Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

BULDOZERISTA: Boural jsem vesnice. Platili mi i poukazem do nevěstince

  9:37aktualizováno  9:37
Upravoval koryto Dyje v zakázané zóně na železné oponě, cestoval po Vietnamu i Severní Koreji. Buldozerista Marian Kvarda, s nímž iDNES.cz přináší další rozhovor ze seriálu Lidé Česka, je ve svých sedmašedesáti plný elánu a má úctyhodný rozhled. Když z hlíny vykope koňskou podkovu, schová si ji pro štěstí.

Buldozerista Marián Kvarda se vyučil se strojním zámečníkem ve společnosti Instav Brno, kde od osmnácti zhruba 40 let pracoval jako buldozerista a autograderista, přesněji stavební strojník. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Kdy jste poprvé řídil těžký stroj?
Jednou u nás buldozerista ležel ve škarpě opilý a potřeboval převézt stroj. Jako desetiletý kluk jsem sedl do kabiny a popojel s ním, tehdy mě to začalo bavit. Měl jsem radost, že to projede křovím a všude. Už dlouho předtím jsem se na těžké stroje chodil dívat, zajímaly mě snad odjakživa.

Co nejzajímavějšího jste kdy vykopal?
Bylo toho opravdu hodně. Základy různých osídlení při vykopávkách, které jsem dělal pro archeology, například pod Mušovskými jezery. Spoustu munice, části lidských koster, zakopaný alkohol z války v malých lahvičkách, který si zřejmě schovali vojáci, když šli do první linie. Rozryli jsme kvůli němu louku, ale našli jen tu jednu krabici.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Co děláte s municí, kterou najdete?
Když si nejsem jistý, zavolám pyrotechniky. Člověk ale už po těch letech leccos pozná, co je nebezpečné a co ne. Když vím, že nic nehrozí, hodím si to do kabiny a časem odevzdám policii.

Stalo se vám, že jste něco překopl?
To se stane každému, i mistrům. Nikoho z toho většinou nemůžete vinit, protože kabely mohou být blbě zakreslené. Jiskřilo se třeba, když jsme před 40 lety bagrovali u přerovské nemocnice. Kabel, který jsme našli a obnažili, byl vypnutý. Hned vedle položený funkční kabel, bohužel nezakreslili.

Velký problém byl také s vojenskými kabely Varšavské smlouvy. Kamarád ho jednou překopl, za chvíli tam přistál vrtulník a hnali ho k soudu. Prověřovali jeho rodinu až do několikátého kolene, jestli nejsou protistátně zaměření.

Jak komunikujete s řidiči náklaďáků, kterými se odváží vytěžený materiál, máte nějaké signály?
Jsou na to předpisy, ale v praxi se někdy nedodržují. S většinou šoférů už se známe a jsme domluvení. Vědí, na jaké zatroubení mají zastavit, na jaké popojet, to jsou naše signály. Šoféry si bagrista musí trochu vychovat, aby mu nenajížděl každý jinak. Vše je o domluvě, žádná stavba není stejná, není na to žádný vzorec. Záleží, co to je za auta, kolik uvezou, jaké je počasí, jaké roční období, jestli se práší a podobně.

Jaké podloží bagrujete nejraději?
Na to asi nedovedu odpovědět, ale jsou v tom velké rozdíly. Záleží na struktuře, ať to jsou horniny nebo zeminy, jestli je vlhko nebo sucho. Obvykle se bagruje cestou menšího odporu, překážky se třeba obejdou, pokud je to možné. Když ne, dneska stroje už mají vzadu rippery, které to naryjí, aby šla práce lépe. Nebo se tvrdé podloží odstřelí.

Platí vám od délky, hloubky, nebo vytěžených kubíků?
Platí se to všelijak. Buď podle kubíku, ale když to nejde spočítat nebo předpokládat, tak od hodiny. Roli hraje i tvrdost zeminy. Jestli je to písek nebo jíl, který se lepí, a každou chvíli musíte vyčistit lžíci. To všechno se různě obtížně těží. Často se stane, že vytryskne proud vody a zatopí stavbu, takže musíme odčerpávat, často je to o improvizaci.

Dostal jste někdy nějak kuriózně zaplaceno?
Jednou jsme bagrovali cestu u nevěstince, majitelka neměla peníze, a tak aby nevypadala špatně, donesla nám permanentku k nim do podniku, že to můžeme mít v naturáliích. Měli jsme z toho vrtuli. Taky jsme k tomu dostali kalendář s červenými kolečky a čtverečky. „V těch dnech mně sem hoši nechoďte, to jsou rakouské svátky, kdy máme narváno,“ řekla nám k tomu.

