Fronta zpod brněnské sochy Odvahy neboli markraběte Jošta se na Moravském náměstí občas táhne až k Místodržitelskému paláci. Lidé stojí pod břichem koně, koukají k jeho tlamě, pobaveně se usmívají a fotí.
I když tu stojí proto, aby se přesvědčili, že tento pohled připomíná pánské přirození, socha si, zdá se, našla své věrné zastánce nejen kvůli této pikantnosti. Počítal s takovým zájmem autor díla, pražský sochař Jaroslav Róna? A myslí si, že „jeho Brňané mu rozumějí“?
„Já jsem nikdy na Brňáky žádný ucelený názor neměl a nemyslím si, že by se obyvatelé nějakého města dali posuzovat jako celek,“ usmívá se sochař. „Ale vzhledem k tomu, že ke mně celý život doléhaly zvěsti, že jsme my Pražáci v Brně velmi neoblíbeni, tak reakce, se kterými jsem se setkával od přihlížejících občanů během instalace, mě vyloženě těšily,“ přiznává.
Říká, že ke každému městu, kde má sochu, má i osobnější, bližší vztah. Jako by tam najednou měl třeba příbuzného.
Počítal jste při navrhování své sochy se specifickým brněnským kontextem, který tvoří i holá zadnice andělíčka na kostele svatého Jakuba, křivá fiála na věži Staré radnice, obličej zazděného nepoctivého radního v Mečové ulici nebo orloj nazývaný falus na náměstí Svobody?
Je mi poněkud trapně, ale tyto městské legendy si musím ještě doplnit. Z citovaných objektů znám pouze onen moderní orloj, ale zajímalo by mě, jestli též Londýňané nazývají tak hanlivě slavný mrakodrap od Normana Fostera podobného tvaru. Ti se, jak vím, spíše přiklonili k názvu Okurka. Myslím, že si autoři orloje tolik pohrdání vůbec nezaslouží. Mě orloj nijak neuráží. A před osvětleným moderním domem se večer krásně vyjímá. Zároveň na místo svojí hmotou, materiálem i tvarem dobře zapadá.
Socha pro Brno
|
Takže když jste říkal, že se na vaši sochu budou stát fronty, nemyslel jste, že to bude kvůli onomu slavnému a často fotografovanému po(d)hledu?
Asi mnoho lidí překvapím, ale s tou populární fotografií jsem opravdu vůbec nepočítal. Ještě jsem záměrně posadil rytíře na klisnu, abych něčemu podobnému zabránil. Oni totiž lidé často hledají na sochách sexuální prvky, a když je tam autor nedá, tak si je najdou sami. Pamatuji si, že po odhalení mého pomníku Franze Kafky v Praze jsem se stále setkával s narážkami na šálový límec saka spodní figury sousoší. Také jsem s tím vůbec nepočítal, ale po nějaké době to vyvanulo a socha je velmi příznivě přijímána. Věřím, že se to stane i v případě Rytíře.
Takže ani ten čelní pohled mezi nohy vaší klisničky nemá připomínat dámské přirození? To je taky náhoda?
Samé překvapení! O tom opět nic nevím, asi se budu muset na svoje sochy začít pořádně dívat. A to si vždycky myslím, že na soše znám každý čtvereční centimetr. Ono ale záleží hodně na odstupu, úhlu pohledu a světle, a to se, spolu s materiálem, během všech stadií prací na soše mění, takže vám může něco uniknout.
Každopádně vaše skulptura je asi spíše sochou Odvahy než markraběte Jošta, že?
Já jsem to přesně formuloval ve svém projevu při odhalení, celý je k přečtení na mých webových stránkách, ale můžu to shrnout. Nechtěl jsem dělat patetickou historizující sochu. Nechtěl jsem přehradit diagonální pohyb chodců přes Moravské náměstí do starého města mohutným soklem. Chtěl jsem sochu dominantní, ale zároveň odlehčenou. Chtěl jsem řešení povýšit do obecně platné symbolické roviny. Chtěl jsem, aby socha byla současná a zároveň splňovala zadání. Chtěl jsem, aby Brňanům stále připomínala, že patříme k západokřesťanskému kulturnímu okruhu. A nakonec jsem také chtěl, aby bylo poznat, že jsem ji dělal já. Tyto všechny základní komponenty vytvořily průsečík a vyšla z toho socha, kterou teď máte na náměstí.
Ty dlouhé nohy koně nad hlavami lidí vidím ovšem i jako alegorii, že se v téhle zemi odvaha moc nepěstuje. Kdesi nahoře sedí rytíř a dole pod ním si nepříliš stateční tuzemci říkají: Co je nám po nějakém bláznivém odvážlivci kdesi nahoře? S tím na nás nechoďte. Nebo se pletu?
