Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jitka Zelenková slaví pětašedesát. Vše důležité jsem si vyvzdorovala, říká

  11:00aktualizováno  11:00
Naprosto propadlá tomu svému zpívání, napsal koncem sedmdesátých let v jednom ze svých textů Eduard Pergner. Ten text psal pro Jitku Zelenkovou. Byla to první písnička na její první sólové desce. Ten text však psal také o Jitce Zelenkové. Naprosto výstižný.

Zpěvačka Jitka Zelenková slaví pětašedesátiny. | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

A platí i dnes, po šestatřiceti letech. Rodačka z Brna přiznává, že možná o svých písničkách přemýšlí až moc. A některé už nechce zpívat.

„Blbě by možná vyznělo Ty žárlíš. Připadala bych si divně,“ říká zpěvačka, která před pár dny oslavila pětašedesáté narozeniny.

Čím ty půlkulatiny zapijete?
Zrovna jsem na dietě a nesmím pít! Už mám za sebou pětačtyřicet dní a zhubla jsem sedm kilo. Ale víte, co to je? Já mám tak ráda červený!

Takže nebude žádná oslava?
Před pěti lety jsem udělala velkou oslavu. Já jsem si vždycky přála nějaké narozeninové překvapení. Takové to – někam přijdu, nikdo tam není a najednou se všichni vynoří a zařvou: „Překvapenííí!“ Nikdo to ale nikdy neudělal, tak jsem si řekla, že si to zařídím sama. A už to nikdy neudělám! Na moc z toho si nevzpomínám – vím jen, že jsem měla hlad a žízeň a s nikým jsem si pořádně nepopovídala. Bylo fajn, že přišlo hodně lidí, které mám ráda, a všichni na to i dnes vzpomínají.

Jitka Zelenková

  • Narodila se 5. června 1950 v Brně.
  • Od pěti let žila s prarodiči v Rakovníku, pak se stěhovala do Poděbrad a v osmnácti do Prahy, kde získala angažmá v Divadle Rokoko.
  • Ještě předtím vyhrála soutěž Talent 1967.
  • Třináct let doprovázela Karla Gotta.
  • Vydala téměř dvě desítky alb, poslední – Krásný důvod – v roce 2012.
  • Nyní mimo jiné hraje královnu Viktorii v ostravské verzi muzikálu Fantom Londýna.

Vy jste vzpomínací typ?
Vůbec. Dokonce jsem nedávno nechala spálit všechny novinové výstřižky, co mi táta schraňoval.

Přesto bych chtěl, abychom chvíli vzpomínali... Vy jste měla takové kočovné dětství. Jaké si vybavíte první vzpomínky?
Z Brna, kde jsem se narodila, jsou to spíš takové útržky. Rodiče se seznámili v Janáčkově opeře. Maminka pocházela z Tetčic a tatínek byl v brněnské opeře v angažmá jako houslista. Pamatuju si trochu Tetčice – malý domeček, kde žila prababička Julie. Měla nádherné vrásčité ruce a já jsem ji tahala za kůži a dělala jí na té ruce takové cestičky. Pak se mi vybaví takový malý pokojík a krásná vysoká zastlaná postel.

A nějaká vzpomínka na rodiče?
Vlastně ne. Hlídaly mě často různé paní na hlídání. Já jsem byla pravděpodobně temperamentní dítě, a pokud vím, moje první slovo bylo ne. Takže se mnou měly špatné pořízení. Jedné jsem strašně odmlouvala a ona mě pak majzla klepadlem na koberce. (smích)

Rodiče jste si moc neužila...
Oba byli umělci a hodně cestovali. Když mi bylo pět, tatínek usoudil, že mi bude lépe u babičky a u dědy – tedy u jeho rodičů v Rakovníku. Jezdili za mnou jednou za týden o víkendech, protože pak dostali angažmá v Divadle Na Fidlovačce v Praze. Tenkrát to bylo těžké s bydlením, byli rádi, že mě mají kde mít.

Ale v Rakovníku jste nijak nestrádala, ne?
Babička a dědeček mě měli nejradši na celém světě. Bydleli jsme v malém domečku, spali v jedné ložnici. Měli jsme králíky, husy, slepice. Bylo to nádherné dětství. Babička mi třeba každé ráno žehlila puntíkované mašle do copů.

Pak jste se přece jen stěhovala do Prahy k mamince. Proč?
Maminka měla jednu dobu pocit, že bych měla být s ní. Jenže pak udělala konkurz do Pražského pěveckého sboru a hned cestovala na zájezd do Itálie. Tak jsem šla k tátovi do Poděbrad, šéfoval tam orchestru. Bylo mi třináct, to není pro holku zrovna věk, kdy by měla být jen s tátou. Moc na mě nestačil.

Divoká puberta?
Byla jsem poděbradský číslo. V té době jsem začínala zpívat. Nacvičili jsme s kapelou pár hitů od mého idolu Marty Kubišové. Ona byla v té době nakrátko ostříhaná, takže i já jsem si nůžtičkama pižlala vlasy, abych to měla stejně. No a pak to přišlo. Kluby, diskotéky, hodně se popíjelo... Táta byl na mě slabý – byl to vážený pan dirigent a pak mě musel honit někde po nocích. Chodil si pro mě do těch klubů a kluci mě vždycky někam zamkli: „Ne, pane Zelenka, ona tady není...“ Párkrát mě taky slaňovali na židli ze zámeckých hradeb.

Cože?
Opravdu. Já jsem třeba skákala i ze stavidel do vírů od hydroelektrárny. Byla jsem prdlá, taky jsem si málem vyrazila dech a málem se zabila. Museli mě lovit z vody. Jeden rok jsem měla trojku z chování, protože jsem se místo brigády ve sklárnách chodila opalovat k vodě. Měla jsem pětatřicet neomluvených hodin.

Co na to rodiče?
Táta mi zarazil zpívání. A vždycky, když byly ty čaje o páté, zamkl mě doma a pouštěl mě jen na hodinu ven. Chtěl mě vychovat, ale já jsem vzdorovala. Řekl třeba: „Přesně za pět minut tři čtvrtě na osm budeš doma!“ A já jsem jako natruc nepřišla nikdy včas. Nikdy! Myslím, že od té doby mám tu nectnost, že na schůzky chodím později. (smích)

Vzdorovala jste, i když vás tatínek nutil hrát na klavír...
Hrála jsem od šesti let, ale v těch šestnácti mě to tak nějak přestalo bavit. Dneska jsem mohla být taková česká Diana Krall. Jenže já potřebuju, aby mě k těmhle úkolům někdo motivoval. Třeba babička v Rakovníku mě motivovala.

Co na vás zabíralo?
Musela se zamotávat do záclon a dělat baletku. Takže mi vždycky dělala takové divadlo: „Jituško, cvič.“

Rodiče vás v pěvecké kariéře nepodporovali?
Táta ano, jezdil se mnou na všelijaké soutěže, psal mi i noty. Máma ne. Chtěla, abych měla vysokou. Vždycky mi z neznámých důvodů dávala za příklad inženýry. Nevím, kde to vzala, ale byla to pro ni meta. Já na to: „Prosím tě, takovej blbec!“ A zase jsem vzdorovala.

Vy jste si vlastně vyvzdorovala i kariéru. Přes všechny hlasy, že vaše písničky nebudou lidi bavit, jste si vždy prosadila svou. Jak se to podařilo, že si celý život zpíváte vlastně to, co chcete?
Byla jsem hrozně tvrdohlavá. S věkem ta dravost a drzost mizí. Obrušují se hrany a vy takzvaně měknete. Tam je chyba. Já se to dnes a denně učím, vzpomínat na tu starou Zelenkovou, která byla dravá a šla si za tím. Dneska jdu často na kompromis. Celý život bojuju s větou: „Nemáš něco veselýho a rychlýho?“ Problém je, že ti lidé, dramaturgové z rádií, nikdy nebyli na mém koncertě. Kdyby byli, nemohli by se takhle zeptat. Jenže oni mají zažitou tak maximálně písničku Když se narodíme, což mi pije krev.

Vždyť je to jedna z vašich nejznámějších písniček...
Já vám to vysvětlím. Je to zkrátka takový italský hitík, ke kterému mi napsal skvělý text Eda Pergner. Vybrala jsem si tu písničku sama dobrovolně. Ale byla původně určena jen pro televizi a na singl. Nevyšla na žádné velké desce. Nepřikládala jsem jí žádný zvláštní význam. Jenže rádia se jí chytla a melou to pořád dokola. To je pro mě naprosto nestravitelné. Já bych jim nasázela deset jiných, lepších, kterými bych se raději prezentovala.

