Safa Hassani žije na Moravě už sedm let, naučil se perfektně česky a zvykl si...

Safa Hassani žije na Moravě už sedm let, naučil se perfektně česky a zvykl si na zdejší způsob života. | foto: Marie Stránská, MAFRA

Afghánský lékař na Moravě: Žít už si tu zvykla i moje maminka

  • 491
V debatě o uprchlících, která se v Česku vede, zaznívají vyhrocené názory. Jeden dětský psychiatr z Brna vše sleduje se smíšenými pocity. Safa Hassani dnes mluví skvěle česky a pomáhá dětem ve Velké Bíteši, před sedmi lety ale sám prchal z Afghánistánu. Po tom, co ho unesl Taliban a on těsně unikl smrti.

Po výhrůžkách jeho rodině se rozhodl. Musí zemi opustit. Azyl našel právě v Česku, kam přišel jen s několika kufry.

V Afghánistánu byl přitom známá osobnost. Postavil tam tři nemocnice, které například léčily drogově závislé, jakých je v zemi přes milion, a psychicky nemocné lidi.

Jako klíčový spolupracovník brněnské neziskové organizace Podané ruce pomáhal v zemi s největší produkcí opia s projektem na pomoc závislým. Podílel se na stážích, díky kterým tamní lékaři mohli přijet sbírat zkušenosti do Česka.

Ze dne na den pak Safa prchl se čtyřmi dětmi, z nichž nejmladšímu bylo jen půl roku. Skončil téměř bez majetku v uprchlickém centru v Zastávce u Brna. Po letech v Česku své zkušenosti popsal pro MF DNES.

Váš útěk do České republiky odstartoval únos talibanci před devíti lety. Jak se to stalo?
Postavil jsem jednu nemocnici v Kábulu, druhou v Kandaháru a třetí jsme otevírali v Herátu, což je od Kábulu tak 1 200 kilometrů. Po ceremoniálu jsem měl letenku zpět do Kábulu. Ředitel pobočky v Kandaháru mě ale přesvědčil, že stejně za pár dnů pojedu tam, tak můžeme nasednout do jeho auta s ochrankou a zajet do nemocnice rovnou. Tak jsem zrušil letenku a vyjeli jsme. Za čtyři hodiny nás na cestě napadli. Auto přede mnou a za mnou najednou zmizelo. Byl jsem unesený.

Safa Hassani

  • Byl klíčovým lékařem projektu brněnské neziskovky Podané ruce Breaking the Circle, který nastartoval pomoc drogově závislým v Afghánistánu.
  • Postupně tam otevřel tři kliniky. Jeho úspěch ale v roce 2006 přerušil únos Talibanem. Po propuštění se stupňovaly výhrůžky jeho rodině, kvůli kterým nakonec emigroval.
  • Dnes pracuje jako dětský psychiatr ve Velké Bíteši na Žďársku a žije v Brně.

Co jste prožíval?
Nemyslel jsem na nic jiného než na svou rodinu. Můj tatínek vyučoval na právnické fakultě. Ani se na něj nepamatuji. Když mi byl rok a půl, tak podle vyprávění maminky otec zmizel. Komunistická vláda ho unesla. Dodnes nevím, zda je naživu, nebo po smrti. Promítal jsem si, že moje čtyři děti dopadnou stejně. Kdo se postará o ně a manželku? V zajetí jsem mohl být tak čtrnáct dnů. Oči mi odkrývali jen proto, aby mi ukázali, jak dopadli ti, kteří nezaplatili výkupné. Bylo to těžké.

Jak jste dosáhl propuštění?
Donutili mě podepsat několik smluv, že s nimi budu spolupracovat. Věděli, že mám dobré kontakty, které by se jim mohly hodit. Samozřejmě jsem podepsal vše, co chtěli. Požadovali také výkupné, na které se složili lidé z mé nemocnice. Byla to horentní suma. A jednou z podmínek bylo, že jakmile mě propustí, nesmím o únosu nikomu říci. To jsem ale nemohl dodržet, i když tvrdili, že mě budou sledovat do konce života. Vzali si moje auto. Kdyby s ním něco spáchali, obvinili by mě. Proto jsem informoval policii. O oznámení se únosci dozvěděli za týden.

