Tvář starověké ženy, kterou vědci dodnes nazývají princeznou, přenesli do trojrozměrné busty antropologové z Moravského zemského muzea. Od soboty ji vystaví v muzejním Pavilonu Anthropos v Pisárkách.
„Lidem se tak naskýtá zajímavý a unikátní pohled na ženu, která byla před dvěma a půl tisíci lety vybrána jako nejvyšší oběť,“ říká vedoucí Centra kulturní antropologie Moravského zemského muzea Petr Kostrhun.
Lebku, která patří k nejcennějším moravským nálezům, objevil v Býčí skále archeolog Jindřich Wankel v roce 1872. A zatímco tisíce unikátních nádob, šperků a předmětů prodal do vídeňského Přírodovědného muzea, tři nálezy si ponechal.
„Jedním z nich byla právě lebka princezny, které Wankel přikládal velkou vědeckou i emocionální hodnotu. Do našich muzejních sbírek se následně dostala prostřednictvím Wanklova vnuka, úspěšného archeologa a nálezce Věstonické venuše Karla Absolona,“ doplnil Kostrhun.
Podle něj je však velmi obtížné určit, jakou osobností žena opravdu byla. Dodnes se proto přesně neví, zda šlo princeznu, kněžku, či třeba členku místní elity. O jejím vysokém postavení nicméně svědčí zlaté šperky a diadémy, které Wankel v jeskyni rovněž objevil.
Tvarování trvalo celý rok
Z originální lebky se tak antropologové pokusili ženě co nejvěrněji navrátit její tvář. Na začátku náročné a pečlivé práce, která trvala takřka celý rok, bylo nutné lebku detailně zkoumat.
Býčí skála
|
Odborníci tak pomocí ultrazvuku změřili měkké obličejové tkáně, rozměry lebky a také její základní morfologii, protože lidský obličej není symetrický, a tak bylo nutné zohlednit veškerá specifika rekonstruovaného obličeje. Při práci vycházeli také z počítačového trojrozměrného modelu.
„Následně jsme vytvořili kopii lebky, abychom výslednou podobu nemodelovali na originále, ten nám zároveň sloužil jako podklad a srovnání,“ popsala antropoložka Eva Vaníčková.
Po důkladné analýze lebky začali vědci na model nanášet vrstvy z umělé hmoty, které nahrazují svaly.
„Podle charakteru připojovacích míst jsme dokázali zrekonstruovat hlavně žvýkací svaly, které nejvíce formují tvar obličeje. Důležitý byl také spánkový sval,“ dodala Vaníčková.
Vrásky a záhyby kůže museli odhadnout
Výsledná podoba je tak podle odborníků velmi přesná a kopíruje základní rysy ženy, o jejímž osudu vědci už desítky let debatují.
Některé jemné detaily jsou však podle odborníků spíše spekulativní a vycházejí z jejich subjektivního pohledu. Jde například o vrásky nebo záhyby kůže. V případě účesu pak vědci zvolili nejpravděpodobnější variantu, která se v takzvané době halštatské nosila.
„Například drobná jizvička na čele busty však vychází z původního nálezu, protože žena v průběhu života utrpěla nějaké drobné zranění,“ doplnil sochař Ondřej Bílek, který se na unikátním projektu podílel.
Rekonstrukce princezniny tváře však není posledním podobným počinem, který Moravské zemské muzeum plánuje.
Ještě letos by měl Pavilon Anthropos vystavit obdobnou přeměnu kostry neandertálce, antropologové se také chystají na vymodelování tváře šamanky z Dolních Věstonic. Třicet tisíc let stará kostra je jedním z vůbec nejvýznamnějších českých a moravských nálezů z období paleolitu.
