Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Byla jsem první v Kaunicových kolejích, líčí pamětnice poválečného pekla

  19:54aktualizováno  19:54
Devadesátiletá Edita Bártlová je poslední žijící brněnskou pamětnicí bezpráví, kterého se na německy mluvícím obyvatelstvu dopouštěli Češi a sovětští vojáci v Kaunicových kolejích. Nikdy o tom nemluvila ani před nejbližší rodinou.

Edita Bártlová byla jako vězeňkyně v Kaunicových kolejích svědkem ponižování, znásilňování i bití. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Žijete v Brně celý život. Jak to vypadalo mezi Čechy a Němci za vašeho dětství?
Táta byl Němec a máma Češka, která neuměla slovo německy. S prarodiči se nestýkali, až když byla maminka těhotná, vrátili se do Brna. Dostali byt, maminka dělala domovnictví a otec byl zahradník. Když jsem se narodila, tak jsem brzy onemocněla a po návratu z nemocnice jsem zůstala u babičky. Od jednoho měsíce mě vychovávali omama a opapa (babička a dědeček – pozn. red.), tatínkovi rodiče. Maminka žila v Brně, o otci jsem nevěděla, potkala jsem ho, až máma umřela, to mi bylo přes čtyřicet. Před válkou jsme se stýkali všichni se všemi, neexistovala tu národnost. Kamarádili jsme se s českými i německými dětmi. Nejdřív jsem chodila do české školy a potom, když přišel devětatřicátý, do německé měšťanky na Husovu ulici.

Edita Bártlová si zažila Kaunicových kolejích peklo.

Vychovávali vás prarodiče. Jaký jste měla život?
Takový dnes žádné dítě nemá. Dětství u babičky bylo nádherné. Byli z takové lepší rodiny. Jezdívali jsme rok co rok na dva měsíce na letní byt do Lomničky u Tišnova a pak do Křídel u Nového Města. Neslyšela jsem špatné slovo nebo hádku. Celá rodina byla noblesní, i za války se drželi dál od nějakého fanatismu, nechtěli s tím nic mít. Když mi bylo patnáct, omama a opapa se odstěhovali za tetou do Zábřehu a já jsem začala bydlet s mámou. Učila jsem se prodavačkou na Kobližné. V roce 1947 byli všichni odsunuti. Ještě mám dokumenty s razítkem, že jsou nežádoucí. Omamě bylo tehdy přes sedmdesát let. V Německu taky nebylo nic, Němci měli jenom hlad a bídu, a ještě jim tam přišli uprchlíci. Babička si zkusila svoje, spávali na seníku. Když opapa zemřel, odnášeli jej z toho seníku v rakvi, bylo to hrozné.

Vaši rodiče byli taky odsunuti?
Kdepak. Když přišel devětatřicátý, otec chtěl, aby matka přešla na německou stranu. Ona to ale neudělala. To bylo od ní hrozně fér, protože se dostávaly navíc potravinové lístky a peníze. Ale od té doby spolu nežili, i když se nerozvedli.

Kauničky jako symbol msty

Kaunicovy koleje v Žabovřeskách se staly symbolem utrpení českých vlastenců a odbojářů za druhé světové války. Věznicí gestapa jich prošly desetitisíce, asi 1 300 jich zde bylo popraveno. Hned po osvobození se ale bývalé studentské koleje staly synonymem msty na brněnských Němcích. Role se obrátily. Často samozvaní čeští dozorci si rychle osvojili zvyklosti svých nacistických předchůdců.

„Byl jsem tam pět měsíců a několikrát denně mě mlátili. Tak jsem přišel o zuby. Často nás v noci vyháněli z pokojů, museli jsme běhat po čtyřech a štěkat jako psi,“ popsal Josef Brandejsky ve vzpomínkové knize Němci ven! Die Deutschen raus! „Ve světnici byly stěny, strop, podlaha a matrace potřísněné krví, neboť každou noc byli vězni do krve mláceni. V mé světnici jich jedné noci bylo zabito pět,“ vzpomínal Brandejsky.

