„Olympijské hry v Evropě mi utekly. A pak jsem si uvědomil, že bližší olympiáda než v Soči dlouhou dobu nebude. Rozhodl jsem se proto jet,“ popisuje Chocholáč, proč se v zimě 2014 vypravil do Ruska.
Když mnohem později vypravoval své zážitky kardinálovi Dominiku Dukovi, padla nabídka, která se neodmítá.
Jste fanoušek, který si kvůli sportovním přenosům nastavuje budík na druhou hodinu v noci?
Jak na které. Kdybych zůstal během olympiády tady, určitě bych se na mnohé rád podíval, ale měl jsem to štěstí, že jsem je mohl vidět naživo i bez budíku...
Kde jste v Riu bydlel?
Nechtěl jsem zabírat místo lidem ze servisního týmu přímo v olympijské vesnici, protože počet míst tam byl velmi omezen. Takže jsem bydlel v asi pět kilometrů vzdáleném hotelu. Velmi záhy jsem zjistil, že nejrychlejší způsob, jak se do vesnice dostat, je pěšky. Byla to taková moje ranní a večerní procházka. Ale považoval jsem za důležité být v olympijské vesnici co nejvíce přítomný, aby mě tam mohli sportovci potkat a promluvit si, když to potřebovali.
Byl jste víc kněz, psycholog, někdo, kdo tiší nervozitu před závodem či utěšuje po zklamání?
Pro někoho jsem byl duchovní, pro mnohé spíš člověk, se kterým si mohli jen tak popovídat a který jim dokázal nabídnout třeba i jiný životní pohled. Byl jsem tam pro kohokoli. Vůbec nešlo o to, zda je někdo věřící, nebo ne. Snažil jsem se být po ruce, i kdyby jen proto, abychom si popovídali, mnohdy ani ne o věcech duchovních. Nebo také proto, abychom společně prostě jen fandili.
Kam se na olympiádě chodí do kostela?
Brazilci přímo v olympijské vesnici vybudovali takové skromné mezináboženské centrum. V něm byly místnosti ke ztišení a k modlitbě různých světových náboženství. Křesťanská kaple sloužila pro katolické i protestantské bohoslužby, vedle byla místnost k modlitbě pro hinduisty, buddhisty i pro muslimské věřící. Bylo to zkrátka mezináboženské centrum, které svědčilo také o tom, že olympiáda je místo, kde se mohou potkat lidé různých vyznání, a není to problém.
Oldřich Chocholáč
|
Dostal jste se i na nějaký závod?
Přijížděl jsem do Ria s tím, že vlastně vůbec nevím, jestli ta příležitost bude. Prvotní pro mě bylo být k dispozici sportovcům. Ale nakonec se mi podařilo sehnat pár vstupenek, takže jsem byl na tenise, plavání, badmintonu, kanoistice a atletice.
Jak jste jako nezávislý pozorovatel vnímal organizační nedokonalosti - zelený bazén, padající kameru, zkrátka to, co se v Riu nepovedlo?
Brazilci se neskutečně snažili udělat světovou událost – nicméně v jejich podmínkách. Podle mě je velký zázrak, že olympiáda proběhla, jak proběhla. A to, že tam byly určité situace nedokonalé, jimž se možná Evropan pousmál, to musí člověk v kontextu Brazílie nějak přehlédnout. Oni se opravdu velmi snažili. Vynaložili obrovské peníze nejen na stavbu mnoha sportovišť, ale především na bezpečnost, protože tvrdit o Riu, že je bezpečné město, se v žádném případě nedá.
Co vás překvapilo nejvíc?
Když jsem procházel městem, uvědomoval jsem si, že mnohdy ani nedoceňujeme to, že žijeme v Evropě. Šlo o moje první setkání s Jižní Amerikou a přiznávám, že to byl kulturní šok. Když jsme cestou z letiště míjeli ty chudinské čtvrti a naproti tomu zase bohaté části města s jejich mrakodrapy, člověk si uvědomil ten obrovský propastný rozdíl mezi chudobou a bohatstvím. To je něco, co z Evropy vůbec neznáme. Řekl bych, že mi ta zkušenost pomohla lépe porozumět papeži Františkovi, který pochází ze sousední Argentiny a který je možná pro Evropany v mnoha akcentech a směrech nepochopitelný. On opravdu pochází z úplně jiného prostředí a situace, než na kterou jsme v Evropě zvyklí.
