František Esterka z Brna se nepodvolil ani nacistické, ani komunistické totalitě

František Esterka z Brna se nepodvolil ani nacistické, ani komunistické totalitě | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

Proč z nás dělají pitomce, ptá se muž, který zažil dvojí totalitu

  • 4
Vyzuřil se na něm režim. Nacistický i komunistický. Dvaadevadesátiletý František Esterka z Brna ví o totalitách svoje. Ale nikdy se žádné z nich nepodvolil. Při vzpomínkách na 17. listopad se někdejšímu mimořádnému chemiku Esterkovi nevybaví rok 1989. Posune se v paměti do mnohem starší a nepoměrně horší doby.

Psal se 17. listopad 1939, když rodáka z Dolních Bojanovic zuřící Němci v noci z vysokoškolských kolejí vyvlekli na Ruzyň. Ve stejný den byly na celou válku uzavřeny české vysoké školy.

Budoucí chemický inženýr, žák a spolupracovník geniálního chemika Otty Wichterleho, byl jedním z 1 253 studentů, které běsnící fašisté zavlekli do koncentračního tábora Sachsenhausen. Devítičlenný studentský výbor ještě dřív bez soudu popravili.

"Vůbec jsme netušili, kam nás vlakem se zatlučenými okny vezou. Napít jsme dostali až po mnoha hodinách v Berlíně. Byla to voda, kterou označovali jako čaj," vzpomíná dnes jakoby bez emocí Esterka.

Mladý student se domů z nacistického lágru vrátil až dva dny před Vánocemi roku 1940. Otec mu začal právě umírat na tuberkulózu plic. František Esterka tehdy ještě netušil, že nepředstavitelné hrůzy ho čeká mnohem víc.

O deset let později ho totiž zatkla komunistická StB a obvinila ho z protistátní činnosti v naftových závodech v Hodoníně. Nastávající otec si nejdříve vyslechl ortel smrti. Nakonec strávil dva roky v neblaze proslulých uranových dolech v Jáchymově. "Tam jsem se skutečně třikrát narodil," říká pamětník.

František Esterka z Brna se nepodvolil ani nacistické, ani komunistické totalitě

Dvaadevadesátiletý František Esterka je jedním z posledních v Brně žijících vysokoškoláků, kteří poznali nacistickou zvůli a byli zavlečeni do koncentračního tábora v Sachsenhausenu.

Své si zkusil také s komunisty. Dva roky uranových dolů ho však nezlomily. Jako celoživotní nestraník a hluboce věřící člověk po chuti socialistickému zřízení moc nebyl. I tak se z inženýra chemie a doktora věd stal špičkový odborník na problematiku nafty a ropných vrtů, který přihlásil dvaačtyřicet patentů.

"V komunistickém lágru mi šlo třikrát o život. Ale vůbec poprvé mě před smrtelným úrazem zachránil strýček František Maršálek z Vídně," vzpomíná Esterka. Vídeňský příbuzný tříletého kluka vytáhl zpod kopyt koňského spřežení v roce 1921. A tím začala jedna nelehká životní pouť.

Do života jste vstoupil ve stejném roce jako náš tehdy zrozený stát. Co bylo ve vašem dětství za první republiky nejtěžší?
Tatínek jako válečný veterán a invalida získal v roce 1926 trafiku na prodej tabákových výrobků. Narodili se mi ještě tři mladší bratři. Mamince však bylo teprve pětatřicet, když v roce 1931 zemřela. Musel jsem otci pomáhat při mlácení obilí u mlátičky Wichterle a Kovařík.

Jméno mimořádného chemika Otty Wichterleho, který vyvinul silon, stvořil chirurgické nitě a kontaktní čočky, vás potkalo i později. Kde? A jaký byl tento výjimečný člověk?
Potkal jsem ho za války u firmy Baťa ve zlínském výzkumném ústavu. Velice nadaný vědec. Slušný, společenský, aktivní a pracovitý.