Srovnat se zemí hospodu? To by člověk brečel

Kde jste pracovat před tím, než jste se stal živnostníkem?
Za socialismu i v následujících letech jsem byl u velké stavební firmy Ingstav Brno, vyučil jsem se tam strojním zámečníkem a pak jsem tam už zůstal. Pracoval jsem tam téměř 40 let. Posílali mě na různé zakázky. Byl jsem mezi lidmi, kteří tam pracovali nejdéle. Firma měla 9,5 tisíce zaměstnanců a spoustu strojů.

Co vám v práci činilo největší problém?
Nejhorší bylo bourat vesnice. To jsem dělal mnohokrát, ale teď už bych se k tomu nepropůjčil. Třeba Staré Hamry jsme srovnali se zemí, nyní je tam přehrada Šance. Potom, když se stavěla elektrárna Dukovany, tak zanikly Heřmanice, část obce Skryje zvaná Letňany, k zemi šlo asi sedm mlýnů, které stály pod Dalešickou přehradou. V Rybitví u Pardubic, o kterém zpívá Yo Yo Band, po nás zůstal akorát domek bratranců Veverkových.

Stávala tam i hospoda U vraha, kde skutečně někoho zabili, proto se to tak jmenovalo. Vařili tam dobrý guláš, ke kterému jste si dal tři rohlíky, limonádu nebo pivo a na závěr nakoupil tatranky. Zaplatil jste deset korun a ještě vám vrátili. To by člověk brečel, když má se zemí srovnat hospodu, kde se vždycky dobře najedl.

Kdy jste si prvně koupil svůj vlastní buldozer?
Když se podnik asi před 12 lety rozpadal, dostal jsem za symbolických 4 700 korun autograder ruské výroby, který už měl být dávno vyřazený. Za takové peníze pomalu nekoupíte babě boty. Byl ale dost poničený, použil jsem z něj části a udělal vlastně ze dvou strojů jeden. Ten druhý jsem koupil z kovošrotu v Prostějově, byl mnohem zachovalejší. Sám se tomu dneska divím, byla to práce a práce. Dneska bych za něj dostal 60 tisíc, kdybych ho dal do kovošrotu.

Fotogalerie

Všechny stroje, co mám, už fyzicky stály na šrotišti, zachránil jsem je. Dneska mám po různých stavbách nebo areálech dva pojízdné a pojištěné, ale z fleku by jel i třetí. Veterán vyřazený z provozu už za komunismu. Tehdy stroje měly životnost 8 let a vyřazovaly se automaticky bez ohledu na to, v jakém byly stavu.

Pak mám ve stodole pásový traktor DT 54, ten má historickou cenu, je i v naší knize rekordů a zajímavostí. Tehdy to byly legendární stroje a dneska je to unikát. Původně stál ve Znojmě na podstavci památníku sovětskému traktoru, po revoluci ho shodili, že propaguje komunismus a kolektivizaci zemědělství a odvezli do šrotu. Zachránil jsem ho před pravděpodobným zničením.

Práce na těchto strojích však musí být dost jednotvárná, posloucháte při ní třeba hudbu?
U sovětských strojů poslouchat hudbu nejde, to je rachot, že přijdete o uši. Každý buldozerista je hluchý jak pařez.

Takže je to vlastně rizikové povolání...
I já slyším méně, ale je to únosné. Někteří chlapi jsou ale poznamenaní více a musíte na ně křičet. Sice jsme měli sluchátka, ale z nich strašně svědily uši, tak jsem je zahodil. Dnešní stroje už jsou odhlučněné, po hygienické stránce dokonalejší.

Dřív se mnou jezdil i náš jezevčík Filip a tomu hluk nevadil. Připevnil jsem mu do kabiny vystlaný košík ze samoobsluhy. Projížďky miloval, měl tam výhled. Ale co je nejzajímavější, můj stroj poznal podle zvuku na dálku.

Říkáte, že nové modely jsou dokonalejší. Jak se liší ovládání starších a moderních strojů, je těžké učit se novinkám?
Jsem starý chlap a nemám moc vztah k elektronice. Nejsem hloupý a samozřejmě bych se to naučil, ale vyhovuje mi, co mám. Nové stroje jsou drahé a náročné na opravy. Můj buldozer stál v roce 1976 asi 260 tisíc. Dneska stroj takového výkonu a váhy stojí 5,5 milionu.

Kolikrát se divím, že mě s ním berou na silnice, můžu ale nasadit lacinou cenu. Na rozvoz rohlíků si jako majitel pekárny taky nekoupíte Rolls Royce, když vám stačí pick-up z bazaru. Já v tom mám jenom cenu šrotu, ale mladí majitelé musí své nové stroje na úvěr nějak splatit.

