Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Neřeknu, co je správné. Klíč k motivaci máte v sobě, říká osobní lektorka

  13:00aktualizováno  13:00
Seberozvoj, motivace, prokrastinace. V dnešní době módní pojmy. Petra Drahanská si na nich postavila byznys. Kromě toho, že klientům pomůže najít to, co opravdu chtějí, mohou se na ni obracet i s těžkou rodinnou situací nebo zdravotními problémy.

Osobní koučka Petra Drahanská. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Koncept moment. Tak nazvala absolventka divadelní výchovy na JAMU Petra Drahanská jeden ze svých mnoha projektů. Spojuje v něm předchozí zkušenosti s lektorstvím a vzdělávacími kurzy.

„Vše je o uvědomění si toho, co doopravdy chceme,“ prozrazuje jeho hlavní myšlenku. Prý to může potvrdit sama na sobě, protože práce je jejím největším koníčkem.

Divadlo jí nechybí. Svou roli v životě už našla.

Co mám dělat pro to, abych byla šťastná, motivovaná a můj život měl smysl?
V první řadě si musíte uvědomit, jestli už náhodou šťastná a motivovaná nejste, jenom si toho dostatečně nevšímáte a nevážíte. A pokud byste zjistila, že tomu tak není a chtěla byste s tím něco dělat, pak ze své vlastní zkušenosti doporučuji nehledat chybu nebo viníka v někom jiném, ale začít pracovat na sobě.

A s tím mi pomůžete vy?
Zažila jsem to sama na sobě, takže si uvědomuji, že se člověk dostává do životních situací, které jsou tak silné a náročné, že ztratí směr a není schopný sám se z toho vyhrabat. Potřebuje někoho zvenčí, kdo ho chytne za límec a vytáhne. Nebo mu nabídne na situaci jiný úhel pohledu. Role koučů nebo osobních poradců není v tom, že vám řeknou, co je správně, ale spíš vám nabídnou možnost zamyslet se nad věcmi, nad kterými se normálně nezamýšlíte.

Petra Drahanská

  • Narodila se v Brně v roce 1977.
  • Absolvovala studium Ateliéru dramatické výchovy na Divadelní fakultě JAMU.
  • Na studiích se dostala k organizaci Prázdninové školy Lipnice, kde později vytvořila certifikovaný výcvik metody zážitkové pedagogiky.
  • Loni založila platformu koncept moment. Jejím cílem je vytvořit prostor pro individuální i skupinová setkávání pro všechny, kteří mají zájem o seberozvoj.
  • Žije v Račicích v okrese Vyškov. Pracovnu má v Brně v Hrnčířské ulici.

Dejme tomu, že jsem studentka, která naprosto ztratila motivaci k učení. Nebo žena, která se právě rozvádí a má psychické problémy. Se všemi těmito problémy se můžu obracet na vás?
Ano. A jak je možné, že bych teď odkývala skoro všechno, na co byste se mě zeptala? Veškeré situace, které se člověku dějí, jsou totiž jen odrazem toho, jak je nastavený uvnitř. A je jedno, jestli jsou to problémy v rodině, práci, s finanční situací nebo zdravotním stavem. Vždy, když jsme s něčím nespokojení, něco se odchyluje od našeho záměru, musíme se zastavit a položit si otázku, proč se tak děje a co to způsobuje. Většinou problém spočívá v hlubších vrstvách. Je to, co dělám, opravdu tím, co chci, nebo je to jenom tlak zvenčí, který ale nekoresponduje s tím, co chci, a brání mi být šťastná, spokojená a motivovaná?

Takže vy si s klientem povídáte a snažíte se jej navést k uvědomění si, co vlastně chce?
Přesně takový je můj přístup. Kladu otázky a chci, aby si na ně člověk sám odpověděl. Protože když tu klient sedí a jen mi něco vykládá, je to ztráta času pro mě i pro něj. On mi nepřišel vykládat něco, co zná, ale přišel si pro odpovědi na otázky.

Nejste tedy tak trochu i psycholožka?
Velký rozdíl mezi koučinkem a psychologií je ten, že psycholog se zaměřuje na traumata z minulosti a léčí je. Kdežto pro koučink je důležitá budoucnost. Ani jeden přístup ale není dobře nebo špatně. Každá ta věc je potřeba v jinou chvíli. Když se člověk, který má v sobě nějaký blok, tisíckrát nechá okoučovat, je to jako bychom chtěli po koni se zraněnou nohou vyhrát závod. Nejdříve je potřeba se otočit, vyléčit nohu. Naopak, když se někdo pořád utápí v minulosti a řeší, kdo mu kdy stoupl na palec, je lepší koučink.

Fotogalerie

Dobře, po sezení s vámi si uvědomím, co chci, a budu se cítit motivovaná. Jak mi má motivace ale vydržet?
Musíme totiž rozlišovat mezi motivem a stimulem. Stimul je něco, co přichází zvenčí a působí krátkodobě. Něco vidíte a zapálíte se pro to, ale dlouhodobě to nevydrží, protože to nepřišlo zevnitř. Na rozdíl od motivu. Aby byla motivace dlouhodobá, je potřeba zjistit, kdo opravdu jsem a jaké je moje místo na světě. Proto je důležité si uvědomit, že to, co dělám, vůbec nemusí vycházet ze mě. Klíčem je dostat se k sobě a uvědomit si, co cítím jako své poslání, co by mě doopravdy těšilo. A jak to zjistíte? Říká se, že se to pozná podle toho, co začnete dělat, když jste sama, máte čas a nikdo se nedívá. To je první krok k zjištění, k čemu přirozeně inklinujete.

Kolik máte klientů? Dá se tím uživit?
Průměrně mám asi šest klientů za týden. Ale kromě toho třeba ještě dělám kurzy rozvoje pro pracovní týmy a zaměstnance. Takže já myslím, že osobním koučinkem se uživit dá, ale já bych se jenom tím živit nechtěla. A ani se to nedoporučuje.

Téma seberozvoje je teď hodně moderní, vychází o tom spousta knih a je na to spousta odborníků. Jak si mám v té velké záplavě informací vybrat ty, které jsou skutečně přínosné?
Hodně se o tom mluví, ale málokdo najde odvahu opravdu přijít. Já si myslím, že když je žák připraven, učitel se vždycky najde. Ve chvíli, kdy se člověk naladí, že se o něčem chce něco dozvědět nebo se v něčem posunout, ten správný přístup si najde. Je to jen o prioritách. Když člověk řeší jen každodenní starosti, nemá potřebu se v sobě nimrat. Pak mu ale najednou přestane být dobře, začne mít zdravotní problémy nebo se mu začne rozpadat vztah. A to jsou většinou chvíle, kdy se rozhodne, že si v sobě potřebuje udělat pořádek. Ale pořád lidí, kteří si to řeknou a jdou na sobě pracovat, je míň než těch, co se to snaží přebít nebo zaplácnout nějak jinak.

Dotazník

Kde žiji a kde bych chtěla žít?
Teď žiji na vesnici. S malými dětmi, ideálními sousedy a přírodou mi to plně vyhovuje. Zároveň jsem otevřena přizpůsobovat místo svého žití své aktuální životní situaci.

V kolik jsem ráno v práci a v kolik odcházím?
Většinou se řídím otevírací dobou školky, takže intenzivně pracuji od 9 do15 hodin. Jiné je to na kurzech, kde jsem v pohotovosti od rána do večera.

Co považuji za nejlepší a nejhorší rozhodnutí svého života?
Nejlepší – mít se ráda. Nejhorší – nemohu říci, jestli takové bylo. I když jsem se někdy nerozhodla nejlíp, tak věřím, že v tu chvíli to bylo nejlepší rozhodnutí, jakého jsem byla v daném momentě, s danými schopnostmi a zkušenostmi schopna.

Jak poznají spolupracovníci, že jsem opravdu naštvaná?
Velmi rychle!

Bez čeho se neumím obejít?
Bez lásky, bez svobody, učení se nových věcí a dobré kávy.

Koho považuji za nejdůležitější osobnost jižní Moravy?
Ty osobnosti jsou dvě – Dana Svozilová a Jaroslav Svozil – mí rodiče.

Vy jste studovala na JAMU divadelní výchovu. Jak se ze studentky divadelního umění stane osobní kouč?
To není zase tak těžké, protože divadlo je o příbězích a konfliktech. Aby příběh byl zajímavý, musejí se vypíchnout nejdramatičtější momenty a k tomu je potřeba rozklíčovat charaktery a motivy postav, sledovat, jak se postavy v daných situacích chovají a jak se vyvíjejí konflikty ve chvíli, kdy se sejdou lidé s různými názory a postoji. Já zjistila, že tak to funguje i v reálném životě a že mě to zajímá víc než to umělecké ztvárňování.

Na svých webových stránkách nabízíte pěvecká vystoupení, jak často zpíváte?
Teď zpívám velmi málo. Jenom u kytary ve dvojici na příležitostných večírcích. Ráda bych se vrátila ke kapele, ale tady se dostáváme zpět k hledání poslání a motivace. Člověk by měl umět vycítit to, co dělá, protože ho to baví, a to, co přináší hodnotu i pro ostatní. Mě zpívání baví, ale vnímala jsem, že práce, kterou dělám, přináší větší efekt pro všechny zúčastněné. Muziku jsem odsunula a dala jsem ji do kategorie, kterou se živit nebudu. A protože jsem teď v tom produktivním věku dětí, hypoték a budování kariéry, mé kapacity jsou dosti omezené. Ale těším se, až jednou na stará kolena vyrazím na turné.

Co plánujete do budoucna?
Oslovil mě projekt Moudré podnikání žen. Snaží se vytvořit platformu pro všechny ženy, které chtějí skloubit rodinu s podnikáním. Když jsem si četla různé poučky jak začít, vyplývaly z nich tři kroky. Stanovení si předmětu podnikání, cílového klienta a vybudování podniku nebo služby. Pořád se mi to nedařilo, protože jsem měla rozjetých spoustu dalších věcí, kterých jsem se nedokázala vzdát. Pořád jsem nechápala, proč to nemá ten tah na branku, když se všechny věci, které dělám, doplňují a podporují. Až jsem si nakonec uvědomila, že autory těchto byznys konceptů jsou muži. My ženy fungujeme úplně jinak.

Vaše práce docela umožňuje uspořádat si den, jak chcete.
To sice ano, ale vyžaduje to obrovskou disciplínu. Proto můžu sama na sobě potvrdit, že ten největší klíč, který mě u práce drží a proč se do ní nemusím nutit, je, že mě baví. Vnitřně mě naplňuje a vím, že tady jsem proto, abych dělala právě tuto práci. Kdybyste se mě zeptala, co nejraději dělám ve volném čase, řekla bych, že pracuju.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.