Které například?
Já vám řeknu, u kterých lidi většinou začnou tleskat, hned jak se začne. Rád, mám rád, Vyprávění v pokoji, Ty mně smíš i lhát... To jsem já. Když se narodíme, to nejsem typická já. A teď si představte, že na koncertě to lidi chtějí. Mně se ta písnička tak zprotivila, že jsem ji už zpívat nemohla. Tak říkám klukům z kapely: „Je to malér. Lidi to chtějí a já nechci být nezdvořilá. Musíme tomu dát nějaký nový kabát.“ Já mám výborné muzikanty – Lev Rybalkin hned spustil na klavír, Franta Raba k tomu přidal basu a je to. Nová verze. Teď už to zpívat můžu.

Zmínila jste Eduarda Pergnera, vašeho dvorního textaře. Vzpomenete si, kterou písničku vám otextoval jako první?
I honestly love you... v češtině Pověz, co tě rmoutí. Zpívá se tam: Nevím, jestli láska hory přenáší. Nevím, jestli křídla může dát. To bylo přesně to, co jsem chtěla zpívat! Já byla v té době zamilovaná, takže to úplně zapadlo do sebe!

Jak to vaše tvoření vypadalo? On napsal text a bylo, nebo jste se v tom společně šťourali?
Já jsem se šťourala i ve slovíčkách! Odmítala jsem některá slova zpívat. Dneska už bych je s přehledem zazpívala. Tenkrát mi vadila.

Která například?
Červi, hadi, mrtvoly... Dneska už to vidím všechno jinak. Eda třeba něco napsal a já jsem mu do toho začala mluvit. Nejdřív byl dost rázný, říkal, že on to prostě chce takhle. Tak jsem nastoupila s metodou parodování. Vzala jsem si ten text a začala zpívat. A přehnaný důraz jsem dávala na ta slova, která mi tam vadila. Pak většinou kapituloval. Ten základ, to, co tam mělo být, to tam ale bylo od začátku.

Vy jste byla v té době zamilovaná do Ladislava Štaidla a později jste přiznala, že spousta písniček, které vám psal Eduard Pergner, byla právě pro něj. Můžu se zeptat na něco osobního?
Ptejte se.

O čem přemýšlíte dnes, po tolika letech, když ty písně zpíváte?
Ale to nebylo ani tehdy, že bych na něj při zpívání těch songů myslela. Samozřejmě jsem je s ním měla spojené a mohla jsem tu energii přenést na posluchače. Paradoxně, tenhle vztah mi hrozně pomohl.

Takže dnes už ty písničky nemáte spojené se Štaidlem...
Já je zpívám ráda, přetavila jsem to do muzikantství. Děláme jiné aranže, dávám důraz jinam. Jsou tam i jiné obrázky než jenom láska. Tak si to tavím do současného věku. Jsem ten typ, že nemůžu ve svém věku zpívat všechno. Blbě by možná vyznělo Ty žárlíš. Připadala bych si divně. Nebo třeba Kdybys byl sám, tak jako já, vězněná rybička z akvária...

Ale proč?
Víte proč? Protože mě bulvár zařadil do ranku úplně opuštěné chudinky. To já nejsem. Ale tu písničku už bych si teď kvůli těm řečem nezazpívala s chutí.

Takže vyřazujete?
No samozřejmě. Většina mých věcí se dá zpívat pořád. Zázemí, Ty mně smíš i lhát... Tam jsou obrazy. Nádherné obrazy, které můžu zpívat pořád. Eda měl nádherné myšlenky. Napsal mi krásné věci. Toho mi už nikdo nenahradí.

Zkoušela jste to?
Zkoušela. Mám krásné texty od Pavla Vrby, od Edy Krečmara. Ale tam to končí. Další pokusy nedopadly. Netrefilo se to. Musím pátrat dál. Přemýšlím o tom hodně, možná zbytečně moc. Kdo by to napsal opravdu pro mě? Tak, aby se mi to líbilo. Aby to bylo jako od Edy.

Nenapadlo vás někdy napsat si text sama?
To nejde. Já jsem tak ukecaná a tak strašně rozvětvuju! I když třeba jen píšu esemesku. Je naprosto vyloučené, aby to vyšlo. Román? Dobrý, to bych já napsala, i když nevím, kdo by to četl. Ale text? Zkoušela jsem psát, ale nejde to. Vždyť se podívejte, už tu spolu sedíme tři hodiny a já bych pořád povídala...







Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.