Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Historik Válka si dějiny prožil a tvrdí: Jsem optimista, děláme pokrok

  7:51aktualizováno  7:51
„Z dějin mám pozitivní dojem,“ říká o zvratech nejen minulého století Josef Válka. A můžete mu věřit, málokdo zná historii lépe než on, a zvláště tu moravskou. Brněnský historik nedávno oslavil 85 let.

Málokdo ví o dějinách Moravy více než brněnský historik Josef Válka. | foto: Michaela Dvořáková

Minulou neděli se dožil 85 let Josef Válka, historik a dlouholetý emeritní profesor historie na Masarykově univerzitě v Brně. Je především autorem vynikajících dějin Moravy a mnoha odborných, studijních i publicistických textů zaobírajících se historií i jejím přesahem do současnosti.

Zažil jste osobně dějiny této země od první republiky až po čtvrtstoletí současného režimu. Jaký dojem jste si z takto prožitých dějin zvratů odnesl?
Pozitivní. Jsem historický optimista. Navzdory všem katastrofám existuje v dějinách to, čemu říkáme civilizační pokrok. Za starých časů, například za první republiky, by dnešní člověk žít nedokázal. Prodlužování věku je přesvědčivým důkazem pokroku materiálních podmínek života, i když přináší nové problémy, které jsou však řešitelné. To, že se sociálních problémů ujímá stát, pokládám za součást pokroku. Radikální liberalismus a individualismus patří minulosti. Důležitou roli zde hraje věda. Její možnosti jsou nekonečné. Stagnuje politika. Dokonce se vracejí pravěké a středověké válečnické poměry.

Josef Válka

Přední český historik a emeritní profesor českých dějin na Masarykově univerzitě v Brně se narodil 13. července 1929 v Borači-Podolí u Tišnova.

V letech 1948 až 1952 vystudoval historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1952 působil na brněnském Historickém ústavu Filozofické fakulty.

Jeho přednášky pro studenty historie na jeho alma mater se věnovaly zejména novým přístupům v historiografii střední Evropy.

Po celou normalizaci mu byla výuka vysokoškolských studentů znemožněna a on se stal administrativním pracovníkem Historického ústavu v Brně.

Od roku 1990 mu bylo vráceno právo vyučovat na univerzitě a byl jmenován profesorem českých dějin. Kromě hojné publicistické činnosti, z níž vyčnívá zejména úctyhodná práce na dějinách Moravy (Středověká Morava, Morava reformace, renesance a baroka), se věnoval organizaci vědecké práce ve společenských a historických vědách.

Jste autorem dějin Moravy. Mají nějakou zvláštnost?
Ano, tou zvláštností je zcela specifický vztah Moravy a Čech v rámci českého státu. Český stát se v dějinách teritoriálně měnil, ale jeho pevným jádrem je spojení Čech a Moravy, které z dějin nelze vymazat. Spory Čechů a Moravanů se přeceňují, vždycky byly zcela bagatelní. Od vymření moravských Přemyslovců tyto spory mizí a český král je současně moravským markrabětem. V patnáctém, „husitském“ století je na žádost Moravanů zemským sněmem uzákoněna neodlučitelnost obou zemí. Ta vlastně trvá od příchodu praotce Čecha dodnes.

Léta jste učil studenty. Když jste za normalizace nemohl, přineslo vám to něco dobrého?
Ani ne. Někteří kolegové mi snad i trochu záviděli, že „nemusím učit“. Mysleli, že učení bere vědci čas. Já jsem se však vždycky cítil kantorem, i když jsem neučil a mohl bádat a psát dějiny Moravy. V humanitních vědách se od starověku učení a bádání spojují, přičemž učitel a žák tvoří základní kulturní a vědeckou vazbu. Když děláte vědu, někdy to nejde, a tu se vám vnucuje pocit zbytečnosti. Učit se musí. Pokud jsem učit směl, nevynechal jsem jedinou hodinu. Pokud vás studenti poslouchají, respektive chodí na volné přednášky, je kantořina nejlepší zaměstnání na světě. Období, kdy mi to bylo dopřáno, byla ta nejlepší léta mého života. Základem kantorství by měla být vzájemná důvěra učitele a žáka. Jakési partnerství. Na vysokou školu se dostane mnoho inteligentních a nadaných mladých lidí. Je radost je učit a diskutovat s nimi. Už nevím, který z velikánů vědy píše, že nejlepší nápady dostával při rozhovorech se studenty. Je pravda, že na takzvaných západních univerzitách se v 60. letech víc diskutovalo a polemizovalo. Možná se to teď u nás změnilo k lepšímu. Myslím ostatně, že zejména v 60. letech se situace i u nás vracela k ideálu intelektuálního partnerství učitele a žáka, což se snad i dál rozvíjí.

