Osobní „erb“ může mít každý, nesmí z něj ale udělat parodii

Ať už se dvouocasý lev dostal do znaku českého království díky legendě o Bruncvíkovi či z Moravy přes Přemysla Otakara II., mít ho „na prsou“ patří stále k těm největším národním poctám. A svědčí to také o tom, že erby a znaky nepatří jen do historie. Naopak přibývá těch soukromých.

Heraldik Zdeněk Kubík se navrhování erbů v Alerionu věnuje už 16 let. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

„Móda osobních a rodinných ,erbů‘ se vrací. Lidé si je dávají třeba k narozeninám, kulatým výročím, ale také jako znamení příslušnosti k nějaké firmě. Používají ho na vizitky, listiny, dopisní papíry nebo k jiné reprezentaci,“ říká heraldik Zdeněk Kubík z brněnské společnosti Alerion, která se na znaky a vlajky specializuje.

Proč ty uvozovky u erbu?
Slovo pochází z německého výrazu „das Erbe“, tedy dědictví, protože šlechtický stav se dědil, stejně jako tituly a panství. Proto erb patří do šlechtické symboliky. U nešlechticů sestavujeme osobní nebo rodinný občanský znak. Může ho mít opravdu každý - civilní osoba, nebo duchovní. Musí však splňovat závazná heraldická pravidla, aby ho akceptoval profesionální heraldik či renomované heraldicko-genealogické společnosti.

Z čeho tedy osobní znak vychází?
Z měšťanské heraldiky vrcholného středověku a raného novověku. Inspiruje se šlechtickou heraldikou, ale platí pro něj striktní omezení. Neužívají se žádné symboly šlechtictví - hodnostní koruny, definující určitý šlechtických stav, tedy rytířský, baronský, hraběcí, knížecí a podobně. Na druhou stranu nemáme v této oblasti žádnou legislativu, takže pokud si něco takového někdo prezentuje na domě nebo na náhrobku, nikdo ho nezavře.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Kdo se na znaku podílí?
Klíčoví jsou dva lidé. Zaprvé heraldik, který ho spolu s budoucím majitelem a uživatelem sestavuje a potřebuje od něj co nejvíc informací. A pak je to grafik, jenž vytváří obrazovou podobu. Může to trvat týdny, ale dokážeme to i za den.

Co znak tvoří?
Bezpodmínečným základem je štít, jak ho známe například z obecních znaků. Další část tvoří kolčí přilba jako původní symbol jezdce. Používá se pro označení jedince. Znaky, které prezentují společnost, obec nebo zemi, mají jen podobu štítu. A také třeba znaky dámské, protože ženy zbroj nenosily. Když se například v Británii vdávala za prince Williama Kate, která je prostého původu, bylo nutné vytvořit její znak pro reprezentační tiskoviny ještě před svatbou. Odborníci ho pak prezentovali jen v podobě samotného štítu. Byly tam ale navíc třeba také symboly nevěsty, mariánské věnečky nebo modré stužky. V baroku mívaly dámské štíty oválný tvar, ve francouzské a britské heraldice tradičně tvar kosočtverce.

A nejsou ženy diskriminované, když mají tak chudé znaky?
Žádný znak není chudý, pouze je v podobě samotného štítového znamení, nebo takzvaně úplný, včetně přilby, přikrývadel a klenotu. U nás se to tak direktivně nerozlišuje, takže můžete mít dámský znak včetně přilby s klenotem. Navíc pokud třeba žena nechá manželovi zhotovit znak, může ho logicky užívat celá rodina.

Mluvil jste o přikrývadlech. To je ten „chumel“ na přilbě?
Jsou to kusy látky, které ve středověku chránily zbroj před sluncem. Znázorňují části závoje rozsekaného v boji. Vychází z takzvané točenice a nad ní je posazený klenot. Zatímco přilbová korunka je typická pro šlechtický erb, věnec točenice je typický pro občanský znak. V klenotu nad točenicí se mohou opakovat figury v tinkturách ze štítu.

Proč říkáte tinktury, a ne barvy?
U znaků mluvíme o tinkturách, protože nejde pouze o barvy, ale také o kovy. V naší heraldice jsou jen základní čtyři barvy - červená, modrá, zelená a černá. Bílá nebo šedá pak představuje stříbro, žlutá nebo do bronzova je zlato, čili dva kovy. Přírodní barvy, jako narůžovělá tělová nebo hnědá, výjimečně symbolizují barvu lidské kůže a například kmen stromu. Další zásadou je kontrast - střídá se vždy kov a barva, tmavá a světlá. To je kvůli tomu, aby byl znak vidět už zdálky. Podle zjištění odborníků je nejviditelnější kombinací černá na žluté, tedy na zlaté.

Barvy bychom měli - a co symboly ve štítu?
Vycházíme třeba ze jména a příjmení. Nejideálnější je takzvané mluvící příjmení, které se dá vyjádřit pomocí konkrétní figury. V případě příjmení paní Klasové to může být obilný klas, v případě pana Berana logicky beran nebo beraní hlava a podobně. Štít osobního znaku musí být jednoduchý a výmluvný. Není možné ho nějak čtvrtit či přeplnit figurami a udělat z něj parodii nebo výše zmíněnou napodobeninu šlechtických erbů. Ty bývaly často opravdu hodně složité, protože šlechtici, když byli úspěšní, mohli získat od panovníka takzvané polepšení erbu a další nové figury, například lva či dvouhlavého orla.

A co když příjmení nemluví?
Pak se dá volit mezi symboly, které má člověk rád a souvisejí se jménem, zálibami či profesí. Ke každému znaku navíc patří i takzvaný blason - odborný slovní heraldický popis podle platných pravidel. Podle něho by měl být schopný nakreslit každý znak jiný heraldik i bez grafické předlohy. To kdyby se náhodou někde ztratila.

Znak na míru? Balanc kolem figur a tinktur

Když jsem se chystala na sestavování osobního znaku, připadala jsem si, jako bych vyplňovala inzerát do seznamky: nacionále, vzdělání, povolání, profese v rodině, velké události, oblíbené barvy, symboly či předměty.

Něco bylo snadné, něco mi dalo zabrat. Třeba symboly. Na kraje sešitu jsem při uspávající hodině čmárala růže, srdce, antické meandry a prasátko jedním tahem. Prasátko jsem zavrhla hned, ostatní přiznala. Barvy? Azurová, tyrkysová, petrolejová, akvamarínová. Záliby? Zpěv, historie (hlavně středověk a antika), kolo, plavání, dobré víno. To poslední bych možná do erbu cpát neměla. Astrální znamení? Rak. Životní motto? Padnout můžeš, vstát musíš. To zní hodně udřeně.

A profese v rodině? Nic se nedědilo. Události? Že jsem se narodila? Nejsem pivovar, abych všude hlásala rok založení. Výsledek? Nic moc.

Heraldik Zdeněk Kubík z firmy Alerion si ale věděl rady. „Nevytváříme erb, ale občanský osobní znak. Erb mají pouze šlechtici,“ zchladil mě v úvodu. „Vyberte si mezi zdobným pánským znakem s přilbou a skromným ženským štítem.“ Šla jsem do dámy bez brnění. A pak už mě vedl všemi úskalími figur a tinktur. „Růži nechte Rožmberkům a raka Žižkovi a Rakovníku. Zbylo mi červené srdce, symbol křestního jména Milada a Františka Saleského – patrona psavců. Přes něj jsme položili zlatý „novinářský“ brk a úplně na vrch velkou notu. Neuvěřitelné. Je tam všechno. Jen ta modrá se někam vytratila.