Po roce 1989 zažila Riviéra klasické tuzemské vytunelování, umožněné přístupem tehdejšího vedení města v čele s primátorem Jiřím Horákem.
Nechali se nalákat na bombastické sliby Josefa Kolaříka ze známé kolotočářské rodiny Berousků a pronajali mu areál za symbolické nájemné.
Areál léta chátral, pro návštěvníky byl uzavřen a Berouskovi si v ní jen přes zimu skladovali své atrakce. Trvalo léta, než se městu podařilo ostudnou smlouvu s Josefem Kolaříkem prolomit. Teprve v roce 2003 se znovu otevřel alespoň jeden bazén.
Riviéra jako říční lázně
Přitom u Svratky vznikl - navzdory době a dopravní lobby - nevídaný projekt. Proměna Riviéry byla na začátku 80. let zadána projektové organizaci Stavoprojekt Brno a měla být té době vlastní.
Komunistické vedení si přálo umístit do přírodního areálu co nejvíce padesátimetrových umělohmotných bazénů, aby se pracující měli kde rekreovat.
Ve Stavoprojektu se však návrhu ujal mladý architekt Petr Hrůša a jeho šéf Jan Doležal. Chtěli zachovat přírodní atmosféru a využít fenoménu slepého ramene řeky.
S nákresem koupaliště se Hrůša v roce 1984 vypravil na společné jednání o projektu do takzvaného Zámečku na Riviéře. Když krajský komunistický pohlavár spatřil návrh, nevybíravými slovy ho označil za exkrement a odmítl ho schválit. Architekt si to nenechal líbit.
Nadávky zafungovaly
"Začal jsem mu nadávat, že jestli nerozumí architektuře a přírodnímu prostředí, tak nechápu, co má za funkci. Že si na něj budu stěžovat, i když jsem tenkrát ani nevěděl kde," popisuje Hrůša po pětadvaceti letech.
Krajský úředník se k překvapení všech neurazil a místo toho kurážného mladíka vyzval, ať ještě jednou vysvětlí, jestli má návrh hlavu a patu. Architekt popsal půl kilometru dlouhé koryto s tekoucí vodou jako v řece, díky které by Brno získalo velkou zajímavost a raritu.
Nakonec se ukázalo, že pohlavárovi se návrh líbí a cesta k milionům korun na novou Riviéru byla otevřená.
Při zrodu však musela bojovat s nedůvěrou. Přes všechny překážky se koupaliště v roce 1990 otevřelo a brzy se stalo mezi Brňany vyhledávaným rekreačním místem.
Delfinárium za stovky milionů
"Těšilo mě, že se Riviéra lidem líbila. Třeba v tramvaji na Cejlu jsem potkával skupinky, které nadšeně hulákaly, že se právě tam vyrážejí koupat," vzpomíná s potěšením architekt. Bylo to území plné lidí a zároveň zde bylo možné najít klid u lesa.
Město však Riviéru provozovalo pouze do roku 1994. Potom vypsalo výběrové řízení, které vyhrála firma Riviera Brno, spol. s.r.o., podnikatele kolotočáře Josefa Kolaříka a jeho ženy Barbory.
Na podzim téhož roku uzavřela společnost s městem smlouvu o uzavření budoucích smluv a Kolařík se zavázal vybudovat na Riviéře zábavní centrum s delfináriem za stovky milionů, které Brno proslaví.
Při hledání architekta se podnikatel se svým nápadem obrátil opět na Petra Hrůšu, který si mezitím s kolegou otevřel samostatné studio.
"Pan Kolařík k nám přišel jako velký podnikatel se zlatým řetězem na krku a označil areál říčních lázní za úplný nesmysl," vzpomíná Hrůša.
Architektovi hrozil i pistolí
Kolařík plánoval Riviéru totálně přestavět, vykopat ven bazény, v celém údolí udělat akvapark s velkým delfináriem uprostřed. A ať mu to Hrůša namaluje.
Architekt ale chtěl Riviéru v původní podobě udržet za každou cenu. Jeho nový návrh obsahoval jen menší úpravy a vylepšení a rozhodně žádné delfinárium. To Josefa Kolaříka příliš nepotěšilo.
"Přiběhl a ukazoval mi, že má v podpaží pistoli. Že prý nemám rád děti a že si to se mnou vyřídí," popisuje architekt.
Kolařík sice sháněl architekta, ale krátce po uzavření prozatímní nájemní smlouvy se ukázalo, že jeho megalomanský plán nemá reálné základy.
Přestože se manželé Kolaříkovi na jednáních oháněli stamilionovým majetkem své rodiny, odkud skutečně vezmou peníze na výstavbu akvaparku, se jim doložit nepodařilo. V areálu přes zimu uskladnili pouťové atrakce a jinak nechali koupaliště ležet ladem.
