Do akce jste nakonec vyrazit nemuseli. Co se tenkrát stalo?
Seděli jsme v těch autobusech po oba dny nějakou dobu a pak nás najednou bez zásahu pustili.
A kdyby vám poručili zasáhnout, šli byste?
Přemýšlel jsem teď o tom, ale nejspíš ano. Šlo o zákrok pod jednotným velením, kdy za neuposlechnutí hrozilo opravdu zlé vojenské a policejní vězení ve slovenském Sabinově.
Za zásah tehdy orodovali tajemník městských komunistů Pavel Pilný a městský náčelník SNB Oldřich Kühler, zatímco proti byli náčelník brněnské vojenské posádky generál František Podešva a tehdejší primátor Josef Pernica. Právě ten po nerozhodném hlasování definitivně rozhodl, že se zasahovat nebude...
To jsem nevěděl, slyším to až teď od vás.
A v Rašínově jste byli nachystaní v plné zásahové zbroji?
Určitě jsem měl federál obušek (gumový, více než půlmetrový pendrek s vyztuženým ocelovým jádrem – pozn. red.), ale jestli i ten plexisklový štít, to si už nevzpomínám. Myslím však, že asi ne, protože vybavení jsem měl ve své skříňce na obvodním oddělení policie v Malátově ulici v Králově Poli, kde jsem sloužil, a to plexisklo by se do ní nevešlo.
Takže vy jste byl jinak normální policajt?
Ano, takzvaný územák. Měl jsem na starosti určitý služební obvod v Řečkovicích a Ivanovicích, kde jsem řešil méně závažnou trestnou činnost typu vloupání do sklepů, krádeže kol a podobně.
A vás poslali potlačit revoluci?
Posbírali nás po odděleních do autobusů přistavených v Bratislavské ulici, odkud jsme pak vyjížděli na Rašínovu. Tam jsme pak strašně dlouho stáli a nic se nedělo. Nikdo z nás neměl žádné informace a ani netušil, co bude. Najednou nás vyhnali ven, že se tedy bude něco dít, ale zase jsme jen nějakou dobu stáli u těch autobusů, zatímco všude proudili lidé. Bylo jich strašně moc už takhle v podvečer, asi ještě před tím shromážděním. Stáli jsme tam celkem snad nějaké tři hodiny. Potom nás znovu naložili do těch autobusů a odvezli.
A v další dny?
To nás zase odveleli do centra, ale já už jsem jen chodil kolem pomníku po dnešním Moravském, tehdy náměstí Rudé armády. Starali jsme se o veřejný pořádek.
Ano, komunistické pomníky se hlídaly neustále.
Zejména při všech výročích. Strávil jsem mnoho nocí u pomníku v Božetěchově ulici, kde byla porcelánová fotka padlého vojáka, kterou několikrát někdo rozbil a musela se tam pořád dávat nová.
Váš tehdejší nadřízený – podporučík Jaroslav Chvapil, ještě i po roce 2000 zástupce vedoucího brněnské dopravní policie – vás koncem roku 1989 zavolal ještě k další pozoruhodné akci, že?
V našem školicím policejním středisku na třídě Kapitána Jaroše jsme měli k dispozici starého kombíka, žigula. A Chvapil mě s ním poslal na tehdejší Leninovu, dnešní Kounicovu ulici do policejního dvora. To auto mně tam několikrát úplně naložili spisy. A že se jich mám nějak zbavit. Tak jsem je odvezl k babičce do Sokolnic do sklepa, protože měla kotel na tuhá paliva. Asi půl roku tam ležely, až babička začala nadávat, že jí tam zavazí. Tak jsem jí řekl, ať je spálí.
Ani jste se do nich nemrkl?
Já ne, ale babička říkala, že tam prý našla něco, co se týkalo mé spolehlivosti.
Takže myslíte, že mohlo jít o personální spisy příslušníků policie?
Čert ví. Možná, nebo šlo o dokumenty ze schůzí komunistické strany. Ty se všechny zapisovaly. Ani nevím, jestli ty spisy měly označení státní, nebo SNB. Kdybyste mi prostřelila koleno, fakt nevím.
Historie šla kolem vás, dokonce vašima rukama...
... no, a dnes bych měl asi malý poklad. A babička tehdy lamentovala, jak špatně to hoří.
Jak jste se vlastně stal esenbákem?
Vyučil jsem se elektromechanikem ve čtyřletém učebním oboru s maturitou a hned v těch Závodech Julia Fučíka, tedy dnešním ABB, začal i pracovat na zapojování relátek. Nejdřív dokonce tak údernicky, že jsem jim kazil normy. Tak jsem chodil v pracovní době plavat do Lužánek za kamarádem, se kterým jsme pak za dolary učili plavat íránské studenty, co tady byli na vysoké vojenské škole.
Už tehdy jste byl v komunistické straně?
Byl, už od učiliště. Měl jsem to takříkajíc v rodině. Můj děda byl takový ten poctivý komunista, zaměstnaný v sokolnickém cukrovaru, velký dříč a můj vzor. Navíc jsem měl ve druhém ročníku na učilišti úraz ruky a dlouho jsem chyběl, takže mi hrozilo opakování ročníku. Tehdy mi učitelka řekla, že mi pomůže, když vstoupím do strany. Tak jsem vstoupil, i když jsem měl potíže zdravit třeba Čest práci. Za to mně pořád nadával můj mistr, předseda místní komunistické buňky, který ovšem v továrně kradl. A s tím jsem měl nakonec takové problémy, že mě přeřadil k lisu. To byla hrozná práce, ze které se ale nedalo odejít jinak než k vojákům nebo policii. Tak jsem šel k ní.
To bylo v půlce 80. let?
V roce 1985. Nejdřív jsem šel na vojnu, ale jen na půl roku k vojskům ministerstva vnitra. A na policejní škole jsem coby maturant nastoupil k pohotovostnímu pluku v Praze, kde se právě secvičovaly třeba i ty zásahy proti demonstrantům.
Takže jste při nich v Praze byl?
Ne, nikdy na mě nevyšla služba. Ale tehdy ten mistr z továrny napsal do mé školy, jak tam můžou jako příslušníka pořádkových sil vychovávat takového soudruha, co nezdraví Čest práci a ještě mu v komunistickém průkazu chybí známky, což byla úplná svatokrádež. Ale za mě se tam tehdy postavili. Navíc já jsem měl takový strach, že budu muset ještě na rok a půl na vojnu a pak zpět k tomu mistrovi, že jsem se choval opravdu vzorně.
A po škole?
Jediné, co jsem opravdu nechtěl dělat, bylo řízení dopravy. Takže jsem ji pak samozřejmě rok řídil na Karlově náměstí v Praze, kde byla v té nevytápěné policejní budce tak strašná zima, že jsem si koupil dvacet svíček a těmi jsem si topil. Ale pořád lepší než továrna. Se mnou tam jako policejní kapitán pracoval i současný sociálnědemokratický poslanec Stanislav Huml, tehdy samozřejmě kovaný komunista. Po roce mě naštěstí převeleli do Brna.
