Je vědecky dokázaným faktem, že umělci obecně jsou náchylnější k duševním poruchám, a i letmé pohlédnutí na brněnský spisovatelský Parnas tuto skutečnost potvrzuje.
Literáti Rudolf Těsnohlídek (1882-1928) a Jiří Mahen (1882-1939) ukončili svou životní pouť vlastní rukou, na Těsnohlídkově depresi se podílely spíše jeho privátní problémy, u Mahena sehrála roli i katastrofická politická situace jara 1939.
Na základě vydané korespondence Smutek je to, co nás vytváří básníka Františka Halase (1901-1949) lze usuzovat na přítomnost opakovaných depresivních epizod, což vcelku souzní s básníkovou temnou, pochmurnou poezií plnou hřbitovních motivů a přerývaných smrtelných vzlyků: "Ó rakve vyložené hedvábím / pro naši shnilotinu..."
S trhlinou v mozku nelze žít
Prozaik a básník Bohumil Hrabal se narodil v roce 1914 v Brně-Židenicích a zemřel v roce 1997 během hospitalizace na ortopedické klinice pražské nemocnice na Bulovce poté, co vypadl z okna.
Oficiální stanovisko tuto tragédii vysvětlilo jako nešťastnou náhodu, média bombasticky psala o romantickém činu velkého umělce, objevily se i úvahy o možné sebevraždě.
Pročítá-li lékař pozorně dokumenty týkající se Hrabalova života (interview s Laszlo Szigetim Kličky na kapesníku, biografie napsané Monikou Zgustovou a Tomášem Mazalem, vzpomínky spisovatelových přátel) a připočte-li k tomu autobiografickou trilogii Svatby v domě, Proluky, Vita nuova, ve které Hrabal o sobě píše ve třetí osobě očima své manželky, zarazí ho četné zmínky o sebevraždě, smutku, melancholii, splínu, nespavosti, strachu, úzkosti, únavě, vině, bolesti a podobně.
Můžeme tak zpětně zrekonstruovat Hrabalův psychiatrický (nikdy ovšem nebyl psychiatricky léčen!) životopis. První depresivní epizodu prožil jako nešťastně zamilovaný mladík: "Georgine už k nám nikdy nepřišla a můj syn z toho onemocněl, půl roku byl nemocný tou nespavostí, strašlivě zhubnul, bylo to úmrtí v rodině /…/ Tohle mi vyprávěla jeho maminka."
Během let následovaly další depresivní epizody: "Čekal jsem celé týdny v úzkosti, zpocen, nevyspalý, až někdo přijde zvenčí."
V sedmdesáti letech v rozsáhlém rozhovoru přiznává časté pocity smutku ("Já trpěl vždycky splínem nebo hlubokou melancholií.") a nadměrné únavy ("Dneska mi stačí to, co mi říkával Hrubín. Hele, Bohouši, jseš na tom taky tak blbě? Já když mám vyplnit složenku a odnést ji na poštu, tak nejen ten den, ale i další je v prdeli, jseš na tom taky tak? Povídal jsem tenkrát, to ještě, Františku, ne. /…/ A dneska vím, že jsem na tom jako tenkrát František."). Ani přílišným sebevědomím Hrabal neoplýval: "Neúspěch? - Já."
Ve stáří se Hrabalova deprese prohloubila a v podstatě se stala jeho převažujícím emočním vyladěním. "Pronásledují ho hrůzné přízraky, dnem i nocí ho straší monstrózní vidiny podobné Goyovým stvůrám."
Přitom po ryze tělesné stránce byl Hrabal více méně zdráv, chorobopis z roku 1995, kdy byl hospitalizován pro bolesti břicha po dietní chybě, uvádí pouze relativně nezávažné diagnózy (povšechné zkornatění cév, vyšší krevní tlak), z nichž některé (ischemická choroba srdeční s anginou pectoris) jsou velice pochybné.
Z léků užíval jenom acylpyrin proti bolestem a rohypnol na spaní. Není jistě náhodné, že v Hrabalově beletristické tvorbě najdeme četné sebevražedné motivy, ať již v rané povídce Kain, novele Ostře sledované vlaky anebo v románu Příliš hlučná samota.
V prosinci 1996 byl Hrabal hospitalizován pro bolesti zad na ortopedické klinice nemocnice na Bulovce, operovat však nebylo co, objektivní somatický nález byl minimální. Spisovatel si stěžoval na celkové bolesti a vyhaslou vůli k životu ("Konec filmu. /…/ Jsem down. /…/ Pro mě žádná vizita, pro mě už jen sežeňte kněze.") a upadl do naprosté pasivity:
"Hrabal přestal rehabilitovat zcela a nakonec si nechal do postele nosit i jídlo." Stále častěji mluvil o sebevraždě, jeho kamarád a nakladatel Václav Kadlec později vzpomíná:
"Kdykoliv jsem tam přišel, tak se řeč stočila na to, že sebevražda je to nejjednodušší, co by mohl udělat. On o tom mluvil prakticky pořád."
Ale ošetřující lékaři jeho stesky bagatelizovali, a tak deprese zůstala nadále nerozpoznána. 25. ledna 1997 se Hrabal pokusil vyskočit z okna, ale byl příliš slabý, aby svůj sebevražedný záměr uskutečnil, podařilo se mu to až o několik dní později, 3. února 2007.
