Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ukrajinský Lvov je jako Brno, říká učitelka češtiny Barbora Antonová

  17:23aktualizováno  18:23
Překladatelka Barbora Antonová se vydala na pozvání Českého centra učit češtinu do Lvova na západě Ukrajiny. „Lvov je krásné, vlastně středoevropské město, které připomíná Vídeň nebo Bratislavu. Kdo tam jednou přijede, bude se chtít znovu vrátit,“ říká žena, která stojí mimo jiné i za spoustou kulturních aktivit v Brně.

Učitelka češtiny Barbora Antonová. | foto: Marie Stránská, MAFRA

Proč jste byla učit češtinu zrovna ve Lvově?
Na Ukrajině je enormní zájem o tento jazyk, České centrum registruje každoročně několik set zájemců. Proto se jeho nová šéfka Lucie Řehoříková rozhodla rozšířit výuku češtiny nejenom v Kyjevě, ale i ve Lvově a Dněpropetrovsku. Ve Lvově je jeden z nejstarších českých krajanských spolků. Chtěli jsme proto také podpořit činnost tamější České besedy.

V uplynulých třech měsících právě do Lvova přijelo diskutovat několik spisovatelů, novinářů či kulturních osobností. Jak na ně krajané reagovali?
Byli tam novináři, třeba Petra Pospěchová, Vojtěch Varyš, básník Karel Škrabal, ředitel Anthroposu Petr Kostrhun, nakladatel Petr Minařík nebo Jan Souček a Jan Plachý z ČT Brno. Velký úspěch měli ale i teoretici architektury Šárka Svobodová a Jaroslav Sedlák, kteří ve Lvově představili českou poválečnou architekturu. Krajany zajímalo úplně všechno, byl pro ně vůbec cenný kontakt s rodilým Čechem. Ve Lvově žije asi dvě stě Čechů, ale do Besedy chodí aktivně zhruba desetina. Objevují se tam i Slováci nebo třeba lidé, kteří v České republice pracovali.

Barbora Antonová

  • Narodila se v roce 1968 v Brně
  • Vystudovala češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde také přednášela. Pracovala mimo jiné v Domě umění města Brna
  • Kulturní aktivistka, učitelka, překladatelka, předsedkyně hnutí Žít Brno
  • Vydala netradičního průvodce Teplá Praha
  • Je členkou Okrašlovacího spolku v Lomnici u Tišnova
  • Je spoluautorkou výstavy o Leu Eitingerovi a holocaustu na Tišnovsku
  • Připravuje výstavu o norské Nansenově nadaci, která zachraňovala české a německé Židy
  • Je vdaná, má dva syny.

Ředitelka Českého centra Lucie Řehoříková je z Brna, její manžel je spolumajitel zdejšího nakladatelství Větrné mlýny. Hodně hostů probíhajícího Měsíce autorského čtení i aktivistů přijíždějících na Ukrajinu je také z jižní Moravy. Je to náhoda?
Dá se říct, že Brno už je ve Lvově dávno, protože obě města mají podobnou atmosféru. Z architektury, historie, umění a ostatně i kuchyně je poznat, že byl kdysi součástí Rakouska Uherska. Lvov jako centrum Haliče má sice asi sedm set tisíc obyvatel, ale je tam sto sedmdesát tisíc studentů, poměr je tedy shodný jako v Brně. Obě města mají i podobnou atmosféru, za kterou vděčí mimo jiné i analogickým historickým událostem: v Brně byli vyvražděni Židé a odsunuti Němci. Osud lvovských Židů je stejný, odsunuto bylo polské obyvatelstvo. Ta „mezera v paměti“ je dodnes cítit v obou městech. Ve Lvově je taky hodně parků a zeleně jako v Brně. Má hezky opravené centrum, kde je hodně kaváren a restaurací, ale má domáčtější a přátelštější ráz, protože většina turistů jsou Ukrajinci, ne cizinci - i když i těch přibývá. Oproti Brnu je centrum Lvova, mimochodem zapsané na seznamu UNESCO, neuvěřitelně živé a plné lidí. Na objevení čeká ještě zimní turistika, protože třeba v centru Bukoveľ je luxusní lyžařské středisko, podle znalců alpská kvalita za velmi příjemné ceny. Takže třeba jednou začnou čeští lyžaři jezdit na Ukrajinu.

