Brněnské Muzeum romské kultury uspořádalo v září 4. ročník sympozia Romská socha. Účastní se ho například profesionální řezbář Martin Holub. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Romští sochaři se dali do díla. A děti? Ty chtějí čarodějné hůlky

  • 2
Čtvrtý ročník sympozia Romská socha pořádá tento týden Muzeum romské kultury. Po loňské velké akci, je ta letošní komorní. Dva sochaři a jedna sochařka si letošní akcí připomínají zemřelého kolegu.

Nejsilnější vjem tvoří vůně. Vůně dřeva, syrového a vlhkého. Sochař Martin Holub ho širokým máchnutím štípe sekyrou, řezbář Ivan Berky Dušík jemně hladí na hobliny.

Sympozium Romská socha hostí brněnské Muzeum romské kultury už počtvrté. Jednou za dva roky se sem sjedou umělci z Evropy a týden se intenzivně věnují jen své tvorbě. Po minulém obřím mezinárodním ročníku, na který přijeli umělci z Polska, Maďarska či Albánie, je letošní účast spíš komorní.

Kromě Holuba s Berkym a jejich lipových soch je v prvním patře muzea v tichosti soustředěná ještě nevidomá autorka plastik Božena Přikrylová. Sympozium začalo v pondělí, výsledné sochy muzeum vystaví a zařadí do svých sbírek.

„Pokaždé si i v tom tvoření s ostatními tady uvědomím, že Romové jsou všude stejní, že mají stejné problémy, radosti i jazyk, že se vždycky domluvíme,“ říká Přikrylová, která se sympozií v muzeu účastní pravidelně.

Nevidomá výtvarnice Božena Přikrylová na sympoziu vytváří hliněnou nádobu,...
Snem Martina Holuba je vytvořit ze dřeva funkční kolotoč.
Brněnské Muzeum romské kultury uspořádalo v září 4. ročník sympozia Romská...

Božena Přikrylová, Martin Holub a Ivan Berky Dušík na sochařském sympoziu v Brně.

Rukama během hovoru hladí červenohnědou hlínu, urovnává její povrch, někde lehce ubírá, jinde vtlačuje další materiál. Tahle akce je její vysněnou událostí, byť jde zároveň o svého druhu maraton, vytvořit za pět dní jedno celé dílo.

„Důležité je pro mě setkávání se s ostatními umělci. I když netvořím přímo s nimi, víme o sobě, cítím, že k nim patřím,“ dodává umělkyně. Ví, že umělci na sympoziu nepatří k uznávaným akademikům či k tvůrcům, kterých by si všímala kritika. „Přesto si nás tady váží,“ říká.

Vzpomínka na Gadžora

Letošní ročník si připomíná slovenského řezbáře Ondreje Gadžora, který nečekaně zemřel vloni v říjnu a který se minulých akcí v muzeu účastnil. I on patřil mezi minimálně školené romské umělce, přesto se jeho sochy dostaly třeba až do Vatikánu, sochu košického žebráka koupili do Ameriky.

Ivan Berky Dušík vytváří jeho podobiznu. „Měla by to být vzpomínka na něj. Tak se tu s tím mořím, snažím se ho podle fotek trefit, hledám tu podobu a trápím se,“ říká. Pod jeho dlátem mizí tužkou načrtnutá podoba na lipové desce, pohled jeho Gadžora je stejně upřený jako ten na fotografiích kolem.

Sympozium není uzavřenou záležitostí, na dvůr muzea se chodí dívat kolemjdoucí, návštěvníci i školy, sochaři tu pořádají s dětmi workshopy. U Martina Holuba se kluci div nepřerazí přes hromadu odřezků, ze kterých jim sochař vybírá a dosekává syrové latě.

Kupodivu je nechtějí na meče, ale na čarodějné hůlky. I Holubova tvorba se na děti soustředí, na sympoziu dělá sochu v podobě velké kuličkové dráhy stylizované do podoby plápolajícího ohně, který má symbolizovat přívětivé teplo.

Hledám se mezi dvěma světy, líčí slepá výtvarnice

Božena Přikrylová od čtyř let nevidí. Prošla internátní školou pro nevidomé a dílnou Štěpána Axmana, který jí objevil svět hlíny. Její nejznámější plastika, Spravedlnost, dnes zdobí vstupní halu Kanceláře veřejného ochránce práv v Údolní ulici.

„Pořád se komíhám mezi dvěma světy. Jsem Romka, ale mezi ostatními Romy jsem plachá, i když ten temperament v sobě cítím. A jsem nevidomá, tahle komunita mě bere mezi sebe, jsme na tom stejně bez ohledu na to, kdo je Rom, a kdo ne. A mezi tím musím nějak najít sama sebe,“ říká umělkyně. Je hrdá na to, že je jiná.

„Češi chtějí vědět v čem. Přemýšlím o tom. Nemáme místo, migrujeme, nikam nepatříme, ale jsem všude. Stojí nás mnohem víc úsilí se prosadit,“ uvažuje Přikrylová.

Zároveň však přiznává, že typická témata romské tvorby jsou jí cizí. „Oheň, slunce, chudoba, děti – to mě neláká. Chudý je už dneska kdekdo,“ říká otevřeně. Tvorba je pro ni příležitostí se svobodně projevit, zobrazit to, co cítí úplně uvnitř. „Chtěla bych předávat naději a optimismus a to dobré. Někdy je to těžké, kde brát sílu?“ ptá se. 

Pořád tvoří, denně vstává v pět ráno, dojíždí do práce, na dálku koučuje odrůstající děti, intenzivněji vnímá hluky a ruchy města, což je únavné. „V takovou chvíli není jednoduché předávat svojí tvorbou nějaké pozitivní symboly. Až mi dojde adrenalin, nebudu mít už žádný pohon,“ říká. 

Na sympoziu v muzeu dělá hliněnou nádobu, chce prý stvořit něco, co nebude mít jen umělecký rozměr, ale i praktickou užitnou hodnotu.