Když jste mluvil o bezpečnosti, neměl jste při svých pěších výpravách z hotelu obavy?
Chodil jsem přes čtvrť, která žila olympiádou. Tam jsem si obavy moc nepřipouštěl, protože jsem celou dobu šel mezi fanoušky. Zvláštní pocity jsem měl, když jsem vyrazil městskou dopravou na stadiony, vedle nichž stály chudinské čtvrti. A celkem dramaticky jsem to prožíval v okamžiku, kdy jsem jel z atletiky, která končila hodně pozdě v noci. Vracel jsem se městským autobusem a na ulici najednou začala střelba. Okamžitě jsme si všichni lehli na zem. Tam si člověk opravdu uvědomil, že neví dne ani hodiny a že tohle opravdu není evropský standard. Do centra už jsem pak radši příliš nejezdil. Opravdu to nebyla příjemná zkušenost.
Takže jste si ani jako turista Rio neprošel?
Zvládl jsem to naštěstí trošku předtím. V centru jsem se byl podívat na moderní katedrálu a chvilku jsem tam bloudil a snažil se užít toho zvláštního města, které je oproti těm evropským naprosto odlišné. A velmi jsem se chtěl podívat na sochu Krista Spasitele nad Riem, což se mi také podařilo. Byla to úžasná zkušenost, být najednou na místě, které znáte jen z cestopisných filmů a turistických průvodců. A pro mě jako kněze to byl nejspíš ještě intenzivnější zážitek.
Potkával jste se ve městě s českými fanoušky?
Díky tomu, že jsem chodil v oblečení českého olympijského týmu, se ke mně hodně hlásili. Na druhou stranu jsem byl vidět kilometr daleko, takže jsem se v něm v ulicích necítil úplně nejlíp. Ta bílá doslova přitahovala oči. Kdyby si podsvětí chtělo vybrat turistu, bylo jasné, že to budu já. (smích) Ale právě díky oblečení jsem se mohl potkat s paní žijící v Riu, která má příbuzné v Olomouci. S pánem, který měl za manželku Češku a mluvil takovou krásnou lámanou češtinou. A samozřejmě i s fanoušky, kteří tam přijeli přímo z České republiky. V autobuse jsem narazil třeba na pána, který už vyjel asi na desátou olympiádu a vždycky sám. Za tu odvahu má můj obrovský obdiv.
Jak fandili sami Brazilci?
Všichni asi vnímali i z televizních přenosů, že Brazilci závody svých reprezentantů prožívali velmi intenzivně. Někdy až trochu nesportovně. Příliš tam neznají, že se fandí i někomu z cizí země - třeba jen kvůli tomu, že se v závodě také snaží dát to nejlepší ze sebe. Ale mám pěknou zkušenost z badmintonu. Tam se mi podařilo strhnout malou skupinku Brazilců k hlasitému fandění „Češi“. Ovšem jen do chvíle, než nastoupil brazilský hráč a vše bylo zase zmařeno. (smích)
Domluvíte se italsky a anglicky. Vystačil jste si s tím?
Je pravda, že Brazilci vnímají portugalštinu jako světový jazyk, takže příliš velkou potřebu učit se jiný než svůj rodný nemají. Takže když se chtěl člověk s místními dobrovolníky domluvit anglicky, většinou to vypadalo tak, že se použil název stadionu nebo čtvrti a pak už se jenom ukazovalo.
Co byl pro vás osobně nejsilnější zážitek z olympiády?
Vedle mnoha úžasných sportovních výkonů to byl prohraný souboj Jiřího Berana v kordu. Když mu rozhodčí v důležitém okamžiku přiřkli bod, bez zaváhání zaprotestoval, že mu nepatří. To bylo gesto, které by vedle velkých úspěchů našich medailistů nemělo zapadnout. Pokud se však mluví o velkých příbězích olympiády, tak toto je jeden z nich. Stojí za to o něm mluvit a trochu si ho vnést do vlastního života - zamyslet se, jestli hrajeme vždy fér a jestli se dokážeme bez zaváhání ohradit, když se fér nehraje.
Zopakoval byste si to? Je vůbec na další olympiádu šance jet?
Vnímám tuto službu tak, že jsem kaplanem pro sportovce a celý tým i po skončení olympiády v Riu, že se na mě mohou i nyní kdykoli obrátit. Ale nechci si tuto službu do budoucnosti nějak uzurpovat jen pro sebe. Je mnoho schopných lidí, kteří ji mohou dělat - a jistě i mnohem lépe než já.
