Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Osobní „erb“ může mít každý, nesmí z něj ale udělat parodii

  11:03aktualizováno  11:03
Ať už se dvouocasý lev dostal do znaku českého království díky legendě o Bruncvíkovi či z Moravy přes Přemysla Otakara II., mít ho „na prsou“ patří stále k těm největším národním poctám. A svědčí to také o tom, že erby a znaky nepatří jen do historie. Naopak přibývá těch soukromých.

Heraldik Zdeněk Kubík se navrhování erbů v Alerionu věnuje už 16 let. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

„Móda osobních a rodinných ,erbů‘ se vrací. Lidé si je dávají třeba k narozeninám, kulatým výročím, ale také jako znamení příslušnosti k nějaké firmě. Používají ho na vizitky, listiny, dopisní papíry nebo k jiné reprezentaci,“ říká heraldik Zdeněk Kubík z brněnské společnosti Alerion, která se na znaky a vlajky specializuje.

Proč ty uvozovky u erbu?
Slovo pochází z německého výrazu „das Erbe“, tedy dědictví, protože šlechtický stav se dědil, stejně jako tituly a panství. Proto erb patří do šlechtické symboliky. U nešlechticů sestavujeme osobní nebo rodinný občanský znak. Může ho mít opravdu každý - civilní osoba, nebo duchovní. Musí však splňovat závazná heraldická pravidla, aby ho akceptoval profesionální heraldik či renomované heraldicko-genealogické společnosti.

Z čeho tedy osobní znak vychází?
Z měšťanské heraldiky vrcholného středověku a raného novověku. Inspiruje se šlechtickou heraldikou, ale platí pro něj striktní omezení. Neužívají se žádné symboly šlechtictví - hodnostní koruny, definující určitý šlechtických stav, tedy rytířský, baronský, hraběcí, knížecí a podobně. Na druhou stranu nemáme v této oblasti žádnou legislativu, takže pokud si něco takového někdo prezentuje na domě nebo na náhrobku, nikdo ho nezavře.

Kdo se na znaku podílí?
Klíčoví jsou dva lidé. Zaprvé heraldik, který ho spolu s budoucím majitelem a uživatelem sestavuje a potřebuje od něj co nejvíc informací. A pak je to grafik, jenž vytváří obrazovou podobu. Může to trvat týdny, ale dokážeme to i za den.

Co znak tvoří?
Bezpodmínečným základem je štít, jak ho známe například z obecních znaků. Další část tvoří kolčí přilba jako původní symbol jezdce. Používá se pro označení jedince. Znaky, které prezentují společnost, obec nebo zemi, mají jen podobu štítu. A také třeba znaky dámské, protože ženy zbroj nenosily. Když se například v Británii vdávala za prince Williama Kate, která je prostého původu, bylo nutné vytvořit její znak pro reprezentační tiskoviny ještě před svatbou. Odborníci ho pak prezentovali jen v podobě samotného štítu. Byly tam ale navíc třeba také symboly nevěsty, mariánské věnečky nebo modré stužky. V baroku mívaly dámské štíty oválný tvar, ve francouzské a britské heraldice tradičně tvar kosočtverce.

A nejsou ženy diskriminované, když mají tak chudé znaky?
Žádný znak není chudý, pouze je v podobě samotného štítového znamení, nebo takzvaně úplný, včetně přilby, přikrývadel a klenotu. U nás se to tak direktivně nerozlišuje, takže můžete mít dámský znak včetně přilby s klenotem. Navíc pokud třeba žena nechá manželovi zhotovit znak, může ho logicky užívat celá rodina.

Mluvil jste o přikrývadlech. To je ten „chumel“ na přilbě?
Jsou to kusy látky, které ve středověku chránily zbroj před sluncem. Znázorňují části závoje rozsekaného v boji. Vychází z takzvané točenice a nad ní je posazený klenot. Zatímco přilbová korunka je typická pro šlechtický erb, věnec točenice je typický pro občanský znak. V klenotu nad točenicí se mohou opakovat figury v tinkturách ze štítu.

