Majitelka brněnského kloboučnictví Radka Chabičovská.

Majitelka brněnského kloboučnictví Radka Chabičovská. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Díky klobouku muži smeknou, z žen jsou dámy, říká majitelka kloboučnictví

  • 18
Radka Chabičovská má kloboučnictví. Zboží z něj nosí na hlavě tisíce lidí z celé republiky. Dělá radost na svatbách, berou si je elegantní dámy i dobře situovaní pánové. Brňanka se stala i krajskou živnostnicí roku.

Kavárna zaplněná elegantně oblečenými dámami v kloboucích, které jako by vystoupily z dob první republiky? Není třeba být překvapený. To je jen jedno z mnoha setkání brněnského Kloboukového klubu. Stačí si také nasadit pokrývku hlavy a hrdě vstoupit. Klub založila Brňanka Radka Chabičovská. V roce 1990 z Itálie dovezla první šálu z čisté vlny a skoro hned byla zavalená přáními od známých. Tak začala podnikat. Brzy ale Brno zahrnuly levné výrobky z Východu. 

Radka Chabičovská

Od roku 1993 má pod značkou Dantes velkoobchod s klobouky. Nabízí z velké většiny české výrobky, ale dováží i ze zahraničí. V roce 2006 také v pasáži Omega na brněnském náměstí Svobody otevřela vlastní kloboučnictví. Chabičovská také založila Kloboukový klub, kde ženy a muže učí, jak klobouky nosit, a oživuje tak kloboukovou etiketu. Pomocí klobouků také Chabičovská podporuje ženy po onkologické léčbě. Členové klubu pořádají četné společenské akce. Další setkání Kloboukového klubu bude ve středu 16. října v brněnském hotelu International. Zúčastnit se s pokrývkou hlavy může kdokoliv.

Tak se zaměřila na klobouky a otevřela si s nimi velkoobchod. Od té doby nezalitovala. A minulý týden se stala jihomoravskou živnostnicí roku. 

"Proč bychom se měly cítit hloupě s pokrývkou hlavy? To necháme těm, kteří ji na ulici nemají," usmívá se Chabičovská.

Je v Brně těžké povolání mít kloboučnictví?
Olomouc, Praha, Zlín, Uherské Hradiště. Mám velkoobchod s klobouky a paradoxně jsem prodávala všude jinde než právě v Brně. Když jsem za majitelkami butiků před lety přišla, že pofrčí oranžová nebo zelená, odvětily, že věci pro popeláře a myslivce neprodávají. Nakonec jsem to nevydržela a v Brně si otevřela obchod vlastní. Pořád se tu ale bojíme trošku vybočit z šedi. Považuji za velký úspěch, že jsem se tady osm let udržela a daří se mi.

Jak to změnit?
Na klobouky je přeci zrovna teď to nejlepší počasí. Nemrzne, ale přitom už je trošku chladněji. Úžasný boom zažívají barety všech barev - móda 30. a 40. let. Máme jich něco kolem tří stovek. Trendy jsou ale znovu hlavně 20. léta. Tehdy se ženy začaly emancipovat. Řídily auta, pracovaly, takže potřebovaly pokrývku hlavy, kterou jim tak snadno nesfoukne z hlavy vítr. Tak krempa byla jen malá, klobouček obepínal hlavu. A to se do dnešní hektické doby zase hodí. A letí i hučky v tomhle stylu - ráno dáte na hlavu, odpoledne do tašky.

Kloboučnictví, kde si je pořídit, ale asi mnoho nebude...
V celém Česku a na Slovensku do stovky. A kloboučníci už skoro neexistují. Je to těžká dřina. Je jenom jedna škola, která učí obor modistka. V Uherském Hradišti mají dvě dálkové studentky, které vlastně ani nestojí o výuční list. Chtějí to dělat jen jako koníček. Dámy, které klobouky vyrábějí, tak mají mnohdy šedesát až osmdesát let. Stroj se přitom kvalitě lidských rukou nikdy nedokáže ani přiblížit. Zákazníkům, kterým dáme do jedné ruky ručně vyráběný klobouk a do druhé strojově vytvořený, v devíti z deseti případů odcházejí s tím ručně vyráběným.

Myslíte, že se ona doba, kdy dámy bez kloboučku a rukaviček nevycházely, ještě někdy vrátí?
Pokrývky hlavy definitivně zadusilo poválečné budování komunismu. Ale dnes se klobouky zase po krůčcích vracejí. Je velice uspěchaná doba. My dáváme možnost se ženám na chvíli zastavit, hezky se nastrojit. Pánové mohou být elegáni. A to není všechno. Vozíme třeba klobouky do domovů důchodců. Seniorům se vždycky rozzáří oči. To jsem nosila já, tohle měla ráda maminka, vzpomínají. 

Spolupracujeme také se ženami, které kvůli chemoterapii přišly o vlasy. Hlava je velice citlivá. Potřebují něco nosit. Ale mnohdy pak v klobouku vycházejí jen v nejnutnějším případě. Mají pocit, že každý hned odhalí, že ho nosí jen proto, že jim chybějí vlasy. Tak je bereme do našeho Kloboukového klubu. Najednou není poznat, kdo je nemocný. V místnosti mají klobouky všechny.

Kolik členů se ke Kloboukovému klubu hlásí?
Dnes už 950. Jsou z Karlových Varů přes Aš až po Slovensko, ale i ze zahraničí. Otevíráme lázeňské kolonády, účastníme se srazu veteránů, děláme kloboukové party. Začalo to tak, že za mnou chodily zoufalé ženy, že mají doma dvacet klobouků a nevědí, kam s nimi vyrazit. Ze začátku pak přicházely na naše setkání a klobouk si narazily až těsně před kavárnou. Když ale pak uvnitř viděly tu stovku návštěvníků v kloboucích, na cestě zpátky domů už hrdě kráčely i s ním na hlavě. Vůbec nejde jen o to, že máme pokrývku hlavy. Lidé se ale s ní pak podvědomě k sobě chovají tak nějak lépe. Pánové smeknou na pozdrav, z žen jsou dámy.