Když nový šéf brněnského Centra výzkumu globální změny projekt obhajoval před mezinárodní komisí, měla i jedno kritérium.
"Předkladatel projektu musel komisi přesvědčit, že je do věci zapálený. Její členové se pak nechali slyšet, že když odešel Marek, byli všichni spálení na uhel. Ze mě ten fanatismus prostě čiší," vzpomíná šéf institutu (více o jeho otevření a plánech čtěte zde).
Jsou to necelé tři týdny, co jste CzechGlobe otevřel. Jak úspěch prožíváte?
Je to nádherné. Dostali jsme prostě obrovskou šanci. Na druhou stranu, když se něco povede, tak narůstá i strach, abychom to zvládli. To je, jak kdybych si teď sedl do ferrari a zkazil to tím, že bych přijel do Prahy otlučený a rozbitý. To se prostě nesmí stát a musíme tomu vložit maximální energii. Tahle mozaika se skládala už od roku 1990. CzechGlobe je takovým vyústěním. Ústav má poměrně široký záběr - od atmosféry přes ekosystémy a molekulární biologii až po inovace a socioekonomické důsledky. Původně nás bylo dvacet, teď nás tu je přes tři sta.
Michal V. Marek Nový šéf CzechGlobe
|
Co konkrétně tedy v CzechGlobe zkoumáte?
Naše centrum výzkumu globální změny má motto - Změna je výzva. Planeta Země se vyvíjí, mění se přirozeně, i vlivem člověka. Snažíme se pochopit, co ovlivňuje chování planety Země jako celku. Studuje se tu atmosféra, klima, reakce ekosystémů, biodiverzita a i reakce společnosti.
Dá se říci, že něco z toho trápí třeba konkrétně jih Moravy?
Určitě, jde třeba o problematiku sucha, zajistit dostatečné množství vody je nesmírně důležité i v zemědělské výrobě. Pokud se z pohledu sucha každoročně agrosystém jižní Moravy přibližuje agrosystému Panonské nížiny, tedy Maďarsku, tak to má hrozné důsledky. A musíme se ptát: Máme dobře vymyšlené plodiny? Vydrží to? Chce to nějaké speciální úpravy či přijdou škůdci, na které nejsme připraveni?
Škodí tedy člověk přírodě? A dá se třeba říci, že lidé na jihu Moravy na přírodu působí třeba více než v jiných regionech?
Pořád se hádáme o tom, jak moc člověk škodí, či neškodí. Poslední verze evropských výstupů je ta, že člověk s 99% jistotou ovlivňuje vývoj této planety. Dnes je na Zemi sedm miliard lidí, za patnáct let nás může být devět miliard. Všichni se musí napít, najíst, provést hygienickou potřebu. Byl jsem překvapen, jak lidé spojení se zemědělstvím výrazně, ale opravdu výrazně problém globální změny vnímají.
Oni si prostě vzpomenou, jaká byla zima, je to pro ně totiž důležitá věc. Víme, že jih Moravy je významně zemědělským regionem, řekl bych, že vnímání těchto změn je v kraji velmi silné, jiné než třeba ve středních Čechách či na Karlovarsku. Obecně ale musím říci, že i u mladé generace se vnímání environmentálních problémů zvyšuje. Oproti starším generacím jsou informovaní. Co se týče vlivu člověka na planetu - víte, já věřím, věřím v lidský rozum!
Jak to tedy všechno začalo, jak jste se k výzkumu globální změny dostal?
V každém lidském životě přijdou situace, kdy máte pocit, že se všechno zhroutilo, a pak najednou zjistíte, že to byl začátek něčeho jiného. Před mnoha lety jsem absolvoval Lesnickou fakultu Mendelovy univerzity, pak jsem odešel na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde jsem si udělal doktorát. V Praze mi bylo dobře, byl jsem nadšený, ale prostě shodou nepříznivých okolností jsem byl v roce 1986 z fakulty vyhozen.
Pamatuji si, že jsem tenkrát téměř ve své osobní tragédii zvolil Brno jako město, kam půjdu tak trošku trucovat. V té době tu jeden z mých profesorů otvíral akademický ústav věnující se výzkumu v lesnictví, kde jsem začal působit, věnoval jsem se emisním škodám - kyselým dešťům a tak. Do Brna jsem šel s plánem, že se za pár let vrátím do Prahy. No a vidíte, už jsem tu třicet let.
No dobře, ale kudy vedla cesta k výzkumu globálních změn?
