Jana Soukupová

Jana Soukupová | foto: MF DNES

Pojď, dostaneme konečně na hubu v dobré věci

  • 3
Jdu takhle podvečerním Brnem a na Moravském náměstí, odkud už před časem zmizely busty osvěživých streetartových Rulíků trojjediných, lidí jako much. "Ha," říkám synkovi ve vzpomínce na vlastní revoluční mládí, "to bude nějaká demoška, pojď, dostaneme konečně na hubu v dobré věci."

Vmísili jsme se do davu houstnoucího směrem k pětiboké kašně, nad níž kdysi trčelo sousoší tří komunistů, a syn se přitom koldokola vyptával, o co tady kráčí.

Mám už pomalejší vedení, takže mi opravdu hned nedošlo, že to, čím se právě brodíme, jsou hypotetické prachy - a akci s jejich vhazováním do davu, který si je pak u kašny měnil za skutečné bankovky, vymyslel nějaký píár kreativec pro zviditelnění Rádia Kiss Hády.

Naopak jsem se ještě drahnou chvíli domnívala, že se v samém středu tlačenice v rámci protestu proti okupaci Tibetu minimálně podepisuje petice za pojmenování pravého stavu věcí v olympiádu letos pořádající, nicméně nijak mírumilovné Číně.

. Na kafi

Diář Jany Soukupové

Pravidelný středeční fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES.

Tedy ne že bych chvátala podepsat jakoukoliv petici, právě naopak: od konce listopadu 1989 jsem v podstatě žádný protest nepodepsala, podle vlastní úvahy proto, že předtím jsem se jich napodepisovala ažaž a dodnes mi ty před- a polistopadové podpisy nepřijdou souměřitelné. Ale to je takový můj soukromý problém.

O den později v magazínu MF DNES řekl pan (ex)prezident Havel redaktorce Cíglerové nad podobnou peticí, že "za pravdu má vždycky cenu bojovat", a podíval se přitom na ni tak, že na moment přehodnotila svůj postoj k "pravdařům a láskařům" (nazývaným "otrlými cyniky" podle páně prezidentova nejznámějšího polistopadového výroku).

I předlistopadoví protestující šli však skrze rozvíjející se kapitalismus každý svou cestou.

Vzdor mé antipeticové alergii mne ovšem důvod lidské skrumáže na Moraváku docela zkrušil.

Způsob uvažování těch, co to spískali, i těch, co sem došli - někteří prý dokonce s podběráky a rozevřenými deštníky, aby toho nahamtali co nejvíc - mě na chvíli docela vykolejil.

Navíc byl v tu chvíli na zeleném trávníku i cestičkách parku opravdu strašlivý bordel. Že si z těch kil neproměnitelných papírků udělal někdo nakonec uprostřed skrumáže jasně plápolající ohníček, bylo při duchovním a intelektuálním étosu této akce vcelku pochopitelné.

Po chvíli dojeli se svým "hó-ří" i hasiči, kteří se museli prodírat mezi vzteklouny, co nestihli své papírky včas proměnit za love.

Začalo se nadávat a klít a do toho naučeným hurá-stylem všehoznalých spíkrů kvákal něco moderátor z Kiss Hádů za doprovodu středněproudé tuc-tuc-hopsa-hejsa muziky, která tomuhle rádiu asi sedí nejlíp.

A já jsem prchala a kvílela nad vlastní naivitou i zkázou světa, pronásledována navíc sdělením svého dvaadvacetiletého syna, že jenom nevím, v čem žiju.

A když už se vám tu tak svěřuju, prásknu na sebe i zbytek: Kdybych na ten Moravák přišla včas, našla v rozházených kilech čurbesu nějaké poukázky na prašule a nebyla tam tak smrtonosná strkanice, nechám si je od kisshádníků vyměnit za prachy taky. Fujtajksl.

Takže kdoví, z čeho mi nakonec bylo smutno. Protože se podle výroku mého přítele zraňujeme nejvíc sami o sebe, možná mi bylo zle z té potenciálně mezi mlaďochy poskakující nenažrané báby, která si cpe falešné papírové prachy za bundu a se svítícíma očima se kvůli pár korunám podílí na pochybené reklamní akci.

A ještě si pak za rohem hezky zamoralizuje.