Jak nominační proces probíhal?
V té době to bylo daleko jednodušší než dnes. Vlastně jsme pouze popsali hodnotu areálu a ve srovnávací studii jsme museli prokázat, že se Lednicko-valtický areál (LVA) skutečně vymyká obdobným statkům na celém světě. K tomu jsme dodali asi dvacet diapozitivů, protože tehdy se ještě nepoužívala CD jako nosiče obrázků.
Příprava trvala tři roky. Proč tak dlouho?
Nechali jsme nominační dokumentaci přeložit do angličtiny. Ale ukázalo se, že nebyla úplně anglická. Takto se dokument předložit nedal. A tak jsem vyrazil za tehdejším náměstkem ministra kultury Ladislavem Kratochvílem s tím, že máme problém. Buď stihneme termín pro nominace a bude z toho trapas, nebo to necháme pořádně přeložit. Byl jsem rád, že se přiklonil k té druhé variantě. Každopádně jsme nestihli termín v roce 1994.
Zdeněk Novák.
A čekalo se další dva roky.
Ano, nicméně ten překlad už byl excelentní a celá nominace byla špičková. Když jsem kdykoliv poté přijel do Paříže a potkával se na chodbě centrály UNESCO s Mechtildou Roesslerovou, která je dnes šéfovou Centra světového dědictví, vždycky na mě volala: Mistr Novák, tu vaši nominaci mám stále v kanceláři a všem ji ukazuji. Takže jsme tam zvedli laťku. (smích)
Byla v tu dobu pod ochranou UNESCO už nějaká jiná krajina?
Byli jsme teprve druhou kulturní krajinou zapsanou na seznam světového dědictví. Ta první byla na Novém Zélandu, kde podle místních domorodců žijí duchové jejich předků, a proto se do ní nesmí zasahovat. LVA v UNESCO reprezentuje krajinu komponovanou. Principy angločínské zahrady, jaké se využívají běžně – vždy však v rámci zámeckého parku či zahrady, kníže Jan II. z Lichtenštejna velkoryse „rozhodil“ po obrovské krajině. Celý areál má zhruba 500 kilometrů čtverečních, avšak chráníme „jen“ 240.
Proč ne celý areál?
Nepodařilo se nám tehdy prosadit, aby byl pod ochranou kus Břeclavi se zámkem, Charvátskou Novou Vsí a Poštornou nebo třeba Podivín. Když jsem navrhoval první vymezení hranice památkové zóny LVA, tato místa tam byla. Ale obce se proti tomu postavily. Zejména vedení Břeclavi bylo zásadně proti. Tehdy se u zámku stavěl obchodní dům Billa a město se obávalo, že mu budou památkáři bránit v rozvoji. Bývalá starostka Břeclavi Anna Procházková později prosazovala, aby se areál LVA na část Břeclavi rozšířil. Ale zastupitelstvo to neodsouhlasilo.
I dnes v Lednici či ve Valticích tvrdí, že jim UNESCO komplikuje rozvojové projekty.
To nedělá UNESCO. Toto území je prohlášeno za památkovou zónu podle našeho památkového zákona. A památková péče všude na světě slouží ke zpomalování překotných rozhodnutí, která mohou způsobit větší škody, než třeba investoři původně zamýšlejí. Aby se třeba mezi minaret a Apollonův chrám nepostavila nějaká stavba, která na věky zabije ten úžasný výhled. To už se za komunistů ostatně stalo.
Co myslíte konkrétně?
Existovala nádherná vyhlídka z lednického parku směrem k jihu, která pokračovala malebnými skupinami černých borovic a člověk měl pocit, že park sahá desítky kilometrů daleko. Ovšem ta vyhlídka šla přes ulici, kde byla později postavena vila. Její majitel měl hezký pohled do parku, ale na věky zničil tu krásnou vyhlídku. Proto existuje památková péče, aby se tyto věci neděly.
Je v České republice něco, co si podle vás ještě zaslouží známku UNESCO?
Určitě kulturní krajina Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem.
Na jižní Moravě jsou snahy o zapsání Dolních Valů v Mikulčicích, vinice Šobes na Znojemsku nebo Svatého kopečku u Mikulova. Jaké jsou jejich šance?
Zapsání Mikulčic na seznam světového kulturního dědictví jsme navrhovali už v roce 2003, ale tehdy na slovenské straně měli pocit, že je potřeba do hry vtáhnout i naše maďarské přátele v rámci Visegrádu. Tím se celý proces zdržel a podle mého soudu už Mikulčicím ujel vlak. A je to veliká škoda, protože je to statek nesmírně významný s obrovským kulturním dopadem na celou východní kulturu. Šobes bude mít veliký problém v konkurenci už zapsané kulturní krajiny v Tokaji. Nevím, v čem by ji překonal. A Svatý kopeček v Mikulově podle mě nemá šanci. Na seznamu už jsou zapsány svaté hory v Itálii. Ostatně mikulovský Svatý kopeček je jen opakováním italského vzoru. Veliký potenciál ale podle mě má lokalita poblíž Mikulova, konkrétně v Pavlově, kde letos otevřeli archeopark. Je něco zcela mimořádného takto in situ (kosterní pozůstatky jsou ponechány na místě nálezu a jsou součástí expozice – pozn. red.) prezentovat způsob života lidí před desítkami tisíc let. To má podle mě velkou naději na nějaké mezinárodní uznání.