Přišla revoluce, pamatuji si, že jsme tenkrát psali našim zahraničním kolegům: "Tak jsme tady, všechno je tu jinak, nabízíme naši laboratoř emisních účinků." V odpovědi se psalo: "Ale Michale, emisní škody, to už není biologicky nic zajímavého. Naopak vzniká tu fenomén globálních změn." Do té doby jsme neměli ani tušení, co to je.
Jak jste tehdy kontakty se zahraničím navazovali?
Na to nikdy nezapomenu. Věděli jsme, že v Římě zasedá poprvé skupina lidí, která bude formovat první evropský projekt o výzkumu globální změny. Vypůjčili jsme si starého favorita, kam se nás nacpalo pět. Měli jsme tašku řízků, kanystr benzinu v kufru a na jaře 1990 jsme dorazili do Říma. Když jsme přišli na to jednání, koukali na nás asi tak: "To jsou ti boys from East." Asi i proto jsme pro ně ale byli atraktivní a vzali nás mezi sebe. Tam jsme začali pracovat na projektu profesora Paula G. Jarvise, po kterém se jmenuje právě i náš nový pavilon tady v Brně.
Cestoval jste pak po světě?
Na základě toho jsem tenkrát dostal dvouleté stipendium na švédské zemědělské univerzitě. Tam vznikaly projekty na výzkum oxidu uhličitého. Absolvoval jsem tam i velice potřebný kurz managementu vědy. Švédi mě skutečně naučili pohybovat se v evropském prostředí. Doteď jsem svým způsobem považován za Švéda.
V loňském prosinci mi přišla obálka se třemi korunkami, kde mi švédský král sděloval, že se mě rozhodl nominovat za člena švédské Královské akademie lesnických věd. Musel jsem si na to konto pořídit frak a jet si do Stockholmu pro cenu, což mě osobně velmi potěšilo, je to neuvěřitelné ocenění. Navíc si člověk řekne, ano, opravdu už nás ve světě berou vážně.
Do jaké míry dnes tedy ještě děláte vědu a do jaké míry už spíše řídíte ústav?
Musím říci, že se ten poměr nepříjemně překlopil. Dnes se z osmdesáti procent věnuji ústavu, dvacet procent je moje vlastní odborná práce a ta se ještě dělí na výuku a na vlastní badatelství. Na druhou stranu je pravda, že hlavní část peněz, které spotřebováváme, jsou veřejné peníze. Je pravda, že na můj vkus má teď ústav neuvěřitelné množství úředníků - ne že bych je neměl rád, ale prostě bych tu raději měl více vědců.
Jaké to pro vás jako pro vědce je řídit přes tři sta lidí?
Víte řídit vědu a nemít vědecký základ nejde. Vědecká komunita je velmi specifická. Oprávněně musíme akceptovat to, že každý vědec je individualita, trošku i sobeček, který si jede tu svoji. Takové lidi, kdybych řídil a neměl své vědecké zázemí, tak to by určitě nešlo. Nikdo by mě neuznával.
Nestýská se vám po badatelství?
Je pravda, že když vidím své lidi v laboratořích, jak se hrabou v datech, jedou měřit do terénu - víte, jak já jim to závidím? Na druhou stranu, už málokdy vidíte šedesátníka se zkumavkou, ta naše role už je trošku jiná, my se musíme postarat o tým, o vizi ústavu, vytvořit prostředí, aby kolegové, především ti mladí, mohli pracovat; občas i něco zkorigovat, říci takhle to nejde.
Baví vás práce s lidmi?
Baví mě to moc. Přiznám se, že jsem člověk, který je velmi rád v příjemném vztahu s lidmi. Není nic neobvyklého, když se jdu jen tak projít po chodbě pozdravit svoje lidi, podat jim ruku, zeptat se, co je nového, to není divadlo, tak to tu prostě je. Snažíme se o příjemné prostředí. Tito lidé by měli mít jistotu, že s nimi sdílím vizi ústavu a že ji prostě ochráním.
Máte tu mnoho zahraničních badatelů, účastníte se jejich výběru?
Snažím se, abychom byli opravdu prestižní institut. Velmi si přeji, aby tu byli super kvalitní vědci. Na druhou stranu jsem si vědom, že i otevřenost ústavu je velmi důležitá. Novým pracovníkům vždycky říkám, že si nesmírně vážím jejich odborných znalostí, ale že chci po nich ještě něco víc, já chci jejich srdce. Když mi ho dá, jsem si naprosto jistý tím, že bude naše spolupráce úspěšná.
