Brněnský historik David Kovařík.

Brněnský historik David Kovařík. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Historik Kovařík: Brněnský pochod byla humanitární katastrofa

  • 148
Divoký odsun brněnských Němců byl mimořádný svou velikostí a katastrofálními následky, říká brněnský historik David Kovařík o událostech na konci května 1945. V rozhovoru popisuje, jak vypadal pochod do Pohořelic a proč se vzpomínky Němců na tyto události liší.

Mohl byste popsat, co přesně se před těmi sedmdesáti lety stalo?
Během několika hodin bylo z města vyvedeno přes dvacet tisíc převážně německy mluvících obyvatel. Byla to jedna z největších vysídlovacích akcí v poválečném Československu. Zvláštností je, že vysídlení proběhlo v nočních hodinách, protože většina Němců musela přes den pracovat, třeba odklízet trosky poničených budov. Pamětníci popisují, že když přišli večer domů, měli na dveřích oznámení, že se musí urychleně sbalit. Přitom si nesměli vzít vkladní knížky, šperky ani cennosti, jen nejnutnější věci a jídlo na tři dny. Což v některých vzbudilo pocit, že se budou moci zakrátko vrátit.

Prezident Edvard Beneš prohlásil při své návštěvě Brna 12. května 1945 z balkonu Nové radnice, že je potřeba německou otázku „vylikvidovat“. Nakolik jeho projev přispěl k vyhrocení situace?
V prvních poválečných týdnech státní orgány velmi podněcovaly protiněmecké nálady. Když se zaměříme na tehdejší vystoupení politiků, tak je to jedna protiněmecká řeč za druhou, mluvili o tom, že s Němci nemůžeme už žít, musíme je vyhnat. Ve všech vrstvách společnosti panovala protiněmecká nálada a nebyla žádná relevantní síla, která by řekla, že přece nemůžeme postupovat na základě kolektivní viny a měli bychom rozlišovat mezi aktivními nacisty a ostatními. Většinová společnost vůbec nebrala v úvahu, že mezi Němci můžou být i slušní lidé. Často na to nebraly ohled ani správní orgány, takže třeba i řada antifašistů skončila v pracovních táborech nebo byla vysídlena v divokých odsunech, i když tomu tak na základě Benešových dekretů být nemělo.

Vraťme se k večeru 30. května 1945, kdy se mají Němci seřadit před domy a jít na shromaždiště na Mendlovo náměstí. Jak to probíhalo?
Tam bylo největší shromaždiště, protože Staré Brno bylo převážně německou čtvrtí a navíc je tím směrem Vídeňská ulice, kterou průvod vycházel z města. Lidé strávili na kufrech celou noc. Za rozbřesku začala ozbrojená stráž formovat průvod a směřovat ho k rakouským hranicím.

Svědci vzpomínají, že se Brňané shromáždili podél trasy a vyprovázeli Němce pískotem, nadávkami a bitím.
Ano, to se běžně dělo i jinde. Brněnský pochod nebyl v té době jedinou vysídlovací akcí. Mimořádný byl svou velikostí, dramatickým průběhem a katastrofálními následky. Dnes bychom to nazvali humanitární katastrofou.

Průvod pokračoval kolem Ústředního hřbitova. Tam ale část lidí odmítla jít dál, protože si uvědomili, že opouštějí hroby svých předků.
A také proto, že v průvodu byly hlavně matky s malými dětmi, které byly nejvíc zranitelné, stejně jako starci a nemocní, a tito lidé už od hřbitova často nemohli jít dál. Po celonočním čekání na ulici nemohli zvládnout další cestu.

Za hřbitovem se také k pochodu připojovali Němci z jazykového ostrova, z Modřic, Želešic a dalších vesnic.
Nakonec průvod narostl na skoro třicet tisíc lidí. V Brně přitom žilo před válkou přes padesát tisíc Němců, ale většina mužů byla odvedena do armády a v době pochodu byli mimo město, často v zajetí, nebo padli. V Brně zůstávali staří lidé, invalidé, ženy a děti. Část Němců odešla ještě před příchodem fronty, hlavně nacisté. Zůstali ti, kdo neměli kam jít, nebo kteří si mysleli, že se ničím špatným neprovinili. Nedělali si iluze, ale asi je nenapadlo, že budou takto vyhnaní z města. V pochodu byli i lidé ze smíšených manželství. Pro jejich zařazení do něj bylo zásadní, že dostávali potravinové lístky pro Němce. A to měla za války i spousta lidí českého původu. Mezi vyhnanými byli dokonce i Židé, kteří mluvili německy. Na druhé straně i mezi Čechy bychom našli četné případy soucitu, kdy vyhnancům nabízeli na cestě jídlo nebo vodu a dokonce tento pochod kritizovali. Dochoval se například velice emotivní dopis jedné české ženy napsaný ministru spravedlnosti, v němž se pisatelka podivuje, jak je možné, že v průvodu vyhnanců byly ženy a děti, které přece za nic nemohly.