Stejně jako se chodily německé ženy za protektorátu dívat na popravy českých vlastenců v Kaunicových kolejích, ani Češi si nenechali po osvobození ujít tuto příležitost. „Každý večer se tu shromažďovaly celé davy zvědavců, kteří při každé ráně radostně hulákali a povzbuzovali bijce oplzlými řečmi,“ popsal další svědek Leopold Stehlik.

A Emil Pupik vypověděl pro cyklus Paměť národa společnosti Post Bellum, že hned po příchodu do kolejí viděl, jak jeden syn musel mlátit svého otce. „Musel ho bít pořádně. Pravděpodobně si říkal, že je lepší, když ho bude bít on, a ne dozorci. Každý den jsme mívali vůz plný mrtvol,“ dodal.

Ačkoli fungovala věznice v Kaunicových kolejích jen od května do září 1945, zemřelo zde na následky mučení nejméně tři sta lidí. Pohřbeni byli v hromadných hrobech na Ústředním hřbitově a v Purkyňově ulici v Králově Poli. Přesný počet obětí není dosud znám.

I když se násilí proti nevinným německým civilistům dopouštěly stovky Čechů, odsouzen byl pouze jediný. Jan Kouřil, obávaný dozorce z Kaunicových kolejí a Klajdovky, kterého po emigraci do Německa poznaly jeho oběti. U soudu v Karlsruhe dostal 15 let.

Jak jste se ocitla v Kaunicových kolejích?
Bylo to někdy v květnu 1945, přesné datum si už nepamatuju. Bylo mi devatenáct let.

Nemusela jste do odsunu?
Sice jsem měla po tatínkovi německou národnost, ale maminka zůstala Češka. Když se řešilo, že bude odsun, vzala mě a šly jsme na policii v Žabovřeskách, kde jsme tehdy bydlely. Maminka řekla, že je Češka. A ten policajt, co tam byl, prohlásil: „Dobře, tak ji dáme do Kauniček.“ A to udělali hroznou chybu.

Proč?
Tehdy se nevědělo, co se tam dělo. Navíc já jsem byla v Kauničkách číslo jedna, byla jsem tam první. Strávila jsem tam tři týdny, než jsem se dostala ven.

Jak to tam vypadalo?
Ráno v pět nebo šest hodin jsme stávali na apelu a Češi nebo sovětští vojáci si pro nás chodili na práci. Jednou přišli dva Rusové, měla jsem šátek schválně hluboko do čela, ale mladá holka se poznala. Odvezli nás někam do Králova Pole a že budu muset umývat schody. Zatím tam měli přichystané pro nás jídlo a strašně slušně se chovali, ale kvůli milování. Jindy mě zase vzali a já jsem hrozně řvala a brečela, nechtěla jsem s nimi, a tak na mě poslali ty šikmooké (vojáci z asijské části bývalého Sovětského svazu – pozn. red.). Ti byli ale hrozně hodní, nic mi neudělali. Jenom mě drželi. Na zpáteční cestě do Kauniček jsem je moc prosila, aby se se mnou zastavili doma na převlečení a na umytí. A oni to udělali. Vidíte, byli i dobří lidé, kteří mohli udělat zlo, a neudělali.

Stávalo se často, že se ženy musely bát?
Jednou v noci, když jsme ležely na dřevěných pryčnách, nade mnou spala maminka s asi dvanáctiletou dcerkou. Najednou tam vtrhli a chtěli tu dcerku vzít pro ruské vojáky. Bylo to hrozné, maminka i dcerka strašně naříkaly. Já jsem ležela pod nimi a říkám: „Nechte tu malou, já půjdu místo ní.“ Tu malou přece nenechám. Objevil se tam ale nějaký velitel. Byl to člověk, který musel být za války v lágru, protože měl tvář nakřivo, asi raněný mrtvicí. Řekl, aby mě nechali jít, dcerku taky, a od té doby se ke mně nikdo nesměl přiblížit a dělat si se mnou, co chtěl. Vzal si mě k sobě na uklízení kanceláře.

To znamená, že znásilňování bylo v Kaunicových kolejích naprosto běžné?
To bylo úplně běžné. Pamatuju si, že tady v Žabovřeskách udělali v jednom bytě bordel pro vojáky. A tam nás nastrkali. Ale nebylo to nijak dlouho.

