"To víte, i historie v dnešní době se dělá tendenčně," myslí si Josef Pernica. Ten se asi pět dní po 17. listopadu 1989 s brněnskými disidenty k jednání o ozvučení náměstí Svobody pro demonstraci. Pernica ozvučení povolil, takže setkání se neslo v souhlasném duchu.
Pak se převalily události 90. let, nastalo nové milénium, přešlo dalších dvacet let... A po celou tu dobu Josefa Pernicu nekontaktoval žádný historik.
S novináři se po několika špatných zkušenostech odmítal bavit. Až nyní...
Ještě před Listopadem ´89, v perestrojkové době, kdy se uvolňoval krunýř režimu, jste se účastnil jednání tehdejších disidentů a jejich sympatizantů z Brněnského fóra ve Vysokoškolském klubu. Dostal jste nějaké "povolení" shora, že můžete vyhledávat styky s opoziční částí veřejnosti?
Na to vůbec nevěřte, že by někdo něco takového nařizoval. Byl jsem natolik kompetentní, že jsem o svém působení mohl rozhodovat sám. Nikdy jsem necítil žádný tlak, jedině v září 1989, kdy jsem podepisoval spolupráci s německým městem Stuttgart. Brno bylo úplně první, které před listopadem 1989 navázalo spolupráci s městem ze Západu. Takže to tehdy se mnou konzultovalo ministerstvo zahraničí. Ale i když mělo připomínky, nakonec jsme družební smlouvu s tehdejším primátorem Stuttgartu podepsali.
V Brně asi nejvíce vzpomínanou událostí byl velmi rychlý rozkol Občanského fóra zapříčiněný sporem nazývaným Šabata versus Cibulka. V něm šlo o vaše jméno, tedy o to, zda jste měl dále zůstat primátorem.
To si velmi dobře pamatuji, i když s odstupem. Podle mého tehdejší změny souvisely se světovým vývojem nezávislým na Československu. Už předtím jsem cítil nutnost kontaktu s lidmi, kteří v Brně vytvořili Brněnské fórum. Ti se tehdy pod střechou "zelených", tedy svazu ochránců přírody, zabývali životním prostředím. Několikrát mne navštívili na radnici a také mne pozvali na ono setkání ve Vysokoškolském klubu. Tehdy se probírala Pražská radiála, která měla vést po Veslařské v Pisárkách, rychlá tramvaj, co měla být částečně zavedená do podzemí brněnského centra, a další, samozřejmě též politické věci.
josef pernicaNarozen 30. dubna 1941 v Šošůvce v Moravském krasu. V roce 1958 se vyučil frekvenčním mechanikem v Tesle Brno. Ovlivněn rodinným prostředím vstoupil v roce 1960 ve svých devatenácti letech do KSČ. V roce 1965 absolvoval slaboproudou průmyslovku. V roce 1976 vystudoval vysokou školu ekonomickou. V letech 1984 až 1989 byl generálním ředitelem koncernu Tesla, měřící a laboratorní přístroje. Od 1. února 1989 do 19. března 1990 byl brněnským primátorem. Po listopadu 1989 byl dva roky poslancem a členem předsednictva federálního shromáždění. Poté založil s přáteli v Brně tiskárnu Polygra. Mezitím spoluzaložil též firmu Apos se sídlem v Blansku a byl členem jeho vedení, z něhož v roce 2006 odstoupil a dnes jako důchodce poskytuje odborné zázemí zdejším mladším kolegům. (jas) |
Ne, vůbec. Nikdy jsem se žádným setkáním nevyhýbal, ani na radnici, ani jinde. Pokud se lidem projekty nelíbily, chtěl jsem vysvětlit, proč je takto připravujeme. Vzpomínám si, že do Vysokoškolského klubu se mnou šel tehdejší vedoucí dopravy, inženýr Střecha, a vedoucí radničního sekretariátu, inženýr Doležel. A překvapilo mne, že nejen klub, ale i ulice kolem jsou plné lidí a že z klubu do ulice jsou namířeny reproduktory, aby jednání mohli slyšet i ti venku. Musel jsem se tedy připravit, že bude poslouchat hodně lidí. Tu tří nebo čtyřhodinovou debatu jsem pak považoval za užitečnou, i když ne všichni mí tehdejší partneři si mysleli, že jsem tohle měl absolvovat.
Přesuňme se k událostem 17. listopadu 1989. Co jste tehdy dělal?
To vím přesně, byl jsem ve Sloupu u Macochy vedle mé rodné vsi Šošůvka svému o deset let staršímu kamarádovi na pohřbu. V sobotu a v neděli jsem byl na chatě a v pondělí ráno jsem šel k zubaři. Na jeho křesle mne zastihl telefon, že mám přijít na radnici. Co se děje, jsem se tehdy dozvěděl právě od svého zubaře, profesora Šíchy. Do té doby jsem nic nevěděl. Ale pak to všechno začalo. V revolučním týdnu jsem dvakrát vystoupil na náměstí Svobody, ale samozřejmě to skončilo fiaskem. Lidé mne pochopitelně nechtěli slyšet. Ostatně já nejsem politik, jsem odborný hospodářský pracovník. Už předtím mi vyčítali, že řídím město jako fabriku. Chtěl jsem totiž, aby všechno ekonomicky fungovalo, lidi pracovali a problémy se řešily.
Kdo z opozice za vámi přišel jako úplně první?
Lidé z Obrody. Pan Zdeněk Přikryl, který se pak stal předsedou krajského národního výboru, pozdější poslanec Josef Špaček, s nímž jsem se pak setkával ve federálním shromáždění. A pozdější vysokoškolský profesor, krátce také budoucí poslanec Jaroslav Mezník.
Měl jste nějaké stranické nařízení, jak s nimi jednat? O čem jste vlastně mluvili?
Setkání nemělo konkrétní cíl, ti pánové asi přišli hlavně sondovat, jaké mám názory. Bylo to velmi brzy po 17. listopadu, a protože tehdejší politické orgány nevytvářely žádnou aktivitu, nikdo s nimi nejednal. Já jsem ani nemohl mít žádné instrukce "shora", protože orgány strany v podstatě velmi záhy ukončily svou činnost. Proto se také opozice obrátila na lidosprávu, tedy na radnici.
Takže neplatí žádné konspirační teorie, jak bylo všechno předem připraveno a dohodnuto?
Žádné konspirační teorie neplatí. Lidé je samozřejmě rádi hledají, ale příčiny změn spočívají především v tom, že se tehdy měnil svět, vztahy Východu a Západu, což se přeneslo až na úroveň měst a obcí.
Kdy za vámi začali chodit lidé s konkrétními požadavky?
Velice brzy potom přišli zástupci stávkujících studentů s profesorem Dušanem Šlosarem z filozofické fakulty se svými věcnými požadavky. Někde v osobním archivu mám uschován jejich soupis asi dvanácti bodů, které se týkaly Brna.
Ptal se vás na tohle někdy nějaký historik?
Ne, jste první, kdo se mnou od té doby mluví. Velmi jsem se rozmýšlel, zda vám rozhovor poskytnu. Je mi sedmdesát let a všechno se odehrálo před dvaceti lety. Nakonec jsem usoudil, že bychom měli říct pokud možno všichni všechno, protože jinak bude naše představa o historii zkreslená. Když není dostatek faktů, rodí se fámy. A tak jsem si řekl, že vám odpovím na to, co vás zajímá. Ale kdybyste to nebyla vy, nepromluvil bych. S novináři mám špatné zkušenosti, většinu věcí, které jsem jim kdysi řekl, tendenčně překroutili, jak se jim hodilo. Historicky cenné svědectví Josefa Pernici o okolnostech jednání "nomenklatury" v listopadu 1989 čtěte za týden.