V Polsku jsme dodělávali dálnici po Číňanech

Marian Kvarda

Narodil se v roce 1948 v Božicích na Znojemsku, vyučil se strojním zámečníkem ve společnosti Ingstav Brno, kde od osmnácti téměř 40 let pracoval jako buldozerista a autograderista, přesněji stavební strojník.

Posledních dvanáct let podniká v oboru sám na sebe. Vyrůstal bez otce, lásku k těžkým strojům si našel sám. S manželkou se seznámil v jižních Čechách, má 26letou dceru Martinu, která studuje historii na Masarykově univerzitě v Brně.

Procestoval kus světa, v roce 2008 se účastnil zájezdu do Severní Koreje, teprve druhého organizovaného výjezdu do komunistické země po roce 1989. Režisérka Linda Jablonská během tohoto zájezdu natočila dokument Vítejte v KLDR.

Lidé za vámi dneska sami chodí, že potřebují vaše služby?
Chodí, i když už jsem v důchodu. Nikdy jsem se nemusel doprošovat, že bych chtěl někam jet. Měl jsem práce vždycky dost a sám jsem si ji nikdy shánět nemusel. Naopak jsem ještě musel shánět chlapa, který dělal na druhé mašině se mnou. Snažil se, ale uměl toho méně. Práci dělal třeba týden nahrubo, já jsem to pak během jednoho odpoledne doladil, aby to sedělo na centimetry.

V závěru je tedy i buldozerování tesařská práce?
Jo, mělo by to být na přesnost, tedy na centimetry. Můj stroj už je starý a vychozený, takže jsem trochu nepřesný a vím to, ale už s tím nic nenadělám, je to technikou.

V čem je výhoda nových strojů?
Nové mašiny mohou dělat všechno, od základů až po finále. Zejména v závěru jsou přínosné. Mají nivelaci, to znamená, že dáte na stavbu, třeba na silnici laser a strojník, který to řídí, už nemusí být tolik šikovný, řídí za něj automat. Na stroji nastavíte výšku, obsluha pak může klidně koukat do blba a stroj si to dělá sám. Jelikož já tuhle vychytávku nemám, tak to musím dělat svým umem.

Bagristé vaší generace museli být mnohem obratnější než kluci, co se vaší profesi učí dneska?
Nechci urazit mladé bagristy, ale dřív to bylo víc na člověku, stroje měly jiný systém ovládání, byly mechanické, to znamená používání všelijakých lan a brzd. Bagrista musel několikrát za směnu stroj štelovat, třeba jít povolit brzdy, když se zahřály, bylo to dost umění. Se současnými stroji se to už dělat nemusí. Stroje jsou menší, místo 40 tun má bagr třeba jen 10 a udělá stejně práce, mechanismy jsou hydraulické.

Jsou speciální kurzy pro bagristy?
Ano, na různé stroje potřebujete různé průkazy. Když chcete mít kvalifikaci, musí vás někdo zaškolit. Pak je nutné odpracovat několik set hodin a složit zkoušky. Třeba já už nyní můžu školit mladší. Je rozdíl, jestli řídíte stroj na diesel nebo elektrický pohon, dříve se používal i parní pohon. Rozlišují se bagry, autogradery, stroje na kolech, na pásech. Pro stroje na pásech není nutný řidičský průkaz. Pro větší stroje potřebuje řidičák na náklaďák.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE.

Minulý díl:
VYZNAVAČKA BDSM: Doma mám provazy, rákosky i důtky. Bolest si užívám

Kdy se může člověk pracující v tomto oboru považovat za profíka?
Mezi bagristy, buldozeristy, strojníky nebo graderisty panuje rivalita. Jeden třeba pomlouvá druhého, že ten to umí, ten to neumí, ale každý je dobrý na něco. Jeden dovede rovinu, druhý zase umí klopení, svahy, třetí třeba udělá pěkně krajnice. Někdo umí ve skále loupat podle textury, jiný do toho mlátí.

Vozíte s sebou nějaký talisman?
Ani moc ne. Ale když vyhrabu podkovičku, tak ji hodím do kabinky, to je pravda. Sbírám je a leckde to u nás leží. Mám je pro štěstí.

Když se na stroji něco pokazí, umíte to sám opravit?
Rozumím tomu, ale stroje jsou těžké, musím najet do dílny, kde mají zvedáky a nářadí. Na koleně bych toho nebyl schopen. Ale vždycky jsem si poradil, umím odhalit, co je špatně.