Obě města byla kdysi součástí Rakouska-Uherska a mají k sobě blízko atmosférou. Dá se tam ale najít vyloženě česká stopa?
Ve Lvově působila řada osobností souvisejících s Brnem, prvním rektorem lvovské polytechniky byl někdejší ředitel brněnského technické učiliště Florian Schindler, lvovské baroko utvářeli mimo jiné bratři Ecksteinové, kteří přišli z Brna; velmi plodné vazby se Lvovem měl například archeolog Karel Absolon. Velmi patrný je stále český vliv v sousedním Zakarpatí, které patřilo mezi válkami k Československé republice, stavěly se tam české školy a úřady. V Černovicích je univerzita, kterou postavil mecenáš Josef Hlávka, a v Lucku, který je centrem Volyně a je sto padesát kilometrů od Lvova, působí dodnes Matice volyňská sdružující české krajany, kteří odešli na západní Ukrajinu v 19. století.

Jak časté jsou vůbec nynější českoukrajinské kontakty?
Mohly by být častější. České instituce ale nejsou moc vstřícné, skoro třeba nepodporují výuku bohemistiky na ukrajinských univerzitách. Ve srovnání s Polskem je česká zahraniční politika zoufalá, je vidět značná ignorance a nezájem. Třeba Poláci skvěle spolupracují s Ukrajinci v kultuře i na univerzitách. Nečekají, jestli Ukrajina bude v Evropské unii, ale mají už rozjetých spoustu společných projektů. Dávno pracují na společných výzkumech, publikacích, v kultuře, a to i například v rámci knihoven. Z naší strany se maximálně objeví nabídka několika málo stipendijních pobytů.

„Na Ukrajině je o kontakty s Českou republikou a kulturou velký zájem.“

Čím si to vysvětlujete?
Je to vidět už na takových banalitách, jako jsou víza. Existuje strašně složitý systém jejich vydávání. Když si Ukrajinci žádají o česká víza, musejí se přihlásit do registračního systému našeho ministerstva zahraničí, který se otevře jenom občas a okamžitě ho napadnou hackeři, kteří volná místa obsadí. Takže člověk, který chce být v pořadí na žádost o vízum, to musí buď zkoušet donekonečna, nebo zaplatit mafiánům, aby mu odprodali registrační pozici. To mi přijde hanebné. Potom třeba inženýři nebo lékaři, kteří by potřebovali jet do České republiky na pracovní pohovor, nejsou schopní sehnat česká víza a řeší to tak, že si vyřizují schengenské vízum přes Polsko. Takže když teď slýcháme o pevnosti Evropa, máme její základy dobře položené.

Přitom Ukrajinci jsou nám kulturně i jazykem velmi blízcí, že?
Já jsem se pohybovala v okruhu lidí, kteří jsou vzdělaní a ucházejí se o zaměstnání v zahraničních firmách, kterým je jedno, jestli je člověk z Ukrajiny, nebo Pákistánu, jdou po kvalitním zaměstnanci. Potěšující bylo, že se mi v době mého pobytu ve Lvově ozval jeden spolumajitel firmy z Brněnska a měl zájem o zprostředkování kontaktů na zaměstnance. Ovšem ne na dělníky, ale na vysokoškoláky. Takové to klišé, že co Ukrajinec, to zedník nebo uklízečka, už dávno neplatí. Ale spousta Čechů si toho ještě nevšimla. Hodně Ukrajinců má taky zájem o práci u nadnárodních firem v Brně, protože je to pro ně něco jako nejbližší výspa Západu. Ne každý chce jet do Německa nebo Anglie.

Nemají Ukrajinci zájem o práci u nás taky kvůli válce na Donbasu?
To je možné, protože téma války je úplně všude. V televizi jede pořád zpravodajství z východu, armádní náborové a propagační spoty. V samoobsluhách jsou u pokladen kasičky, do kterých lidé přispívají na nemocné děti a na armádu. Na náměstích jsou vystavená tabla mrtvých vojáků, ten pocit ohrožení je hmatatelný i v těch přímo nezasažených oblastech. Většina mých studentů říkala, že mají někoho, kdo bojuje na východě v armádě, znají někoho, kdo padl. A další čekají na povolávací rozkaz.

Jak lidé prožívají válku, která je ale několik set kilometrů daleko?
Obecně jsou strašně unavení. Každé dva roky je tam nějaká revoluce, od které si slibují, že bude konečně líp. A ono je to vlastně pořád stejné nebo horší. Nedochází k žádnému posunu a lidé jsou vyčerpaní. Neberou vážně politiky, nemají důvěru ve vedení státu. Opravdu ubíjející je ale všudypřítomná a každodenní korupce. Ta demotivuje i ty, kteří se jí nechtějí účastnit. Byla jsem úplně v šoku, když jsem se dozvěděla, že údajně zkouška z anatomie stojí osm set hřiven. Člověk si pak udělá představu, co za doktory chodí ze školy. A pak jsou vedle toho lidé, kteří opravdu tu školu vystudují, mají zájem kvalitně pracovat, ale v tom systému vlastně nemají moc šancí. Proto taky především inteligence a vysokoškoláci odcházejí pryč z Ukrajiny. Je to vcelku pochopitelný exodus.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.