Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Přišla o dítě i kariéru. Můj život je nahoru dolů, říká Chramostová

  9:55aktualizováno  9:55
Bylo osm let po konci prvního světového krveprolití, když jsem se narodila. Tak začíná herečka a disidentka Vlasta Chramostová ve svých pamětech líčit léta, „na která měli lidé v této zemi později závistivě vzpomínat“.

Devadesátiny oslavila Vlasta Chramostová 17. listopadu, zrovna v Den boje za svobodu a demokracii, kterému se v životě významně věnovala. Dnes už je usazená v Praze, tehdy bylo ale jejím domovem Brno a jižní Morava.

V letech první republiky prožívala budoucí herečka své dětství, na které teď zavzpomínala pro MF DNES, v Kotlářské ulici a také ve třech obcích kolem Moravského Krumlova.

Byly spojeny s rodinou jejího otce, z níž pocházeli vlastenečtí učitelé i padlí legionáři. Vladimír Chramosta, nejstarší z pěti dětí, elektrifikoval po válce coby inženýr Západomoravských elektráren svůj rodný kraj. A paradoxně právě kvůli elektřině musely později jeho rodné Skryje ustoupit dukovanské elektrárně i se všemi domy a místy dětských her malé Vlasty.

„Především jsou však mé vzpomínky na dětství spojeny s oranžovým domem číslo 21 v Kotlářské ulici,“ napsala herečka ve svých pamětech.

„Na rohu Kotlářské a Kounicovy seděl v kameni vyvedený pan učitel. Po pravici i po levici měl školu. Do té obecné jsem s brašničkou chodila od první třídy,“ doplnila nyní pro MF DNES u příležitosti svých narozenin a s lítostí dodala, jak se před léty dočetla, že vandalové učitele rozbili.

„Nevím, co je tam dnes, Brno je pro mě v mých devadesáti letech daleko, chodím špatně a o holi, navíc můj o dva roky starší bratr, který tam žil, už umřel,“ vysvětluje.

Do Brna jezdívala na Dušičky

Léta ovšem jezdila Vlasta Chramostová do Brna pravidelně alespoň na Dušičky. Bývala tehdy zvlášť nešťastná. „Mám na Ústředním hřbitově hrob jediného syna,“ vysvětluje. Nesmírně dojemným způsobem jeho skon popsala i ve své vzpomínkové knize.

Z vášnivého milostného vztahu s brněnským sochařem Konrádem Babrajem se jí totiž v červenci 1959 narodil chlapec, kterého pojmenovali po otci. Chlapeček však zahynul v necelých čtyřech letech, když s ním unavená herečka jela 25. května 1963 z Prahy do Brna „potěšit svou maminku“.

Nedaleko Popůvek předjížděla náklaďák se senem a havarovala. Sama skončila těžce zraněná, synek zemřel druhý den v dětské nemocnici v téže brněnské ulici, kam si ho šťastná matka vlastně teprve nedávno přivezla z porodnice do sochařova bytu.

Možná i proto se vlastenka z masarykovské rodiny po okupaci republiky v roce 1968 rozhodla už nikdy nepolevit a nesejít z cesty, kterou jí přikazovalo svědomí.

I když se tím vzdala zářivé kariéry přední české herečky nejen na scéně Vinohradského divadla, ale také v četných filmech, k nimž patří i role manželky spalovače mrtvol (Rudolfa Hrušínského) ve slavném stejnojmenném filmu Juraje Herze z roku 1968.

Bytové divadlo přinesl „zákaz“

„Věděla jsem, že dělám správnou věc,“ říká o svém disidentském angažmá a o podpisu Charty 77. A myslí tím i své proslulé bytové divadlo, tedy neoficiální, nepovolená představení ve vlastním bytě, odkud Státní bezpečnost velmi ráda odvlékala návštěvníky především z řad disentu a rozvážela je mnoho kilometrů do polí a lesů kolem Prahy. Nejraději za tuhé zimy a v lehkém městském oblečení.

Vlasta Chramostová

  • Narodila se 17. listopadu 1926 v Brně, kde také vystudovala herectví na Státní konzervatoři.
  • Po sovětské okupaci nesměla pro svůj nesouhlas s vývojem oficiálně vystupovat. S manželem Stanislavem Milotou se živili například výrobou stolních lamp.
  • Podepsala Chartu 77 a převážně ve svém bytě začala hrát bytové divadlo, které se stalo fenoménem a jehož diváci, stejně jako sama Vlasta Chramostová, byli až do listopadu 1989 pronásledováni Státní bezpečností.
  • Po listopadu 1989 se vrátila na jeviště, mezi lety 1991 až 2010 na prkna Národního divadla v Praze.
  • V roce 1998 jí Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva

„Právě letos se spojila Česká televize s tou rakouskou, vzala si a vyčistila materiál krásného textu o Boženě Němcové Dávno, dávno již tomu, který tehdy napsal František Pavlíček pro mé bytové divadlo a jenž se za těžkých normalizačních podmínek podařil natočit mému muži Stanislavu Milotovi,“ vypráví herečka a dodává, že právě k jejím devadesátinám tento restaurovaný záznam odvysílala ve čtvrtek stanice ČT art.

„Ráda na to vzpomínám. Při práci jsme vynaložili neuvěřitelnou energii. Nemohli mi teď připravit lepší dárek,“ usmívá se herečka, která se koncem 80. let pokusila přivézt své „zakázané“ divadlo i do Brna.

„Jenže se to tenkrát nevyvedlo. Prozradilo se místo, kde jsem měla vystoupit,“ vzpomíná na zásah Státní bezpečnosti, kvůli němuž se na poslední chvíli hledala náhrada, kde představení uspořádat. „A tam se nehodilo říkat, co jsem měla připraveno. Nebyla jsem se sebou spokojená, to jediné si pamatuju,“ usmívá se smutně.

Nová doba, dnešní doba

Po listopadu 1989, už ve svobodných poměrech, hrála Vlasta Chramostová od roku 1991 do 31. prosince 2010 celých devatenáct sezon v pražském Národním divadle. „A byla jsem šťastná. Takový je totiž můj život: nahoru dolů,“ shrnuje své polistopadové angažmá.

Přišly znovu i role ve filmech, například Sekalovy matky ve snímku Je třeba zabít Sekala z roku 1998 nebo staré Pepiny v Kuřeti melancholikovi o rok později.

A také uznání. Především Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva z roku 1998. Vrcholné státní uznání převzala z rukou Václava Havla, tehdejšího prezidenta a svého dobrého přítele z časů disentu. Na ten vzpomíná s nostalgií a láskou.

„Všichni to byli vzácní lidé,“ svědčí o oné hrstce lidí, kteří se vzepřeli šedému příkrovu normalizace a zdánlivě beznadějné totalitě. „Václav Havel mi samozřejmě velice schází. Byla jsem, jsem a vždycky budu havlovka,“ dodává nekompromisně.

Legendární je také její dlouholeté manželství s kameramanem Stanislavem Milotou, jenž za normalizace rovněž nemohl oficiálně natáčet. Nasnímal totiž předtím se svou ženou nejdramatičtější pražské události sovětské okupace. Natočený materiál se podařilo propašovat do zahraničí, odkud se objevil snad na všech televizních obrazovkách západní Evropy.

S tímto samorostlým a nepoddajným mužem vytvořila Vlasta Chramostová pár, který se vzájemně podržel v těžkých letech normalizace a drží se i dnes v nelehkých letech stáří. Jak se něco takového podaří? „Na to není recept. To byl osud,“ odpovídá lapidárně herečka.

A co si myslí o dnešku? „Vyrostla jsem za Masaryka, takže spoluobčanům bych vzkázala, aby pořád nemysleli na sebe a naslouchali si. Hospody bývaly k tomu, aby se lidé družili - a ne aby se tam rvali a pro blbost zabíjeli,“ uzavírá jubilantka.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.