Ilustrační foto

Ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Poslední Na kafi, první slovo vnučky

  • 0
NA KAFI - Skoro dva roky píšu každý týden pro MF DNES a iDNES.cz své Na kafi. Slibovala jsem na začátku témata, o kterých se my, holky v babičkovském věku, bavíme mezi sebou právě nad šálkem zmíněného nápoje. Myslím, že jsem slib dodržela.

Nakonec se mým řádkům dostalo přijetí tak vlídného, až mi převážně zahřálo duši.

A některé kontakty, které mi moje povídání přineslo, jsou lidsky neuvěřitelně půvabné. Z poslední doby bych ráda zmínila především Jana Fojtíka, kočkomila z Bystrce, který mi po úmrtí mého milovaného kocoura přinesl do redakce domácí video ze života koček na své zahrádce, aby mne potěšil.

Na kafi

Poslední diář Jany Soukupové

Překrásná není jen pozornost a péče, které se původně toulavým a postupně adoptovaným číčám od autora videa a jeho rodiny dostává, ale i nehledaný, o to však zaujatější komentář ke kočičím dramatům.

Uvažuju-li dnes, čím bych měla svou kafírnu ukončit, napadá mne jedna velmi čerstvá událost. Moje vnučka řekla své první slovo. Ona samozřejmě ve svém půlroce ještě neví, co znamená, ale vyslovila se jasně a pro můj metaforický účel to stačí.

Jejím prvním slovem je totiž "ne". Lépe řečeno "ne ne ne". Důležitý výraz, ke kterému mám zvláště niterný vztah.

Asi před třiceti lety jsem totiž uhranutě sledovala, jak Jaroslava Adamová coby teta Genoveva ve hře Dům se sedmi balkóny od Alejandra Casony učí svého němého synovce Uriela vyslovit jeho první, "ze všech nejdůležitější slovo". Hádáte správně, učila ho říkat "ne".

A vysvětlila mu, že když jeho pradědeček mohl kdysi získat ohromný majetek, pokud by podepsal jakési špinavé listiny, bylo velmi důležité, že uměl říct právě tohle slovo. A v té hrdé rodině se pak takové "ne" opakovalo ještě mnohokrát.

"Když se říká ano, musí se při tom pokorně sklonit hlava," vysvětlila Genoveva synovcovi, "když se říká ne, hlava je vzpřímená."

Politické vtipy

"Obzvlášť dobře nám jdou ve chvíli, kdy by se jejich terče spíš hodilo vymést nekompromisním koštětem."

Samozřejmě, toliko mé přání milující babičky je zde otcem myšlenky, že mezi důležitým sdělením světového dramatika a první neuvědomělou hrou jazyka mé sladké vnučky existuje nějaká souvislost. Ale pro milující bábu jde o metaforu zaznamenáníhodnou. I dvacet let po změně poměrů máme ostatně v této zemi spousty příležitostí, kdy bychom se raději měli naučit říkat "ne", abychom zase na léta nemuseli ohnout hřbet.

A protože se v poslední době už zase začínám smát politickým vtipům, obávám se, že by první slůvko mé vnučky měl začít procvičovat kdekdo. Fórky tohoto druhu nám jdou totiž obzvlášť dobře ve chvíli, kdy by se jejich terče spíš hodilo vymést nekompromisním koštětem.

Tuhle jsem s výše zmíněnou vnučkou, zetěm a dcerou kamsi jela a po cestě jsme my dospělejší vymýšleli legrácky, ke kterým nás přivedla Jana Machalická ve svém článku Svět podle pazd-ratha a jeden čtenář v internetové diskusi zvoláním "Ať žije středočeský protektorath".

Obé pochopitelně inspirováno středočeským hejtmanem Davidem Rathem, za jehož projevy v řadách vrcholných politiků je stydno kdekomu, nejen mé rodině.

A vymysleli jsme následující hříčku: Sprathek blbnoucí na kvadrath buď složí reparath ze slušného chování - nebo ho derathizujme. Měli bychom mu prostě na..rath, aby zmizel nejen ze středočeského rathózu, ale z politické scény vůbec. Doufejme, že podobní aparathčíci nebudou v této zemi rathifikovat veřejné dokumenty na věky věků. Jinak se naše ratholesti za nás budou muset akorath stydět.

I dvacet let po změně poměrů máme v této zemi spousty příležitostí, kdy bychom se raději měli naučit říkat "ne".

Jde jen o takové plácáníčko, já vím. Psaní "Na kafi" jím ovšem právě definitivně končím. V roce dvacátého výročí pádu komunismu, jehož nevymetené pohrobky stále hostí naše zastupitelské orgány, přišel čas, abych na stránkách MF DNES splatila jeden svůj (novinářský i lidský) dluh. A budu psát něco docela jiného.

Snad to nebude marný přestup.

I dvacet let po změně poměrů máme v této zemi spousty příležitostí, kdy bychom se raději měli naučit říkat "ne".