Jenže se to moc nedaří. Romské děti ve většině případů končí na základních školách přímo v ghettu. Dnes už jich sice celá řada absolvuje třeba učiliště, další příběh je však často stejný: pracovní úřad, nezaměstnanost, dluhy, špatná bytová situace, kriminalita.
Podle aktivistů potřebují Romové k začlenění do majoritní společnosti chodit do "neromských" škol, a mít tak šanci na lepší život.
 |
"Společnosti by se začlenění Romů vyplatilo. Když si spočítáte, kolik stát stojí člověk, který stráví život na úřadu práce, k tomu se přidají dluhy za bydlení, kriminalita," upozorňuje Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury v Brně.
To se asi před třemi lety pokusilo šest romských dětí umístit na základní školy v centru Brna. "Byly to nadané děti, každé mělo svého mentora, po škole k nám navíc docházely na doučování," popisuje Horváthová. A projekt se zdařil.
"S pěti dětmi stále pracujeme, pouze jedna holčička se vrátila na základní školu ve Vranovské ulici," dodává Petra Banďouchová z muzea.
"Bylo to rozhodnutí rodičů, maminka říkala, že je pro ni jednodušší mít dítě blízko bydliště než dojíždět, holčička byla průměrnou žačkou," přiblížil ředitel Základní školy Sirotkova Dan Jedlička.
Chtít musejí hlavně rodiče
V současné době v Muzeu romské kultury doučují přes padesát dětí převážně z brněnského "Bronxu". Nejdůležitější roli však hrají rodiče. Musejí chtít, aby dítě dojíždělo do školy mimo ghetto. Na základky ve vyloučených lokalitách - tedy ty v ulicích Vranovská, Křenová a na náměstí 28. října totiž chodí celé romské rodiny.
"Taková komunita drží pohromadě, je to kulturní vzorec, který funguje. Romské dítě se cítí vyloučené spíš na škole v centru, kde jsou majoritou 'neromské' děti," vysvětluje zástupce ředitelky místní základní školy na náměstí 28. října Libor Tománek.
Ten se na výchovu romských dětí zaměřil. "Máme tu celou řadu programů, jak jim pomáháme. Množství speciálních pomůcek, několik druhů asistence, dva učitele v jedné třídě," popisuje. Podle Tománka není pro děti handicapem, že studují pohromadě. "Dnes už jich většina pokračuje i na střední školy," dodává.
Zůstat v ghettu je jednodušší
"Rodiny, které se rozhodnou pro školu mimo sociálně slabou oblast, na tom musí být ekonomicky lépe. Musí dítěti zajistit třeba šalinkartu, nakoupit pomůcky. Nic z toho dělat nemusejí, pokud své dítě nechají na jedné ze škol v ghettu," dodává Baďouchová.
Podle ní vše začíná už v předškolním věku. "Jsem zastáncem předškolního vzdělávání. Pokud dítě nechodí do školky, neumí pořádně česky, jeho start je mnohem těžší," dodává.
Na místo v mateřských školkách se však stojí řady, za většinu z nich se navíc připlácí, Romové tedy nechávají své děti raději v komunitách na ulicích.
"Děti z vyloučených lokalit neznají běžné vztahy ve společnosti, neznají život mezi 'Neromy', neznají ani přírodu. Když jsme s nimi vyrazili do přírody, bály se třeba motýlů," popisuje Horváthová.
Problém je však i v přístupu "neromských" rodičů. Ti často nechtějí, aby jejich děti do tříd s malými Romy chodily.
"Když jsme sloučili školy na náměstí 28. října a ve Staré ulici, 'bílé' děti z této školy odešly a stala se z toho výhradně romská škola. 'Neromští' rodiče měli asi strach, že se tam sníží kázeň a úroveň výuky," vysvětluje Martin Jelínek z magistrátního odboru školství mládeže a tělovýchovy.
"Snahy o začlenění Romů do běžných škol tu byly, ale nikdy se nesetkaly s větším úspěchem. Nejsem si jistý, jestli Romové vůbec o chození do 'neromských' škol stojí," tvrdí Jelínek.
Podle něj je teď situace ustálená. I Jelínek však považuje za nejdůležitější předškolní vzdělávání.
"Některé děti neumějí při nástupu do školy česky. Pokud by si romské děti prošly alespoň předškolním stupněm výuky, byl bych pro, aby takové děti ředitelé přijímali i na 'neromských' školách," dodává Jelínek.
