Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dělat troje housle najednou? To by bylo jako mít tři manželky, říká houslař

  8:30aktualizováno  8:30
Bronislav Bursík je zatím nejmladší mistr z brněnského houslařského rodu. Ve světě, kde se mnozí cítí špatně s modelem telefonu starším než rok, houslaři tvrdě konkurují i čtyři století staré nástroje. Milimetrová změna v konstrukci je už velký výstřelek. A po půlroční práci jeho nástroj rozezní třeba Iva Bittová.

Jednou jsme rodiče houslí a zákazník musí být s nástrojem spokojený i za dvacet let. Ale děláme ho tak, aby zněl čtyři století. Jako housle našich předchůdců, říká Bronislav Bursík. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Bronislav Bursík v malé dílně hloubí po obvodu tenké dřevěné desky houslí titěrný žlábek. Do něj potom jemně vtlouká černý ebenový pásek, který hranu nástroje zpevní. Milimetr po milimetru. Trvá to měsíc. A to je přitom jen jediný z tisíce ručních úkonů, který brněnský houslařský mistr musí udělat, než se hotový nástroj po půl roce rozezní.

Rodinné dílny jsou v českém houslařtví výjimkou, většinou se výrobci...

Rodinné dílny jsou v českém houslařtví výjimkou, většinou se výrobci osamostatňují, Bursíkům však takové uspořádání vyhovuje. Dole zleva: Bronislava Bursíková (matka), Jan H. Bursík st. (otec). Nahoře: Bronislav Bursík, Jan H. Bursík ml.

Bursík je zatím nejmladší zástupce brněnského houslařského rodu. O kousek dál na židličce u vedlejšího stolu sedí jeho bratr Jan. A nejvyšší vážnost má jejich otec Jan Hus, který se řemeslu věnuje už čtyři desítky let. "Houslařství je umění. Jenže na rozdíl od obrazu, který musí jen krásně vypadat, housle musí i skvěle hrát," vykládá zapáleně Bronislav Bursík.

Jaký je váš nejnovější model?
U houslí je to trochu složitější. Vlastně vůbec nezapadají do dnešního klusu světa. Je to nástroj, který se čtyři sta let skoro nezměnil. Zatímco jiní výrobci co pár měsíců chrlí nové modely aut, mobilů nebo televizí, a když jejich zákazníci nemají úplně nejnovější verzi, mnohdy jsou z toho nešťastní, my se naopak vracíme do historie a pořád z ní čerpáme. Když někdy po dlouhém promýšlení udělám několikamilimetrovou změnu, vnímám to jako velký skok. Ale houslista, když vezme svůj nástroj do ruky, si toho samozřejmě ani nevšimne. (smích)

Takže to je jednodušší?
V muzeích najdeme věci padesát či sto let staré. V orchestrech ale lidé běžně hrají na třísetleté nástroje. Musíme tak vlastně konkurovat nejenom současným houslařům, ale i houslařským mistrům z dob před třemi stoletími. Stalo se nám například, že za námi přišel umělec a chtěl si koupit nástroj. Půjčili jsme mu ho a on si ho šel vyzkoušet v koncertním sále. Porovnával ho s houslemi staletí starými, dokonce i stradivárkami. Musíme udělat nástroj, který hned po vyrobení hraje. Zároveň je ale stejně dobrý jako nástroje starých houslařů, které měly staletí na to, aby se vyhrály.

Ateliér Bursík

Brněnský houslařský ateliér tvoří hned tři mistři - otec Jan Hus Bursík a synové Jan Hus Bursík ml. a Bronislav Bursík. Jejich sestra Nikola Bursík je momentálně na mateřské dovolené. Specializují se na stavbu mistrovských houslí, viol a violoncell, dále na restaurování a opravy nástrojů. Na jejich výrobky hraje například Iva Bittová, primáš souboru Hradišťan Jiří Pavlica nebo koncertní mistr brněnské filharmonie Pavel Wallinger. Jejich nástroje se umisťují na předních příčkách prestižních soutěží houslařů v Paříži, Poznani či Mittenwaldu.