Nacisté vás jako studenta zavlekli kvůli událostem 17. listopadu 1939 do Sachsenhausenu. Co tam bylo nejtěžší?
Spali jsme tři na jednom slamníku. Výslechů a bití jsem si užil nepočítaně. Po roce a půl mne propustili. Někteří museli zůstat dvakrát tak dlouho.

Vysoké školy Němci na tři roky zavřeli. Co jste po návratu z lágru dělal?
Už v roce 1938 jsem pracoval u firmy Baťa, díky přímluvě jednoho známého jsem se tam mohl vrátit. Po roce jsem se dostal na oddělení profesora Wichterleho. Rok před koncem války mne generální ředitel výzkumného ústavu firmy Baťa, kde bylo zaměstnáno neskutečných 450 lidí, pozval, abych šel bydlet do jeho vily. Zabránil tak okupaci domů organizací Hitlerjugend.

František Esterka z Brna se nepodvolil ani nacistické, ani komunistické totalitěFrantišek Esterka z Brna se nepodvolil ani nacistické, ani komunistické totalitě

Jak si pamatujete osvobození?
Zlín byl osvobozený Rudou armádou, do níž bylo začleněno plno bosých rumunských vojáků, kteří vykrádali Baťovy obchody s obuví. Boty pro Rumuny byly něco jako zázrak.

Dalším mezníkem pro osudy naší země byl únor roku 1948. Tušil jste, co ten převrat znamená?
My ještě tehdy netušili, co ta komunistická partaj je. Vždyť jsme měli v paměti odboj proti fašismu. Politika mě nikdy moc nezajímala. V lednu 1950 jsem se spolu se ženou přestěhoval do služebního bytu Československých naftových závodů v Hodoníně. O pět měsíců později mě tam zatkla Státní bezpečnost pro podezření z protistátní činnosti.

Proč k tomu došlo?
Já mám v Dolních Bojanovicích vinný sklep. Tam jsem se dvakrát sešel s několika kolegy a členy správní rady. Byl jsem šéfchemikem. Už tehdy s námi spolupracovala ruská skupina. Kdosi udal, že naše setkání u vína je politicky podezřelé.

Co se stalo?
Jedenáct nás zatkli a osmi lidem z této skupiny navrhovali trest smrti. Zatkli ovšem přední odborníky a naftové závody, jak záhy zjistili, se začaly rozsypávat a haprovat.

Takže vás pustili zpět k práci?
Ale kdepak. Náš případ se znovu přešetřoval v Břeclavi, Hodoníně a posléze v Praze. Padaly tresty dvacet, deset let. Já vyfasoval pět. Dva roky jsem strávil v uranových dolech v Jáchymově. Na další tři roky jsem ztratil veškerá občanská práva a vyměřili mi pokutu 30 tisíc korun. Tři měsíce po mém zatčení se nám narodil syn Jiří. Viděl jsem ho poprvé až za pět let.

Co bylo, pane doktore, horší – nacistické, nebo komunistické lágry?
Nacisti byli hodně krutí. A měli to navíc pepřené neskutečným nacionalismem. Koncem čtyřicátých let jsme ještě nevěděli, o čem ta vůdčí partaj je. Že jsou stejní jako fašisté. Protože pracovat v uranových dolech je vlastně programová sebevražda.

Takže jste byl v ohrožení života?
Vrátil jsem se z Jáchymova 14. června 1952 a řeknu vám, že jsem se třikrát znovu narodil. Jednou, když mě důl zavalil, pak při nevybuchlé náloži třaskaviny a po perzekucích při útěku spoluvězňů.

Pane Esterko, jak se díváte na život v České republice teď, ve svobodných poměrech?
Podle mě se pomalu odsuzuje rok 1989. Ale jak je to možné? Vidím mnoho starších, minulostí diskreditovaných politiků, kteří se vrátili na výsluní. A já se ptám: Proč z nás dělají pitomce?