Jak zacházeli dozorci s vězni?
Jednou jsem musela jít dolů do sklepení. Stál tam chlap, který vypadal jako statný řezník, nevím, jak se jmenoval. Důtkami mlátil mladé kluky. Měla jsem pokračovací německou školu, tak mě tam přivedli, abych překládala. Řval: „Ať řeknou, co vědí!“ Jenže oni nic nevěděli. Jednou mě taky dovedli do velkého pokoje v těch dřevěných barácích a tam leželi a naříkali zranění Němci. Jeden měl dokonce pinzetu a vytahoval si z krku kousky kůže, asi vypil nějakou žíravinu. Pamatuju si, jak tam ti lidé sténali.

Znala jste někoho z nich?
Někteří z těch zmlácených chlapců se mnou chodili do školy. Ale jako dozorce tam byl jeden kluk, kterého jsem znala ze třídy. Blažek se jmenoval a nebyl moc chytrý. Vzpomínám si třeba, že jednou jsme psali diktát a on místo rampouchy napsal rambuchy. Učitelka to četla a my jsme se tomu tehdy smáli. Když jsem byla v Kauničkách, jednou jsem se dívala z okna. Poznala jsem ho, tak mě zaujalo, co dělal. Vedl po dvoře vojáka, SA-mana, poznali se podle toho, že byli starší a měli hnědou uniformu. Ukázalo se, že ten člověk musel jít na velkou. A Blažek ho to potom donutil sníst.

Dozorci byli jenom Češi?
Tam se mluvilo jenom česky. To je zajímavé, to mě doteď nikdy nenapadlo, němčinu jsem tam nezaslechla.

Ani mezi vězni?
To byli Brňáci. A každý tady přece uměl česky. Neznám žádného Němce z Brna, který by neuměl česky. Často ani pořádně neznali německy. Třeba když jsme byli jako děti s německými rodinami na dovolené, tak se mluvilo česky.

Pamětníci vyprávěli, že bylo možné se z Kaunicových kolejí dostat, když se za vás někdo zaručil.
Znám takové případy. Ke Kauničkám, k tomu gitru (plotu – pozn. red.) chodili lidé a dávali vězňům jídlo. Já jsem neměla nikoho, kdo by mě vyreklamoval, možná ani lidé nevěděli, že tam jsem. Máma mi nepřišla dát chleba ani jednou a to jsem jí potom vyčítala. Asi jsem se potom dostala ven díky tomu veliteli, který nade mnou držel ochrannou ruku.

Co jste dělala potom? Bylo těžké se s tím vyrovnat?
Znala jsem jednu Češku, Věra se jmenovala, kterou také znásilnili ruští vojáci. Ta se z toho zbláznila. Ale já jsem v sobě měla nějakou sílu, která mi pomohla se s tím vyrovnat. Asi proto, že jsem se od patnácti let musela o sebe starat sama. Když jsem vyprávěla po válce našemu rodinnému lékaři, co se mi stalo, řekl: „Zůstalas zdravá? Zůstala.“ A to je vlastně pravda. V roce 1949 jsem se vdala. Vzali jsme se, až když byly staršímu synovi dva roky – a tehdy svobodná matka, to byla velká výjimka. Ale začala jsem si s prvním manželem proto, že to byl jediný člověk, který byl hodný a nenadával na Němce. Přišel s puškou kontrolovat Němku a zůstal se mnou už napořád.

Máte nějaké vysvětlení pro to, jak je možné, že zešílí půlka národa a sousedi začnou ubližovat sousedům?
Nedivte se, bylo po válce. Lidé v ní trpěli, bylo mnoho mrtvých. Chápu to. Jenom když se projedete tady Komínem, kde bydlím, uvidíte pomníčky zavražděných. To přece zavinil Hitler, celou tu světovou hrůzu.

Ale mohla jste za to vy, že Češi trpěli?
To se nebralo v úvahu. Jednou jsem Němka. Nevím, co to bylo v lidech za nenávist, to se nedá pochopit.

Přemýšlela jste někdy o odpuštění těm, kdo vám ublížili?
Odpuštění mají všichni! Já zlo zapomínám a těším se z dobrých lidí.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.