Nedávno jste vytvořili housle, které mají místo čtyř strun pět. To už přeci je pořádný experiment, ne?
Je to jediný nástroj, na němž jsou napsaní všichni tři mistři, protože vychází z dlouhých úvah a zkušeností celého ateliéru. Každé vybočení musí mít zdůvodnění. Nechtěli jsme experimentovat na vzhledu. To je sice hezké, je to vidět do třetí či páté řady. Ale aby z toho měli něco i posluchači v poslední řadě, je potřeba zapracovat na zvuku. A tak jsme vzali strunu C z violy a udělali pětistrunné housle. Hudební skladatelé jsou za to vlastně velmi šťastní, protože zjistili, že mají v tvorbě úplně jiný rozsah. Už připravují první skladby.

Doufáme, že způsobíme takovou módní vlnu. Ale samozřejmě naučit se hrát na housle, které chvílemi mohou znít jako viola, je velmi obtížné. Nástroj jsme dělali pro talentovaného slovenského houslového virtuosa Milana Paľu žijícího v Brně. Už když nástroj přebíral a poprvé na něj zahrál, měli jsme pocit, že na něj hraje celý život. Pojmenovali jsme ho po něm Milanolo.

Jak začíná výroba nových houslí?
Nejprve vybereme dřevo. Je to dřevo, které pomalu roste v těžkých horských podmínkách. Máme důkladně vyschlé vlastní zásoby staré i šedesát let. A pak následuje tisíc operací, které vymodelují nástroj. Desky, korpus, krk. Vše je zrcadlové. Nedá se to ale dělat tak, že obě strany člověk obkreslí podle šablony. Naopak mírné nepravidelnosti dělají skvělé housle. Hlava musí být pořád otevřená.

No a pak se člověk promění na malíře. Přichází lakování. Italové to mají lepší. V našich podmínkách lak schne déle. Třeba i několik let. Ale dá se na něj hrát tak po dvou měsících. Je vlastně dobře, když se rozeznívá. Náš lak není tvrdá krusta. Když přijde hráč s drobnými oděrkami, stačí nástroj vyleštit a lak znovu ožije.

Kolik zakázek máte teď rozpracovaných?
Jenom jedinou. Musím každý den vědět, co bylo včera, a moct na to navázat. Dělat třeba troje housle najednou by bylo jako mít tři manželky. Nástrojům dáváme jména. Takže si pak v duchu říkám: Tak, teď půjdu pracovat na Beatrice. Trvá to i šest měsíců. Člověk má nějaké očekávání, ale jestli se naplní, zjistí až za toho půl roku, kdy se nástroj poprvé rozezní. Je to velké napětí. Zavřeme dvoje dveře, otec a bratr přinesou své housle, hrajeme a porovnáváme nástroje.

Vaše housle používá Iva Bittová, Jaroslav Svěcený či koncertní mistr brněnské filharmonie Pavel Wallinger. Není pro vás ale těžké, když musíte měsíce piplaný nástroj prostě vzít a říct hudebníkovi: Tady máte?
Jsme úplně nejraději, když naše nástroje zůstávají někde poblíž. Třeba hned tři mladí hudebníci z Miloslav Ištvan Quartett hrají na nástroje našeho ateliéru. Je krásné vyvrcholení naší práce, když člověk sedí na jejich koncertě a vidí, že nástroj neudělá radost jen kupci, ale hlavně všem těm ostatním lidem v sále.