Projektová dokumentace? Výstřižek z časopisu
V roce 1995 Kolaříkova rodina na Riviéře vůbec nezahájila přípravu na novou sezonu. Město proto prostřednictvím brněnského advokáta Jiřího Machourka podalo už v únoru na Kolaříkovu firmu žalobu na vyklizení areálu a později jí také dalo výpověď z nájmu.
"Žalobu jsme podali, protože pronajímatel nezajistil provoz areálu, ačkoli se k tomu zavázal," říká advokát.
Machourek také vzpomíná na společné jednání primátorky Dagmar Lastovecké s manželi Kolaříkovými, na kterém měli podnikatelé předložit podklady, že jsou připraveni uskutečnit podnikatelský záměr obsažený ve smlouvách.
"Barbora Kolaříková vyndala desky, ve kterých bylo několik stránek vytržených ze zahraničních magazínů s obrázky tobogánů, skluzavek a dovádějících dětí v barevných plavkách," usmívá se při vzpomínce advokát.
Simuloval duševní nemoc, aby se vyhnul pronásledování
Tato forma dokumentace měla podle Kolaříků městu stačit. A divili se, proč o takovou krásu chce primátorka brněnské děti připravit.
Soudní řízení s Josefem Kolaříkem komplikovalo, že ho ještě před revolucí v roce 1980 zbavili způsobilosti k právním úkonům. Kolotočář podle svých slov simuloval duševní poruchu, aby se vyhnul perzekuci od komunistického režimu. S tím se ztotožnila i soudní znalkyně.
"Jsem velice spokojen a dostávám tím větší chuť do projektu Riviéra," komentoval rozhodnutí soudu v květnu 1999 Kolařík. Odhodlání se však v praxi neprojevilo, areál Riviéry chátral dál.
Brněnský městský soud v roce 2000 potvrdil vypovězení smlouvy ze strany města. Kolaříkova firma Riviera s.r.o. areál nevyklidila, namísto toho se proti rozhodnutí odvolala ke Krajskému soudu.
Příští rok v červnu zaslala na radnici nový návrh přestavby Riviéry a plánované investice se měly vyšplhat dokonce na dvě miliardy korun, třetinu z toho tvořily výdaje na stavbu delfinária. Tomu už však město nepřikládalo valný význam. Dále trvalo na vyklizení areálu.
"Za vše můžou úřady"
V polovině prázdnin roku 2001 se Kolaříkovi rozhodli obvinit město z diskriminace. Prohlásili, že rekonstrukci Riviéry brání chybějící stavební povolení, které mu úřad nechce udělit, protože je Kolařík Rom.
Tento argument uvedli také do ústavní stížnosti. V odůvodnění Kolařík navíc namítal, že Brno na jednu stranu prohlásilo prozatímní nájemní smlouvu za neplatnou a na druhou stranu se dovolávalo jejího plnění.
Podle Ústavního soudu však městský i krajský soud kritéria férového vedení procesu splnily, a stížnosti proto nevyhověl.
Soud opakovaně Josefa Kolaříka žádal, ať doloží, kde chtěl vzít skoro dvě miliardy, které chtěl do Riviéry investovat. To podnikatel nikdy nesplnil a po zamítavém verdiktu oznámil, že se chystá obrátit na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
Kdo za to může?
"Tím, že jsem Rom, nemám vůbec šanci v tomto státě podnikat," byl v červnu roku 2002 přesvědčen Josef Kolařík.
V té době už Riviéru vyklidil a koupaliště opět patřilo městu. Za asistence exekutorů, kteří evidovali kolotoče odstavené v areálu, ji převzalo zpět do rukou 25. května.
O měsíc později se brány Riviéry opět otevřely návštěvníkům. Za dlouhých sedm let bez údržby však byly kaskádové bazény silně poškozeny.
Dnes se Brňané mohou v říčních lázních opět svlažit. Ale kdo je za celou kauzu zodpovědný?
"Dodnes nebyl nikdo popohnán k odpovědnosti za to, že něco podobného připustil. Myslím, že případy podivných privatizací z 90. let by si i dnes zasloužily podrobné objasnění nejen historické, ale také právní, i když jsou ony kauzy po takové době pravděpodobně promlčeny. Jenže by ani teď nebylo marné vědět, že právě tohle je ten konkrétní člověk, který za takové věci může," uvedl k případu Riviéra historik Jiří Pernes v rozhovoru, který seriál MF DNES To byla 90. léta otevíral (rozhovor s Jiřím Pernesem čtěte zde).
Poetika traktorové stanice
Koupaliště je v současné době vhodné k užití, ale původní estetika podle Petra Hrůši zásadně utrpěla.
"Poetika místa se ztrácí v nánosech různých reklam a konstrukcí z Bauhausu, polovina objektu šaten je neopravená, vstupní brána připomíná vjezd do traktorové stanice," domnívá se Hrůša.
Obává se, že pokud se do Riviéry nebude investovat, mohla by za pár let skončit jako požární nádrž nebo parkoviště.