Co se dělo pak?
Začali mi vyhrožovat. Zlikvidovali mi dům. Rodinu jsem z Kábulu přestěhoval na venkov, aby tam byla v bezpečí. I tam nás našli. Přišli i do nemocnice a vyhrožovali. Posílali dopisy, že mi unesou děti. Samozřejmě jsem měl svou ochranku. Ale nepomohlo mi to. Měli své lidi všude. Stříleli mi na auto, ve kterém jsem seděl, naštěstí jsem přežil. Každé dva dny jsem měnil telefon. Přesto mi chodily další a další výhrůžné zprávy. Dodnes nevím, jak zjišťovali mé číslo. Nakonec mi došlo, že v Afghánistánu už dále žít nemůžu. Odejít mi pomohli lidé z Podaných rukou.

Bylo náročné jen tak z ničeho nic opustit rodnou zemi a vydat se do Evropy?
Nechal jsem v Afghánistánu vše, co jsem měl. Tam jsem si žil jako král. Majetek, domy a mnohem větší příjmy. Nikdy jsem nebyl ničí podřízený. V Česku jsem začal úplně, ale úplně od nuly. Jiná kultura, jiní lidé, jiná země. Jako uprchlíci jsme asi půl roku strávili v Zastávce u Brna. Bylo to docela těžké. Moje maminka je vážně nemocná. Mé nejmladší dítě v té době mělo asi půl roku. Potýkali jsme se s tím, že někteří sousedi nedodržovali pravidla. Tancovali, hlučeli do noci. Nakonec jsme ale dostali nájemní byt, ve kterém žijeme dodnes. Našel jsem si práci. Pět let jsem fungoval ve firmách třeba na pozici vedoucího marketingu. Ale když jsem šel s maminkou do nemocnice a viděl jsem tam lékaře, kteří pomáhají, strašně mně to chybělo. Abych z profese úplně nevypadl, vypomáhal jsem alespoň jako konzultant Podaných rukou. Mezitím jsem se snažil, aby mi stát uznal lékařský diplom. Trvalo to dlouho, musel jsem doložit spoustu papírů, ale nakonec se to povedlo. Dnes už můžu pracovat jako lékař. Pomáhat lidem je můj cíl.

V Česku nyní pracujete jako dětský psychiatr. Jaké to je?
Jsem původně atestovaný psychiatr dospělých. V Afghánistánu dětská psychiatrie jako obor neexistuje. Bylo by skvělé, kdybych tam časem mohl zajet předávat znalosti. Ale i v Česku je dětských psychiatrů poměrně málo. Věnuji se dětem s poruchami pozornosti, poruchami chování, školními fobiemi, sebe poškozováním. Jsou to děti pod velkým tlakem, často z dětského domova nebo rozvedených rodin. Velkým problémem je užívání drog. Dorazil páťák, který kouří krabičku cigaret denně. Když jsem se ho ptal odkdy, říkal, že od druhé třídy. Od cigaret pak snadno dojde k marihuaně. Mám zkušenosti i s chlapcem, který ještě ani nedovršil 18 let, už dva roky kouřil marihuanu, následně přešel na užívání pervitinu. S tím jsou spojené poruchy chování. Drží se party, která má na svém kontě napadení, krádeže.