V kolika zemích jste pracoval?
Jezdím do zahraničí spíš soukromě ze zvědavosti. Tři roky zpátky jsem pracoval na dálnici v Polsku, kterou dělali původně Číňané. Jenže utekli, bylo to nad jejich síly, takže jsme to po nich dodělávali. Měl jsem taky možnost jet pracovat do Kazachstánu, Iráku a Libye. Doktor mi ale nepřímo poradil, abych nejezdil. A dobře jsem udělal, v Libyi hodně chlapů omarodilo a umřeli brzo, v Iráku se zase válčilo.

Z materiálu ze stavby jsem si postavil barák

Pracoval jste v zakázané zóně na železné oponě. Co jste tam dělal a jaké to bylo?
V roce 1983 mě tam firma poslala na zakázku. Prokádrovala mě kvůli tomu kontrarozvědka. Já, manželka, ani rodiče jsme v komunistické straně nikdy nebyli, ale prošel jsem.

Dělali jsme tam tehdy velké vodohospodářské úpravy, v podstatě šlo o součást vodního díla Nové Mlýny, rovnalo se koryto meandrující Dyje. Jeli jsme přes území naše i přes území Rakouska. Táhlo se to od Poštorné, potažmo od Břeclavi, přes Lanžhot, kde je soutok Moravy a Dyje, až po slovenské hranice.

Úpravy byly v hraničním pásmu, kam nešlo svévolně jezdit. Potom i v tom zakázaném, kde už se střílelo bez vyzvání. Za dráty od roku 1983 nesměli už ani vojáci, hlídali ve vnitrozemí ještě před nimi. Jako stavbaři jsme za dráty mohli, nikdo nás tam nehlídal. Nebylo by hrdinství říct, já jsem utekl přes železnou oponu, to ne. Já bych tam jen vystoupil ze stroje a šel pryč.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté projektu

Co vám dělá v životě radost?
Skutečnost, že mi zaměstnání bylo po celý život koníčkem. Je to jedna z mých zálib. Dobře jsem se trefil i výdělkem. Taky mě těší cestování po destinacích, po nichž se obvykle necestuje.

Z čeho máte největší strach?
Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel a strach jsem vyloženě asi nikdy ani nepociťoval.

Jak se vám žije v Česku?
Dobře. Česko je všestranné polohou, není to Sahara nebo naopak horská oblast. Mám srovnání, prošel jsem ledasco, Západ mě vůbec neláká, žijí tam odtažitější lidé. Spíš tíhnu k národům podle nás primitivních, jejich hodnoty jsou daleko lidštější.

Viděl jste nějakého narušitele?
Jo, narušitelé byli. Poláci tudy třeba utíkali na Západ, bylo víc polských obětí než českých, naši lidé věděli, že se to přejít nedá. Kontrarozvědka nás školila, že máme podat hlášení, když uvidíme narušitele. Ale hlídat hranice byla jejich starost a my nevěděli, co jsou běženci zač. Řekli jsme si, ať si je chytají sami, oni za nás buldozerem taky dělat nebudou.

Pak mi dokonce nabídli, jestli si nechci přivydělat odchytem, že vědí, kdy kdo bude přecházet. Myslel jsem si, že to je hloupost, ale měli to podchycené, skutečně z 90 procent věděli.

Brával jste s sebou na cesty manželku?
Ne, to absolutně nebylo pro ženy, že bych ji třeba vozil buldozerem, odhrnoval po jejím boku munici a boural baráky? To ne. Na stavbách se pohybují všelijaké existence, opilci, prostitutky. Člověk spí po všech možných pajzlech a maringotkách. Ani na soukromé cesty se mnou manželka nejezdila.

Na jakých nejzajímavějších místech jste byl?
Vyhledávám místa, kam lidé moc nejezdí. Byl jsem v Mongolsku, ve Vietnamu, v Severní Koreji. Projel jsem Ukrajinu, Rusko, Solovecké ostrovy a další.

Mají se bagristé po finanční stránce dobře?
Myslím si, že ano, srovnám-li to s prací ve fabrice nebo v zemědělství. Na velkých stavbách se hodiny nehlídaly. Za dobrou práci nebo práci v rizikových podmínkách vám stavbyvedoucí dávali různé výhody, volno nebo peníze navíc.

Z materiálu opatřeného na stavbě jsem si za pakatel postavil nový dvoubytový dům. Pozor, tím ale nemyslím, že bych ho ukradl. Často se stane, že něco zbude, když se změní projekt. Takový materiál se většinou zpátky nevozí. Při bourání zase přijdete k cihlám či traverzám, jindy narazíte na pěkný písek, a tak si tatru dvě naberete. Poškozené kusy, které by firma jinak vyhodila, jsem si opravil.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.