Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hnusí se mi šikana a lhostejnost, oznamuje bojovnice proti strašákům

  10:20aktualizováno  10:20
V době protiuprchlických nálad se spolu se svými studenty snaží pomáhat migrantům a přesvědčovat společnost, že solidarita má smysl. Když se vzedmula velká učitelská nevole proti zavádění inkluze do škol, nazvala sama sebe nadšenkyní do inkluze.

Současnou hysterii kolem inkluze brněnská pedagožka Lenka Gulová nechápe: „Na řadě škol je už teď přirozenou součástí.“ | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Brněnská sociální pedagožka Lenka Gulová z Masarykovy univerzity tak často stojí proti názoru velké části české společnosti.

„Připadá mi, jako kdyby lidé málo přemýšleli, jako by o věcech opravdu neuvažovali,“ říká žena, která stála třeba za výstavbou volnočasového centra v africké Angole či aktuálně pracuje na projektu rozvoje školství na Ukrajině.

Jako vůbec první dostala od rektora MU Mikuláše Beka cenu za rozvoj občanské společnosti (psali jsme o tom zde).

Necítíte se být bojovnicí proti strašákům?
Někdy. Spousta věcí se mě dotýká, může to souviset i se sociální pedagogikou, kterou se zabývám. Ta se zajímá o člověka v prostředí, s kolegy se snažíme dobrat k tomu, co je v životě důležité, a snad připravujeme pedagogy tak, aby jejich práce byla smysluplná. Za strašáky doby považuji lhostejnost, sobeckost, nechuť pomáhat či agresivitu. Hnusí se mi šikana a ponižování.

Mají témata migrace a inkluze v kontextu české společnosti něco společného?
Pro většinu je to strach z něčeho jim cizího, ale spíše jde o nevědomost. Pokud by si lidé o inkluzi něco více zjistili, stejně jako o migraci, možná by byli schopnější vše lépe zpracovat. Není špatné se také přesvědčit na vlastní oči, setkat se s lidmi, kterých se to přímo týká. Rodinami s dítětem s postižením nebo lidmi, kteří k nám migrují. Mnozí se nechají ovlivnit a jsou schopni vyslovit nebo napsat hrozné věci. Většinou spíše bezdůvodně.

Lidé se tedy bojí něčeho, co tady není?
Do jisté míry ano. Bát bychom se měli jiných věcí, třeba vlastních negativních projevů vůči čemukoliv nebo komukoliv nebo i vůči sobě samým.

Nejsou ale příklady problémů z jiných zemí právě oprávněným důvodem obav?
Já neříkám, že to je a bude jednoduché, ale domnívám se, že kdyby většina lidí nemusela, tak rozhodně nebude migrovat. Pomůže nám, když budeme živit nevraživost a nenávist? Mnohé problémy z jiných zemí nás mohou zneklidňovat, ale měli bychom se podívat, jak to vypadá v naší společnosti či v našich rodinách, které jsou často zdrojem celoživotních traumat. Nechci říct, že se nic neděje, ale tolik negativních emocí je zbytečných. Naštěstí se to netýká všech lidí.

Lenka Gulová

Vedoucí Katedry sociální pedagogiky na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity se dlouhodobě zabývá možnostmi podpory skupin se specifickými potřebami ve školství, zejména pak multikulturní výchovou a rozvojem inkluzivního prostředí ve školách. Aktuálně se podílí na rozvoji školství na Ukrajině, dříve pracovala na vzniku centra volného času v Angole. V květnu získala od rektora Masarykovy univerzity jako vůbec první cenu za rozvoj občanské společnosti. Mimo to je místostarostkou jihomoravských Rašovic na Vyškovsku.

Jak to myslíte?
Je tady spousta těch, kteří to mají naopak, pomáhají a řeší situaci racionálně. Vidíme to třeba u našich studentů nebo u různých organizací, jednotlivců...

Část lidí by pomáhat chtěla, ale primárně chce před nebezpečím ochránit vlastní rodinu.
Já se také bojím spousty věcí, které se kolem mě dějí. Nemůžu se tím ale nechat pohltit. Proti strachu se řídím Masarykovým krédem „Nebát se a nekrást“. Přemýšlet, jak se s věcmi vyrovnat nebo co mohu udělat, třeba i maličkost. Když se opevním ve svém domě, to situaci neřeší, důležitější je být s ostatními, společně na něco dobrého přijít.

Výsledkem otevřenější migrační politiky jsou v některých zemích ale také uprchlická ghetta.
Vyloučené lokality jsou problém všude, i v Česku jich je mnoho. Existují možnosti, jak s nimi pracovat. Je to náročné, ale důkladná terénní a komunitní práce má smysl, rozvoj sociální práce a politiky, nadšení jednotlivců a ochota pomáhat. Migrační vlna byla tak velká, že se některé věci nedají postihovat.

Mluvila jste o xenofobii. Mohou být nadcházející generace otevřenější?
Mohou. Pomáhá jim možnost cestování a svobodná společnost. Domnívám se, že je hodně důležité o xenofobii hovořit, a to na všech úrovních. Nevyhýbat se tak konfliktům, učit se diskutovat a kriticky myslet. Výborné jsou zážitkové metody, různé projekty, akce.