Abyste mohl pracovat jako lékař, musel jste precizně zvládnout češtinu. Jak jste se potýkal s jedním z nejtěžších jazyků na světě?
V Česku jsem byl na návštěvě už předtím, ale tehdy jsem rozuměl jen ‚ahoj‘ a ‚dobrý den‘. Ani jsem to neuměl vyslovit. Druhý den po tom, co jsme v zemi požádali o azyl, jsem tak šel do knihovny, vzal jsem si knihu a začal jsem se učit. Pak nám pomáhala učitelka, která docházela za celou rodinou. Bylo ale těžké se sladit. Manželka a maminka se chtěly učit svým tempem. Já jsem potřeboval mluvit co nejdříve, abych se postaral o rodinu. Chodil jsem pak i na pedagogickou fakultu na tříměsíční kurz. Mezitím jsem začal pracovat. Když žiji v Česku, bez češtiny se neobejdu. Je to základ. Bez toho bych se nemohl věnovat medicíně ani se dobře zapojit do společnosti.

Mezi Afghánistánem a Českou republikou jsou velké rozdíly, i pokud pomineme jazyk. Prožil jste kulturní šok?
Pro mě to nebylo tak těžké, protože jsem už dříve cestoval po světě, i manželka to zvládala. Nejhorší to bylo pro mou maminku. Narodila se v Afghánistánu a celý život do svých 60 let žila v Afghánistánu. Byl to pro ni šok. Tady je například běžné, že důchodkyně žijí samy. Maminka si myslela, že i my ji přestěhujeme někam od nás. Říkala, že tak žít nemůže. Že potřebuje žít s námi, s dětmi. Tak jsem ji uklidňoval, že bych ji v životě nikam neodstěhoval. Podobně, když viděla líbající se pár na ulici, nemohla to snést. Ze začátku se ani nemohla podívat na televizi. Hned chtěla přepínat kanály. Teď sedíme na gauči v pohodě a jí to vůbec nevadí. Zvykla si. (usmívá se) Kultury jsou odlišné. Ale pokud jsme emigrovali do Česka, musíme veškerá pravidla a zákony vzít za své a naučit se v nich žít. Děti tady chodí do školy a nepoznáte, jestli se narodily v Afghánistánu, či v Česku. Mluví lépe česky než paštunsky či persky.

Jak se díváte na nenávistné debaty na sociálních sítích zaměřené na uprchlíky či pražský protest se šibenicemi na ulicích?
Je obtížné to hodnotit. Všude existují dobří a špatní lidé. V Česku i v Afghánistánu a všude na světě. Příchozí se musí zapojit do společnosti a respektovat zdejší pravidla. Přitom, pokud je člověk například správný muslim, nic špatného by neprovedl. Nekradl by, nezabíjel, nevyhrožoval by lidem. Pokud je člověk zlý, je úplně jedno, zda je ateista, muslim anebo jinak věřící.

Jste muslim. Právě dnes vám končí půst se sklonkem měsíce ramadán. Dívají se na vás někteří Češi přes prsty?
Nikdy jsem nezažil, že by mě někdo v Česku za můj původ napadal. Pro mě je hlavní člověk. Je mi úplně jedno, zda je to křesťan, muslim či ateista. Zda je Afghánec, Čech, Afričan nebo Angličan. Mám kamaráda Jindřicha Vobořila (národní protidrogový koordinátor, zakladatel organizace Podané ruce – pozn. red.), který je křesťan. Oslavujeme u něho Vánoce. Respektuji jeho víru a zvyky s ní spojené. Řada mých kolegů lékařů je zase ateisty.

Dovedete si představit, že byste se zase stěhovali někam jinam?
Česko se mi stalo druhým domovem. Máme tu spoustu dobrých kamarádů. Někteří uprchlíci počkají, až získají občanství, a pak se přesunou za lepším do Anglie či do Německa. Já to nemám zapotřebí. Ani dětem bych to nemohl udělat. Nejstarší kluk v Brně hraje hokej za Techniku a sní o NHL. Ve škole je hodně šikovný. Chtěl by být psychiatrem po tatínkovi. Další syn zase hraje fotbal a chce být také lékařem. Nejmladší si představuje povolání inženýra. To moje dcerka má úplně jiné představy. Když jsme byli na zápisu do první třídy, paní učitelka se jí ptala, čím by chtěla být. Prezidentka, řekla se samozřejmostí. A na otázku kde, řekla, že je ještě čas. Teprve si vybere. (úsměv)