kteří se mnohdy ani neměli rádi, nebo byli dokonce politickými protivníky, se dokázali shodnout na chartě lidských práv a svobod jako na společné bázi - a ještě to sepsat.

Proto asi musel establishment vymyslet ty "samozvance a zaprodance", když vás nemohl označit nějakou společnou politickou nálepkou.
Šlo opravdu o neskutečnou lidskou sbírku. Od vzniku českého státu se zřejmě prvně ve svých dějinách dokázali Češi domluvit na jedné společné věci. Nikdy předtím ani potom nevydala česká inteligence ze sebe manifest, který by byli ochotni podepsat lidé tak různých názorů. A chtěl bych ještě říct, že my v Praze a z první podpisové vlny jsme byli houby hrdinové, těmi byli lidé z Moravy, mimo velká města, kde Chartu podepsali sami, takže na ně bylo hodně vidět. A pak hlavně ti, kteří se přidali až po štvavé kampani, kdy na rozdíl od nás už dobře věděli, do čeho jdou.

V materiálech, které na vás vedla StB, stojí, že vás měli v roce 1974 zabít při fingované dopravní nehodě. Ti dva policajti, kteří to měli provést, prý ale nakonec cukli.
Oni si řekli, že to smrdí. Šli jsme za nimi v roce 1990, kdy jeden z nich byl náčelníkem dopravky v Kolíně, ten o tom nechtěl mluvit vůbec. Zato ten druhý si to u policie naopak rozházel, protože tohle tajemství vykecal někde v rodině a u piva. Od něho jsme se to dozvěděli i my.

A proč tu fingovanou nehodu vlastně neprovedli?
Protože nešlo o rozkaz, nadřízení jim jen řekli, že by to bylo prima. Jenže to nebyli Rusové, kteří by šli a zabili nás, aby splnili přání svého velení, byli to normální vyčuraní Češi, kteří si řekli, že tohle by pro ně nemuselo dobře dopadnout.

Pěkně drsná je i vaše asi nejúspěšnější kniha, autobiografický příběh dění kolem vzniku Charty 77 Kde je zakopán pes. Čím si vysvětlujete její oblibu?
Ona ta kniha vyšla těsně po revoluci ve statisícovém nákladu a koupilo si ji opravdu hodně lidí. A je to knížka o psu, náš současný jezevčík, dnes podle psího měřítka jednadevadesátiletý, je vnukem titulního hrdiny. A navíc všichni dnešní potentáti tam vystupují ještě jako normální lidi, protože v roce 1985, kdy jsem knihu psal, byli všichni buď v kriminále, nebo v disentu a nikdo netušil, že z nich budou prezidenti, šéfové různých parlamentů a tak dále. Jde také nejspíš o velmi lidskou záležitost, v níž se vypráví o jezevčíkovi a obsahuje podrobnou studii jezevčíků.

Pavel Kohout přijel do Brna. Na Měsíc autorského čtení a oslavit narozeniny

Převádíte některé své knihy do scénářů či dramat (i naopak), dramatizujete cizí texty...
Takže nestíhám vlastní práci. Navíc je to riskantnější, protože kromě za sebe nesu ještě odpovědnost za toho druhého. Při adaptacích se nejprve snažím celý původní tvar zapomenout nebo vidět úplně prázdné jeviště, na které chci dostat román, který se mi líbí. Třeba Dobrý člověk ještě žije od Romaina Rollanda jsem četl desetkrát, nic jsem si z něj ale nevypisoval, žádné dialogy, a pro scénu jsem adaptaci Král Colas Kolikátý musel vtisknout absolutně svébytný tvar. Třeba pro posledních dvacet třicet stran knihy, kdy dva kamarádi hlavnímu hrdinovi čtou Césarův životopis od Plutarcha, jsem vymyslel, že mu ten životopis zahrají, zapojí do toho celou rodinu a do scénických asi osmi minut se budou nosit snídaně, obědy a večeře, takže se vlastně odehrají tři dni. Měl jsem radost, že jsem vyřešil část, která je v té knize zdánlivě naprosto nepřeveditelná.

