Letos dvaašedesátiletý doktor přírodních věd dostudoval v roce 1970 biologii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kde žije po celý svůj život.
disidenti jižní moravyKe dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
|
Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové."Zvláště se Šabatou jsme tehdy vedli nesmírně zajímavé hovory dlouho do noci, už tehdy to byl charismatický člověk a mimochodem také idol všech studentek," dodává Petr Zeman, který se velmi spřátelil i s dětmi Jaroslava Šabaty, nejvíc s nejstarším Václavem, který však v roce 1978 emigroval do USA.
"Jako přítel Šabatovy rodiny jsem byl vlastně uveden do oné pozdější velmi slušné disidentské společnosti," chválí si Petr Zeman, který po skončení vysoké ještě dva roky stihl pracovat jako výzkumník v Československé akademii věd.
Jenomže poměry se neodvratně řítily směrem k normalizaci, takže po dvou letech si režim vzpomněl na Zemanovo angažmá ve studentském hnutí mezi léty 1966 až 1969. A z vědecké pozice na akademii ho při neblaze proslulých normalizačních prověrkách, kdy Zeman prohlásil, že nesouhlasí ve vstupem sovětských vojsk v srpnu 1968, vyrazili.
Nejdříve do vesničky Studenec, kde mu v hlubokých lesích ještě dovolili zkoumat hlodavce. Pak ale zavřeli Šabatovic rodinu spolu se zhruba padesáti sympatizanty, kteří roznášeli letáky vyzývající k bojkotu voleb kandidátů Národní fronty, a Petra Zemana vyhodili i z "myšího" výzkumu uprostřed lesů.
Služba v kanálech
"Tehdy jsem se na pár týdnů schoval v blázinci, jak jsme to tehdy také praktikovali," líčí svou další životní pouť Petr Zeman, který pak působil doslova v brněnských kanálech jako takzvaný "krysař", který deratizoval čili trávil potkany a čistil lidem ucpané odpady.
"V letech 1972 až 1973 jsem v kanálech potkal také opravdovou lidskou spodinu alkoholiků a propuštěných kriminálníků, zažil jsem tedy onen první tvrdý náraz normalizace, jak o něm píše Ivan Klíma. Ale životní zkušenost to byla skvělá, navíc jsem tehdy přečetl asi nejvíc knížek v životě," vybavuje si lepší stránky normalizačních chmur Petr Zeman, který se v té době oženil, měl dvě děti a v disentu pomáhal hlavně s rozmnožováním knih, různých samizdatů a s jejich distribucí.
"Měl jsem malou dílničku s několika písařkami, které pro mne samizdat opisovaly. Knížky z exilového nakladatelství od Škvoreckého jsem rozmnožoval fotograficky. V našem bytě hlavně nedisidentskému publiku předčítali své práce zakázaní spisovatelé, které mi dohodil Jiří Müller. Podepisoval jsem také různé petice, se kterými za mnou mí disidentští přátelé přišli," dodává Petr Zeman, který se nejvíc bál postihů po podpisu protestu proti uvěznění hudebníků z Plastic People of The Universe, zatímco největší hon vypukl až po Chartě 77, která se mu při podepisování zdála pro režim naopak daleko méně nebezpečná.
Hlemýžďář
"Od roku 1974 jsem pracoval v JZD Brno-Tuřany, jehož osvícený předseda Steiner měl tak dobrou pozici u stranických orgánů, že mohl přijímat i nejrůznější podvratné živly mého typu," popisuje začátek svého postu "profesionálního hlemýžďáře" Zeman.
"Stal jsem se vedoucím hlemýždí farmy, tedy exkluzivní přidružené výroby, díky své ženě, která pracovala se ženou pana předsedy v dětské nemocnici, byť má paní kvůli mně samozřejmě na nejnižší možné příčce," přibližuje zakladatel hlemýždí farmy, který však kromě akademických znalostí a laických receptů "ze čtvrté cenové skupiny" žádné praktické zkušenosti s chovem hlemýžďů neměl.
"Takže následující tři roky mi hlemýždi houfně hynuli, neboť recepty použitelné v malém na zarostlé zahradě nejsou možné na výměře mnoha desítek arů. Šneci nesnášejí koncentraci a jejich velkochov, který by zajímal velký podnik, prostě není možný," poučila praxe Petra Zemana.