Ale housle i opravujete.
Tvoří to asi třetinu naší práce. Jsou to různé příběhy. Houslista například spadl na ledu a tři sta let staré italské housle se rozbily tak, že duše prorazila spodní i horní desku. Pojišťovna řekne, že by v takovém případě bylo lepší poničený nástroj prostě odepsat. Vysvětlujeme, že housle se opravují. Donesené třísky nesmeteme do koše. Lepíme je jak ptáci hnízdo. Nakonec zněly ještě lépe než dříve. Je to velká zodpovědnost. A člověka sice může mrzet, že kvůli opravám nemá čas na své housle, ale má to ještě jednu výhodu - z každého nástroje se můžeme naučit něco nového.

Projevila se nějak i v houslařině ekonomická krize?
Kultura je bohužel ve finanční krizi neustále. Umělci tak s tím, že mají málo peněz, vlastně počítají. Cena našich nástrojů se pohybuje od sto tisíc korun výše. Ale dělali jsme i violu za čtvrt milionu. Přesto hudebníci vědí, že je pro ně lepší koupit si místo auta nástroj. Jeho hodnota na rozdíl od vozu poroste.

Houslařina není zrovna tuctové povolání. Jak se k ní člověk dostane?
S trochou nadsázky jsme se s bratrem a sestrou narodili do hoblin. Komunismus soukromému podnikání nepřál. Když chtěl otec před revolucí dělat housle, tak prostě pracoval u nás v kuchyni. Pro nás tak byla houslařina naprosto přirozená věc. Nikdy jsme ale od otce neslyšeli, že budeme houslaři. Jen se nás prostě ptal, jestli si to nechceme vyzkoušet. A nás to zlákalo. Na prvních houslích jsem pracoval od patnácti let. Trvaly mi dva roky, protože jsem studoval ještě gymnázium. A podobně bych to chtěl zkusit se svou dcerou. Ale zatím je jí dvanáct měsíců, tak ještě nevím, jestli se mi to povede. (úsměv)

Není někdy obtížné trávit se svou rodinou v malé dílně celé dny a pak ještě i volný čas?
Nejen kvůli vztahům. Každý si pracuje sám na vlastních nástrojích, ale zároveň musí obstát před celým ateliérem. Je to asi podobně "jednoduché" jako složit koaliční vládu. Obhajovat k historii, k současnosti a ještě v rodině. Ale má to velkou výhodu. Je pak vlastně hrozně složité udělat chybu. Člověk za sebou má čtyřicet let zkušeností. Ostatní mu nedovolí uhnout. Myslím, že proto se mi zatím nestalo, že bych s nějakými svými houslemi byl nespokojený.

Nejproslulejší je italské houslařství. Ale co to české?
České houslařství je dnes stejně jako před staletími hodně podceňované. Přitom má stejně dlouhou historii jako to italské. A i zdejší mistři dosahovali velké kvality. Kdyby žili například právě v Itálii, byli by proslulí. Takhle jsou ale mnohdy v jejich houslích vlepené viněty někoho jiného s italským jménem. I proto se snažíme být kosmopolitní a jezdíme na soutěže po světě, abychom ukázali, že naše práce snese porovnání s těmi nejlepšími. Když se pak člověk podívá na výsledkovou listinu, těší ho, že dokáže konkurovat nejlepším světovým houslařům.

Jakou máte v Česku mezi houslaři konkurenci?
V republice je kolem padesáti houslařů. Ale nejde to brát jako prosté řemeslo. Jsme takoví domácí lékaři houslistů. Jejich nástroj známe, opravujeme. Ale musíme pochopit i hráče. Být tak trochu i psychologové. Věrnost zákazníků je pak poměrně veliká. Člověk si však nemůže dovolit udělat chybu. Umělecký i hudební okruh je velice úzký. Kdybych něco pokazil, může to pro mě být úplně zničující. A na dvouletou záruku se u nás nehraje. Jednou jsme rodiče houslí a zákazník musí být s nástrojem spokojený i za dvacet let. Ale děláme ho tak, aby zněl čtyři století. Jako housle našich předchůdců. Bezesných nocí pak není málo.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.