Proč říkáte tinktury, a ne barvy?
U znaků mluvíme o tinkturách, protože nejde pouze o barvy, ale také o kovy. V naší heraldice jsou jen základní čtyři barvy - červená, modrá, zelená a černá. Bílá nebo šedá pak představuje stříbro, žlutá nebo do bronzova je zlato, čili dva kovy. Přírodní barvy, jako narůžovělá tělová nebo hnědá, výjimečně symbolizují barvu lidské kůže a například kmen stromu. Další zásadou je kontrast - střídá se vždy kov a barva, tmavá a světlá. To je kvůli tomu, aby byl znak vidět už zdálky. Podle zjištění odborníků je nejviditelnější kombinací černá na žluté, tedy na zlaté.

Barvy bychom měli - a co symboly ve štítu?
Vycházíme třeba ze jména a příjmení. Nejideálnější je takzvané mluvící příjmení, které se dá vyjádřit pomocí konkrétní figury. V případě příjmení paní Klasové to může být obilný klas, v případě pana Berana logicky beran nebo beraní hlava a podobně. Štít osobního znaku musí být jednoduchý a výmluvný. Není možné ho nějak čtvrtit či přeplnit figurami a udělat z něj parodii nebo výše zmíněnou napodobeninu šlechtických erbů. Ty bývaly často opravdu hodně složité, protože šlechtici, když byli úspěšní, mohli získat od panovníka takzvané polepšení erbu a další nové figury, například lva či dvouhlavého orla.

A co když příjmení nemluví?
Pak se dá volit mezi symboly, které má člověk rád a souvisejí se jménem, zálibami či profesí. Ke každému znaku navíc patří i takzvaný blason - odborný slovní heraldický popis podle platných pravidel. Podle něho by měl být schopný nakreslit každý znak jiný heraldik i bez grafické předlohy. To kdyby se náhodou někde ztratila.

Znak na míru? Balanc kolem figur a tinktur

Když jsem se chystala na sestavování osobního znaku, připadala jsem si, jako bych vyplňovala inzerát do seznamky: nacionále, vzdělání, povolání, profese v rodině, velké události, oblíbené barvy, symboly či předměty.

Něco bylo snadné, něco mi dalo zabrat. Třeba symboly. Na kraje sešitu jsem při uspávající hodině čmárala růže, srdce, antické meandry a prasátko jedním tahem. Prasátko jsem zavrhla hned, ostatní přiznala. Barvy? Azurová, tyrkysová, petrolejová, akvamarínová. Záliby? Zpěv, historie (hlavně středověk a antika), kolo, plavání, dobré víno. To poslední bych možná do erbu cpát neměla. Astrální znamení? Rak. Životní motto? Padnout můžeš, vstát musíš. To zní hodně udřeně.

A profese v rodině? Nic se nedědilo. Události? Že jsem se narodila? Nejsem pivovar, abych všude hlásala rok založení. Výsledek? Nic moc.

Heraldik Zdeněk Kubík z firmy Alerion si ale věděl rady. „Nevytváříme erb, ale občanský osobní znak. Erb mají pouze šlechtici,“ zchladil mě v úvodu. „Vyberte si mezi zdobným pánským znakem s přilbou a skromným ženským štítem.“ Šla jsem do dámy bez brnění. A pak už mě vedl všemi úskalími figur a tinktur. „Růži nechte Rožmberkům a raka Žižkovi a Rakovníku. Zbylo mi červené srdce, symbol křestního jména Milada a Františka Saleského – patrona psavců. Přes něj jsme položili zlatý „novinářský“ brk a úplně na vrch velkou notu. Neuvěřitelné. Je tam všechno. Jen ta modrá se někam vytratila.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.