"Ovšem ve chvíli, kdy jsem vyprodukoval první hlemýždě, které by bylo možné, byť nepříliš výhodně, vyvézt do zahraničí, přišla navíc sněhová kalamita, která pohřbila celou moji hlemýžďárnu. Na konci roku 1976 jsem měl tedy za sebou tři roky neúspěšného mrhání družstevními prostředky na nerealizovatelný sen - a v té době jsem podepsal Chartu," dokresluje konce své chovatelské anabáze Petr, kterému mohli celou akci přišít jako hospodářskou trestnou činnost.
"Státní bezpečnost to naštěstí nenapadlo, neboť tehdy postupovala po sektorech: nejdříve šla po lidech ze školství, pak po odborných pracovnících a tak dále. Jenže já jsem byl jenom dělník - technik, a navíc předseda družstva Steiner, který byl pochopitelně komunista, dokázal dohlížející estébáky zahrnout takovou škálou protislužeb, že jeho lidi nechali jakžtakž žít," zmiňuje další nečernobílé propojení opozice s tehdejšími funkcionáři Zeman.
"Takže když tlak StB zesílil, hodili mě v tuřanském JZD do skladu jako dělníka, a když polevil, mohl jsem tam dělat laboranta. A tak to potom šlo celých čtrnáct let až do převratu. Dokonce se za mě předseda zaručil a počátkem 80. let jsem si mohl udělat postgraduál na Univerzitě Karlově," končí popis své předlistopadové pracovní pouti Petr Zeman, který byl i mezi nejprostšími dělníky oblíbený a dodnes si chválí, že ho tento život naučil pohybovat se volně "mezi akademickým prostředím a čtvrtou cenovou".
První signatář Charty
Svou roli v brněnském disentu Petr Zeman vždycky zlehčoval, i když patřil ke zcela prvním jednadvaceti brněnským signatářům Charty 77, kteří tento dokument podepsali v prosinci 1976.
"Takové tóčo, které pak vypuklo 8. ledna 1977, kdy nám přišli v noci udělat domovní prohlídku, jsem opravdu nečekal," tvrdí Petr Zeman, který tehdy se ženou a dvěma dětmi žil v jednopokojovém bytě, kde estébáci za přítomnosti "dohlížitelky z lidu" v osobě sousedky šátrali i pod postelemi se spícími dětmi, dokud otce rodiny neodvezli do Bohunic k výslechu.
"Od té doby jsem byl puncovaný, ale považuju se za disidenta až tak ve třetím pořadí," soudí s obvyklou skromností Petr. "Dostal jsem se k disentu vlastně jen z důvodů svědomí, když mé kamarády režim tolik dusil. Proto jsem taky podepsal Chartu, i když, jak říká Milan Uhde, jsme tehdy stáli ve vodě, co nám byla po ústa - a stáli jsme v ní na špičkách," připomíná výrok dalšího brněnského disidenta Petr Zeman.
Jako nestranický člověk bez sklonu k jakékoliv ideologii nebyl chartista Zeman nikdy členem žádné strany, což mu vydrželo i po listopadu 1989. "Nepatřil jsem navíc ani k žádné disidentské skupině, nebyl jsem katolík ani evangelík, exkomunista či spisovatel, vlastně jenom student s průšvihy," tvrdí Petr Zeman, který si však uvědomuje, že právě od něho získal brněnský disent jeden ze svých základních rysů, který koncem 80. let vedl mimo jiné k založení unikátní opoziční iniciativy známé jako Brněnské fórum.
"Ze shromáždění tohoto předlistopadového fóra v Kohoutovicích jsem vezl pár kamarádů a byl jsem tou atmosférou tak nadšený, že jsem se vyboural a rozbil jsem auto," vzpomíná Petr Zeman, který už v raných sedmdesátých letech díky svému přírodovědeckému vzdělání nasměroval brněnský disent k ekologickým záležitostem jako k nosnému politickému tématu. Tento rys v unikátní cestě brněnského disentu k propojení s většinovou "šedou zónou" skutečně výrazně převážil nad všemi ostatními tématy. Díky tomu se k jihomoravské opozici výrazně přiklonily také místní buňky Svazu ochránců přírody i mladí brněnští architekti, studenti a umělci.
Když se střídá menší zlo s tím větším...
|
V listopadových dnech se stal Petr Zeman osobním asistentem Jaroslava Šabaty. Když ho pak nahradila Hanka Holcnerová, vedl od konce roku 1989 až do března 1990 se "zeleným" Vladimírem Matouškem brněnské Občanské fórum, které se z Cibulkou anektovaného původního sídla na Mečové (ze Staré radnice) přesunulo do pátého patra domu na Jakubském náměstí. "Později zde sídlilo hnutí Duha," připomíná "zelené" kořeny podstatné části brněnské opozice Petr Zeman.