Přejděme k inkluzi. Proč se o ní teď začalo tak mluvit? Návrh ministryně Valachové není v českém školství revoluční...
Tomu nerozumím. Není to jen o tom, začlenit někoho někam, při inkluzi jde o vytvoření prostředí, v němž bude všem lidem dobře. Jestli nedokážeme pochopit, že to může být důležitou součástí vzdělání každého člověka, i toho, co momentálně nepotřebuje žádnou další podporu, je to moc špatné. Ani netušíme, co vše může inkluze přinést pozitivního. Jde o přirozenou věc, každý z nás může jednou potřebovat něco na způsob inkluze, třeba pro dítě nebo vnouče. Jednou budeme nemocní, staří či osamělí...

Proč ale taková vlna odporu?
Opět za to může nevědomost. Pro mnohé to slovo symbolizuje násilné včlenění postižených dětí do školních kolektivů na úkor zdravých dětí. Inkluze se ale zdaleka netýká všech dětí se specifickými vzdělávacími potřebami, existují tu specializované školy, které skvěle odvádějí svou práci. Pořád se ptáme, kde se v lidech bere zlo a nevraživost. Je v tom neschopnost se vcítit do druhého člověka. Inkluze přitom představuje jasnou naději.

Je nadějí pro obě skupiny, zdravé i postižené?
Bezpochyby. Svědčí o tom, že jsme jako lidé došli opravdu daleko. Rozhodli jsme se žít všichni pohromadě bez ohledu na odlišnosti, kdy chceme respektovat každého jedince a pomáhat mu, je-li to potřeba.

Nejčastější argument odpůrců inkluze varuje před tím, že handicapované dítě bude zdržovat při výuce ty zdravé. Taková situace ale může opravdu nastat.
Od toho tady jsou pedagogické fakulty, aby připravily učitele zvládat rozmanité školní kolektivy a naučily je spolupracovat s různými dětmi, s asistenty pedagoga a s dalšími neučitelskými profesemi. Je možné, že se zdravé dítě chvíli zdrží, ale zažije velmi cennou zkušenost, třeba pro utváření hodnot.

Jak toho dosáhnout?
Důležité je probudit v dítěti vztah ke vzdělání, ke čtení knih, přivést ho k celoživotnímu učení a pak nemusíme počítat hodiny ve škole. Mimochodem, dnes spousta věcí odvádí děti od učení. V některých rodinách děti celé hodiny sedí u počítače nebo u televize, stejně jako jejich rodiče, takže argumentace zdržením mi přijde zvláštní.

Nebijí se ale tyto ideální představy s praxí? Je v českém školství na takový systém dost peněz?
Na řadě škol je inkluze přirozenou součástí. Například v jihomoravských Šaraticích je inkludována řada dětí se specifickými potřebami. A ta škola žije a dýchá, viděla jsem, jak to ve třídách funguje. Setkala jsem se tam s dětmi, které dnes žijí jako svobodné bytosti – a jak je to významné pro jejich spolužáky a učitele. Prostě svobodný prostor, který přispívá k výchově a vzdělávání. A mohla bych jmenovat další školy. Stát si musí jasně určit priority a vzdělávání národa je jednou z nich. Měl by zajistit finance na asistenty a na další formy podpory.

Zmiňujete příklady dobré praxe. Jak je možné, že to někde jde a jinde ne?
Vše je o lidech a přístupu. Škola stojí a padá s učitelem a já bych řekla, že ještě více záleží na tom, kdo školu vede. Často do školy přináší pozitivní změny řadoví učitelé, to jsou pro mě hrdinové dnešní doby. Nebo také mnozí rodiče, ale i samotné děti. Dobré vedení toto všechno dokáže přijmout a pracovat s tím. Možná to vyznívá pateticky, ale škola dnes není jen o učiteli a žácích. Škola, to jsme my všichni. Dnes nemusí být místem ponížení a útlaku, pro nikoho.

Proti inkluzi ale bojuje velká část učitelů. Co na to říkáte?
Chápu, že mohou mít pocit, že jsou v tom sami. Ale kdo jiný by s takovými výzvami měl zkoušet pracovat, když ne pedagog? Možná v tom sehrávají roli i fakulty, které připravují učitele, asi jsme s tímto měli v minulosti více pracovat. Ale situace se lepší, u nás na fakultě se snažíme o řadu změn v přípravě pedagogů. Musíme také usilovat o větší otevřenost univerzit. Před dvěma lety se k nám na sociální pedagogiku a volný čas hlásila studentka na vozíku. Přijali jsme ji, je velmi snaživá a její přítomnost znamená pro všechny obohacení. A není sama. Jsem vděčná za každého takového člověka s handicapem, který se snaží obstát. Je to povzbuzující.

Kvůli svým postojům máte jednu nepříjemnou zkušenost se svými odpůrci. O co šlo?
Znelíbili jsme se hackerům z rasistického webu White Media (stejná skupina, která napadla korespondenci premiéra Sobotky – pozn. red.). Šlo o mě a mou kolegyni. Zveřejnili naše e-maily, pracoviště, naše vzdělávací kurzy smazali nebo naplnili rasistickým obsahem. Bylo to velmi nepříjemné a nedalo se s tím nic dělat, policie nic nevyšetřila. Od té doby na tento web přibývají další napadení lidé, jsme tam v docela slušné společnosti.

Od práce vás to ale neodradilo. Co vás tedy žene stále kupředu?
Snažím se, abych žádnou výzvu, která ke mně přijde, nezahodila. Bez kolegů a lidí okolo, na které mám štěstí, bych ale nic nezvládla. Přes všechny těžkosti se tady máme dobře, můžeme mít plány a přemýšlet o budoucnosti, to v řadě zemí lidé nemají. V poslední době vidím velký smysl v práci s komunitou. Je to naděje pro všechny, může naplňovat ty úspěšné a podporovat potřebné.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.