Básník, který se zbláznil
O brněnském básníku Ivanu Blatném (1919-1990) by se dalo prohlásit, že je básníkem nejbrněnštějším, natolik se jeho verše neustále k Brnu vracejí. Zároveň by se o něm dalo říci, že byl z moravských poetů básníkem "nejbláznivějším", neboť brzy poté, co v roce 1948 z politických důvodů emigroval do Anglie, vypukla u něj schizofrenie.
Schizofrenie není jednotné onemocnění, existuje několik odlišných typů, a navíc se průběh u různých pacientů může výrazně lišit. Blatný onemocněl nejčastější formou této psychózy - paranoidní schizofrenií, která se vyznačuje především tím, že postižený trpí bludem stihomamu - Blatný se mylně domníval, že je pronásledován agenty KGB.
Postupně došlo k rozvratu osobnosti, upadl do apatie a nečinnosti a skončil jako takzvaný chronik - tj. pacient s chronickou schizofrenií, vyhaslý a lhostejný. Tato nemoc v kombinaci s trpkostí exilu a sociální izolací se stala pro Blatného peklem na zemi, kdy útěchu hledal v nikotinu a psaní básní.
Tyto verše ovšem dlouho házeli angličtí zdravotníci do odpadkového koše, neboť netušili, že hory slov v neznámém jazyce mohou mít nějakou cenu. Zásluhou zdravotní sestry Frances Meachamové se po letech dostalo Blatnému jisté pozornosti a velkou duševní vzpruhou pro něho byla publikace sbírky Stará bydliště, kterou mu v uspořádání Antonína Brouska vydalo nakladatelství 68 publishers.
Blatný, který zamlada oslnil suverénní podmanivou melodičností své poezie, zde místy sehrává úporný boj se svou nemocí.
Schizofrenie totiž rozvolňuje myšlení, které se rozpadá do řady velmi volných asociací, nemocný se tak stává jakýmsi surrealistou všedního dne, kdy mu myšlenky těkají od jednoho tématu k druhému nejen při psaní, ale i při běžných činnostech.
"Dnes jsem spal, Jaromír Spal, s botama a v obleku. Věj, větříčku, věj, the sortie was successful, obležený hrad byl zachráněn. Leda, pasačka labutí, Leda s labutí. Ani labuť, ani luna, máchovský sborník. I am contemplating suicide."
Narušena je i pracovní, operační paměť, což musí být na překážku při psaní rýmovaných básní se střídajícímu se rýmy a pravidelnou rytmickou strukturou. To, že Blatný byl schopen i v pokročilém stadiu onemocnění psát nádherné, vyloženě luzné verše je svědectvím toho, z jak vysoké hory geniality si schizofrenie ukusovala své zákeřné sousto.
Například v básni Máj V píše Blatný: "Když chladné větry, kolébajíce / osení, listí, haluze a trávu, / čechrají v Židenicích / vodu splavu, / za Olomouckou v polích / kvete ohnice. // Ohnice kvete, smutný světe. / Orten a Jakub pijí z Léthé, / nikdy se neshledáme, žel. / A Jílek na nás zapomněl."
Ivan Blatný se sice dožil konce komunismu, ale umřel již v létě 1990, když předtím odmítl nabídku vrátit se do milovaného Brna. Toto odmítnutí nebylo nějakým romantickým vrtochem, ale odpovídá ztrátě životních zájmů a poklesu energie, která je pro chronickou schizofrenii typická, výraznou roli zde sehrál i přetrvávající stihomam - paranoia.
Příčinu smrti byl zápal plic nasedající na chronickou bronchopulmonální obstrukční nemoc vzniklou následkem mnohaletého kouření cigaret. Za války byl Blatný hospitalizován na psychiatrické klinice Nemocnice u svaté Anny s diagnózou deprese.
Dementia praecox
Těžko nyní rozlišit, do jaké míry se jednalo o účelový manévr snažící se o oddálení nuceného nasazení v Říši a jak velkou roli zde hrály opravdové zdravotní problémy.
Nicméně je jisté, že mladý Blatný zdaleka nebyl v duševní pohodě, pečlivě plánoval společnou sebevraždu s Jiřím Ortenem a například Ludvík Kundera vzpomíná, že když byli po válce spolu v Paříži, držel se při přecházení ulice Blatný křečovitě jeho rukávu.
Před vypuknutím první ataky schizofrenie existuje sice několikaměsíční prodromální období, kdy pacient začíná trpět úzkostí a zažívá pocity strachu, ale mnohem spíše šlo o jinou, samostatnou nemoc nezávislou na pozdější schizofrenii, a to opravdu o depresi.
O tom, jak je člověk s psychiatrickou diagnózou diskriminačně stigmatizován okolím, svědčí i snaha Blatného diagnózu různě změkčovat a bagatelizovat, básníkův bratranec profesor Jan Šmarda dokonce tvrdil, že Blatný netrpěl žádnou schizofrenií, ale že jeho nemoc nesla jméno dementia praecox.
Na tento pojmoslovný omyl poukázal v tisku Blatného nakladatel, životopisec a autor jeho internetových stránek Martin Reiner, neboť dementia praecox (doslovně předčasné zblbnutí) není nic jiného nežli postaru právě - schizofrenie.