Málokdo ví o dějinách Moravy více než brněnský historik Josef Válka. Na snímku...

Historik Josef Válka na zahradě se svou ženou Růženou Ostrou.

Jak se měnili studenti v dobách, kdy jste je učil?
Šedesátá léta byla šťastná doba. Cestoval jsem tehdy trochu po Evropě, to jest po univerzitách a knihovnách, a zdálo se mi, že mezi vysokými školami na Západě a u nás není velký rozdíl, s výjimkou zkoušek na některých elitních školách ve Francii. Ty byly nemilosrdné. Pokud jde o mé studenty v Brně, nikdy nezapomenu, jak mě oslovili, když přišel zákaz přednášení: že zařídí pokračování mých kurzů někde v prostorách mimo univerzitu. Dojalo mě to, ale „projekt“ jsem jim rozmluvil.

Kam podle vás kráčí dnes tato země, potažmo lidstvo?
To kdybych věděl, ztratila by pro mne historie význam. Historik se musí vyrovnat především s tím, že může studovat jen minulost. A že se musí vystříhat role proroka. Nejsem pesimista, který hořekuje, že se řítíme do zkázy nebo že nastává konec světa i dějin. Před několika lety vyvolaly diskuse o „konci dějin“ velkou pozornost, ale k ničemu to nevedlo. Že nevíme, co bude zítra, nás zbavuje obav z budoucnosti. Ostatně záleží do značné míry na člověku samotném, jaký bude jeho zítřek. To platilo i před Listopadem, kdy naše možnosti určoval kádrový posudek a původ, a platí to i dnes, kdy nás místo kádrových posudků do značné míry determinují peníze a kupodivu ani ten starý dobrý původ nepřestal být relevantní. Neodvažoval bych se hlásat, že dnešní lidé mají méně ušlechtilé touhy než dřív. Žijeme zkrátka v jiné době. Jen mě zneklidňuje návrat strachu z nezaměstnanosti a nepřehlédnutelný růst sociální nerovnosti. Nejsem sám, komu tento problém působí starosti. Řešení dnes hledá celá řada vědců a vědeckých týmů po celém světě.

Byl jste členem delegace historiků a teologů, která za Jana Pavla II. jednala v Římě o odsouzení Mistra Jana Husa. Všichni se shodli na tom, že Jan Hus byl člověk hluboké víry a silného charakteru. Myslíte, že v dnešní době, kdy je veřejné mínění do značné míry formováno médii, by takový člověk mohl ovlivnit směřování společnosti?
Byl jsem tehdy ve Vatikánu jako host-laik a bylo to setkání ve vztahu k Husovi přelomové. Někteří lidé, se kterými jsem po návratu mluvil, byli zklamaní, že se papež za upálení neomluvil. Já soudím, že církev promluvila důstojně. Uplynou-li po zločinu staletí, postrádají omluvy smysl. Stanovisko Vatikánu sejmulo z Husa pohanu kacířství a pro katolický svět mu vrátilo čest. Já respektuji, že kostničtí soudcové jednali v mezích tehdejšího církevního práva. A papež měl krásný projev. Pokud máme mluvit o dnešku: člověk obdařený hlubokou vírou a pevným charakterem by mohl mít na dnešní mediální společnost vliv velmi omezený, ledaže by se snad s médii spojil. Myslíte, že by to u takového člověka bylo reálné?

Co byste si přál ke svým pětaosmdesátinám?
Zachovat si zdravý rozum.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.