První den dorazili lidé do Rajhradu, kde přenocovali na hřišti nebo ve stodolách. Svědci vzpomínají, že tam také dorazili vojáci Rudé armády, kteří celou noc znásilňovali ženy. Jaká tam byla situace?
Ano, takové případy se odehrávaly. Ale především městečka na trase pochodu nebyla vůbec připravená na takový příval vysídlenců, takže místní správa narychlo zřizovala provizorní tábory. A v Pohořelicích již většina lidí nebyla schopna jít dál, navíc zde vypukla epidemie úplavice, protože v místě panovaly strašidelné hygienické podmínky. Část lidí se vrátila do Brna, část přešla rakouské hranice.

Uprchlíci ze Sudet ale nebyli v Německu a Rakousku vítaní, říkalo se jim posměšně Rucksackdeutschen, tedy Němci s batohem.
Jejich tragédie neskončila na hranicích. Rakouské úřady vůbec neměly zájem o přijetí takového množství uprchlíků. Rakouský zmocněnec v Brně dokonce vyhrožoval československým úřadům, že jestli jim budou takto přes hranice posílat Němce, udělají odvetné opatření a vyženou zase vídeňské Čechy. Velmi to tehdy narušilo česko-rakouské vztahy. Přijetí vysídlenců bylo velmi vlažné i proto, že Rakousko bylo válkou velmi zničené, i místní obyvatelé měli nouzi. A teď se tam valili utečenci. Také proto byla většina vyhnaných českých Němců, včetně těch z Brna, v roce 1946 opět přesídlena, a to vlakovými transporty do americké okupační zóny v Bavorsku a Badensko-Würtenbersku.

Proč se vlastně tolik liší vzpomínky německých a českých pamětníků pochodu?
Především těch z české strany máme velmi málo. Chybí nám třeba vzpomínky členů ozbrojeného doprovodu, což bylo kolem tří tisíc lidí, hlavně mladých dělníků ze Zbrojovky. Většina z nich se ale k tomu dnes moc nehlásí a nejsou ani příliš dohledatelní. Nemáme ovšem ani mnoho svědectví třeba jen nepřímých svědků událostí. Pochod byl, a to si po čase uvědomili i mnozí jeho aktéři na české straně, opravdu malér. Kvůli špatné organizaci a velkému počtu obětí se od něj nakonec zodpovědné orgány začaly distancovat. Vyhnání brněnských Němců mělo totiž také neblahé mezinárodní dopady a stalo se v pozdějších letech symbolem poválečné perzekuce Němců v Československu. Výsledkem pak bylo čtyřicet let mlčení a tabuizace těchto událostí. A tak zmizel brněnský pochod i z paměti mnoha lidí.

Zůstávají ještě nějaké nezodpovězené otázky?
Není přesně zjištěno, kdo brněnský pochod zorganizoval a kdo o něm primárně rozhodnul. Spekuluje se, jestli to bylo naplánované opatření centrálních orgánů v Praze, nebo záležitost brněnských politiků, či spontánní reakce ulice, hlavně dělníků brněnských továren. Jejich delegace přišla na konci května 1945 na radnici a vyhrožovala politikům, že jestli něco neudělají s Němci, vezmou to do vlastních rukou.

Jaký měl být vlastně cíl pochodu? Rakousko?
To je další otázka. Není jasné, jestli měli být Němci vyhnáni až do Rakouska, nebo jenom vyvedeni z města a pak rozptýleni v okolních vesnicích na zemědělské práce. Nakonec to v tom obrovském chaosu dopadlo tak, že skoro polovina lidí zůstala v pohořelickém táboře, protože už nemohli dál a organizátoři příliš nevěděli, co s nimi. Část lidí skutečně došla až do Rakouska a část se rozdělila v jihomoravských vesnicích. A třetí nejasná věc je počet obětí, který dodnes vzbuzuje největší emoce. Například historik Vojtěch Žampach zdokumentoval, že při pochodu zemřeli tři lidé násilnou smrtí a 455 v pohořelickém táboře. Ale německé práce uvádějí až pět tisíc obětí, přičemž skoro polovina jich měla zemřít násilně. Seriózní výzkumy z posledních let odhadují kolem 1 700 obětí, přičemž přes tisíc jich mělo zemřít v Rakousku, především vyčerpáním a na následky epidemie úplavice. Ale kolik zemřelo násilnou smrtí, třeba po zabití dozorci, to nevíme. Rozhodně bych ale polemizoval s vysokými počty obětí uváděnými v německé literatuře nebo s tím, že příkopy byly plné mrtvých Němců a kolem tekly potoky krve. Tím nepopírám, že k některým spíše individuálním násilným aktům během cesty mohlo docházet.