V roce 1988 jste se podílel na novém slabikáři pro děti z českých škol v Rakousku Máma, táta, já a Eda...
...a přišel jsem na to, že česká menšina ve Vídni nikdy nechtěla ten slabikář udělat, i když tam na něj měla zákonné právo. Jenomže po celou dobu dostávala z Prahy peníze na vídeňskou Komenského školu, a tak používala i indoktrinované české slabikáře a tehdejší komunistickou ideologii snášela. Náš nový slabikář tamní pracovníci nepřijali s hloupým odůvodněním, že jej nesestavovali pedagogové. Tihle vídeňští Čechové si dodnes nepřiznali, komu v těch dobách vlastně patřili. Právě proto jsem se rozhodl už před čtyřiceti lety, že otevřu svůj archiv, vždyť ke mně a k mé generaci patří celý můj životopis. A protože o sobě pořád píšu, začínám pomalu rozumět, proč se to všechno mohlo stát. A že se to může stát i každé další generaci.

Můžete se jako osmdesátník už na svět dívat sub specie aeternitatis, tedy z hlediska věčného?
Ne, to nejde, protože když píšu, stále vstupuji do soutěže. Teď jsem také po mnoha letech režíroval Marii Málkovou ve svém monodramatu Psí matka podle skvělého románu Pavlose Matesise - a uvědomil jsem si, že jakmile spisovatel, dramatik či režisér vstoupí na scénu s novou hrou či knihou, je vždycky znovu začátečník, který to má o to horší, že už ho znají a mají ho buďto rádi, nebo neradi. Vždyť i já dopředu zhruba vím, co napíše kritička Jana Machalická, Radmila Hrdinová... Jenže mne to zároveň udržuje v soutěži, kde se na nic nemůžu dívat sub specie aeternitatis, protože pořád běžím.

Opravdu nechcete říct, co stálo ve vašem životě za to?
Jistěže to vím, víme to s mou ženou oba, ale nechci se k tomu vracet, protože mne spíš zajímá, co ještě zažiju. Vnímám tohle své období jako nejtěžší v životě, protože bych ještě rád udělal nějaké chyby, vždyť dokud člověk dělá chyby, tak žije, ale už bych zároveň nechtěl, aby to byly chyby takového kalibru, že by zase všecko spatlaly.

Tohle období je tedy těžké, protože vám neumožňuje dělat tolik chyb (a tak velkých), jak byste chtěl?
Ale já se o ně stále snažím. Třeba vloni jsem měl dost těžké problémy kolem pražského německého divadelního festivalu, asi dva měsíce jsem se trápil vztahy se zaangažovanými přáteli, načež jsem se na sebe tak rozzlobil, že se trápím, až jsem v lednu napsal jeden scénář, v únoru pak zase román Smyčka o roku 1948, kdy komunistická strana požírala sociální demokracii, v březnu a dubnu jsem režíroval paní Málkovou, v květnu jsem napsal novou verzi Čapkova RUR a teď se ženou píšeme rozhlasové hry. Snad dvacet let jsem nebyl tak pilný.

Ve svých textech si vlastně ani moc nestěžujete, nehudráte, jak bývá v kraji zvykem.
Jak říká Vaculík, nestěžuju si, protože nemám komu, nikdo mě nemá rád.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Policisté na tísňové lince 158 měli ze zlovolných telefonátů těžkou hlavu.
Policisté hledali spoutanou holčičku v autě, její únos však byl výmysl

Vymyšlenou historkou o únosu zaměstnaly dvě školačky policisty v Hodoníně, kteří na základě jejich svědectví hledali auto se spoutanou holčičkou. Ve výpovědích...  celý článek

Martina Koubová zasvětila svůj život práci u hasičů, stejně jako její manžel....
Život zasvětila práci u hasičů. Na maják a sirénu slyší už i její dcera

Hasičská práce není jen pro silné a zdatné muže. Na služebnách potřebují i ženy, jako třeba kapitánku Martinu Koubovou z Jedovnic na Blanensku. Ve službě sice...  celý článek

V holasické lokalitě Čtvrtě má stát celkem 64 patrových domů s obytnou plochou...
Z majitelů nových domků jsou rukojmí. Stavba kvůli hádce firem stojí

Původně bezproblémová stavba 64 rodinných domků v Holasicích na Brněnsku se zadrhla. Rozhádaní developeři jdou k soudu, lidé trpí obavami, aby neskončili jako...  celý článek

Soutěž: Vyhrajte zásobu dobrot pro nejmenší
Soutěž: Vyhrajte zásobu dobrot pro nejmenší

Chcete svému drobečkovi zpestřit jídelníček? Soutěžte o balíček plný dobrot.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.