Taková interpretace je jistě také možná. Ostatně myslím, že zajímavé sochy by měly různé interpretace jen inspirovat, měly by mít více výkladů, aby se divák mohl svou fantazií na vyznění díla podílet. A že se v této zemi odvaha nepěstuje, to si myslím, že nemám právo posuzovat, pokud nějakou odvahu sám neprokážu. Je to problém, jak posuzovat činy předchůdců, když si neumím představit dobovou atmosféru, která vše ovlivňuje a prostupuje. Musel jsem se například usmívat různým kritikům Václava Havla, když jsem si představil, že by byli přesazeni do podmínek, v nichž on žil, psal a ještě předával odvahu a sílu lidem kolem sebe.
Tomu rozumím velmi dobře. Možná i proto vaši Odvahu lidé raději překřtili na žirafu, Dona Quijota, brněnského svatého Václava...
Lidé asi říkají mé soše všelijak, ale jedno je nepopiratelné: představuje rytíře na koni ve zbroji, připraveného k boji. A tenhle symbol odvahy se už teď jako vizuální ikona usazuje v mysli malých dětí, které v kočárku projíždějí kolem. A jednou se určitě zeptají, co to znamená, a rodiče jim třeba budou vyprávět o historii našich zemí v Evropě, o bojích, které provázejí všechny změny ve společnosti, i o tom, jakou roli v tom hraje právě odvaha. Nebo taky třeba o sochařství a jednom praštěném sochaři.
Nevymyslel byste tedy Brnu, jak by podle vás mělo vaší soše říkat?
Chtěl bych, aby se mé soše říkalo Rytíř na koni. Ať si tam lidé dosadí Jošta, nebo pod zbrojí vidí někoho jiného. A co se týká toho Dona Quijota, tak to je samozřejmě skvělá postava, jestli mé soše někdo takto přezdívá, nechci mu bránit, ale je myšlena poněkud jinak. V Madridu se mimochodem nachází velice krásný bronzový pomník Dona Quijota, jenž sedí také na klisně, i se Sanchem Panzou, který zase sedí na oslu, vymodelovaný klasicky do posledního detailu. Rozhodně stojí za zhlédnutí.
Jaroslav Róna
|
Brněnské Turistické informační centrum obrysem vaší sochy letos potisklo hrníčky, trička, tašky, placky... Prodává je ve své prodejně suvenýrů i na vánočních trzích. Máte z toho alespoň nějakou provizi?
S lidmi z Turistického informačního centra jsem mluvil a oni mě žádali, jestli mohou Rytíře použít na své suvenýry. Měl jsem z toho radost, protože to byli mladí nadšenci a socha je opravdu oslovuje. Pokud bude v Brně Rytíř využíván k propagaci města, bude podle mého plnit jeden ze svých hlavních účelů. Žádnou smlouvu o nějakých procentech z prodeje zatím nemáme, ale kdybych z toho nějaký příjem v budoucnu měl, byl bych potěšen.
Mimochodem, ta vaše kobylka se viditelně usmívá, řekla bych, že (se) řehtá. To už byl úmysl, ne?
Chtěl jsem, aby měl kůň viditelné zuby, protože to je plasticky zajímavější. Hlava koně byla na celé té soše nejtěžší, protože vlastně určuje výraz celé sochy, jako jediná z obou hlav je odhalená. To se mi také zdálo zajímavé. Uzavřené hledí jezdce navozuje tajemný, trochu děsivý pocit, a také to, že je jezdec z jedné strany zakrytý štítem. K odhalení tajemství musíte sochu obejít. Takže ten uvolňující prvek na soše, který hovoří nějakým výrazem, je právě hlava koně. A jestli se směje, nebo křičí, to je na vás.
Co říkáte dalším brněnským sochám včetně těch poplatných režimu - jako je třeba rudoarmějec od Vincence Makovského kousek od vašeho Rytíře?
Je zkrátka dobově přípustný a typický rudoarmějec na soklu mohutném jako Sovětský svaz - co s tím dělat? Jinak znám Poctu T. A. Edisonovi od Tomáše Medka („žárovky“ na Malinovského náměstí - pozn. red.), kterou považuji za velmi zajímavou plastiku. Mozarta od Kurta Gebauera (před Redutou na Zelném trhu - pozn. red.), který je příjemně gebauerovsky hravý. Socha Spravedlnosti od Maria Kotrby (na Moravském náměstí naproti Rytíři - pozn. red.) má svoje kvality, ale myslím, že by jí lépe slušel kontext modernější architektury, než je Nejvyšší soud. V Brně se mi však ze všech plastik, co znám, líbí nejvíc kašna Parnas a sloup Nejsvětější Trojice na Zelném trhu.
Co dnes vlastně o Brně soudíte?
Po bouřlivých a tragických událostech souvisejících s okupací, holokaustem, odsunem německého obyvatelstva a posléze s budováním socialismu znovu hledá svoji identitu a specifickou, pouze pro Brno typickou kulturní kvalitu. Bohužel názorová bohatost, kterou přinášely ty hlavní čtyři česko-moravsko-německo-židovské elementy, tu už není. Ale to neznamená, že se to nemůže postupně znovu uskutečnit, když bude město vytvářet vhodné podmínky a bude otevřené novým přístupům ve všech tvůrčích oblastech.
Jošt je brněnskou atrakcí. Na pohled zespodu se stojí fronty:
