Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dobra je víc než zla, věří kněz, který vedl mši za ivanovické mrtvé

  12:34aktualizováno  12:34
Kněz Jacek Kruczek přijel na pohřeb rodiny z Ivanovic až z Vysočiny. "Tu úžasnou rodinu už nám nikdo nevrátí. Ani nenávist ani nejhorší trest pro vraha ani to, že budeme znát podrobnosti a motivy vraždy. Je potřeba žít dál a věřit v dobro," vzkazuje truchlícím lidem farář, který pochází z Polska.

S vyvražděnou rodinou se rozloučily v kostele v Řečkovicích stovky lidí (1. června 2013) | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Nyní máte farnost v Přibyslavicích na Třebíčsku. Až do loňska jste však působil sedm let právě v Řečkovicích, kam spadají i Ivanovice. Znal jste se se členy zavražděné rodiny?
Všichni byli pokřtěni, takže byli celou dobu mými farníky. Osobně jsem se s nimi ovšem neznal, jen s jejich nejbližšími sousedy. A právě ti mě oslovili, zda bych ten pohřební obřad nemohl vést právě já. Bylo to pro mě těžké rozhodování, ale v takové situaci se těžko říká ne. A tak jsme spolu se současným farářem Janem Kotíkem tuto mši sloužili. Bylo to poprvé, kdy jsem pohřbíval oběti násilí.

Ukulele Orchestra budou hrát dál

Po sobotním pohřbu, kde se členové Ukulele Orchestra jako Brno rozloučili se svými zavražděnými spoluhráči a přáteli, oznámila v pondělí ráno skupina, že bude po čase pokračovat v hraní.

"Pro nejbližší dobu jsme všechna plánovaná vystoupení zrušili. Budeme se ale snažit, abychom vám všem zahráli poprvé již 21. července na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou," napsali hudebníci na facebookových stránkách kapely.

Poděkovali také za podporu v minulých dnech, kdy pohřeb svých čtyř zavražděných přátel z jedné rodiny připravovali.

První část pohřbu byla hudební a velice osobní. Lidé v kostele i před ním slyšeli nahrávku, na níž každého člena rodiny charakterizovalo pár slov či vět, a pak zazněla skladba, která k němu patřila. Věděl jste, co přátelé zemřelých na pohřeb připravili, nebo jste se nechal překvapit?
Věděl jsem, že budou všichni členové rodiny představeni formou hudby a slova. Byla jen otázka, kdy to bude.

Pro mě byla právě tato část obřadu jednou z nejsilnějších. Při písni věnované otci rodiny se lidé dokonce začali usmívat přes slzy. Díky hudbě se tak opravdu podařilo připomenout lidem, co měli na svých přátelích rádi. Jak na vás působily tyto okamžiky?
Byl jsem moc rád, že tato část obřadu se odehrála před mší, a ne až po ní. Stejně jako pro ostatní to pro mě byl také velice silný okamžik, a navíc mě to velice uklidnilo. Úsměv způsobil sám Martin svou nahrávkou a asi věděl proč.

Při svém kázání jste se pak ptal Boha na otázky, které napadaly všechny přítomné: Proč vraha nezastavil? Proč jsou tak hodní lidé mrtví? Jak mají pozůstalí odpustit vrahovi? Zároveň jste na ně potom odpovídal. Jak mají tedy lidé odpustit?
Celý týden jsem přemýšlel, co můžu v této situaci říct. A raději bych nic neříkal... Byl to čas, kdy jsem se snažil soucítit se zavražděnými, jejich tragédií, ale i s Bohem. Bez víry by to byla beznaděj. Ale jelikož nevěřím v nevěřící, snažil jsem se ukázat světýlko v té hrozné tmě. Já vím, že oni žijí dál, a chci o tom mluvit. Bez víry by bylo nesmyslné mluvit o odpuštění. Vím, že oni mu už odpustili, že Bůh mu odpustil. Vím, že je to těžké. Ale i Ježíš na kříži volal: "Odpusť jim, protože nevědí, co činí." Víra a naděje pomáhají zbavit se nenávisti, která ničí srdce člověka. Odpustit neznamená zapomenout a nechtít trest pro vraha. Ale bez odpuštění nelze normálně žít.

Při kázání zaznělo i jméno Kevina Dahlgrena, tedy muže, který je z vraždy čtyřčlenné rodiny obviněn. Předpokládám, že jste určitě přemýšlel, zda ho jmenovat, nebo mluvit jen o vrahovi bez konkrétního jména. Proč jste se nakonec rozhodl takto?
Nejtěžší bylo mluvit o odpuštění tomuto muži. O vrazích se mluví příliš moc. Po vraždě se rychle zapomíná na oběti, sleduje se příběh vraha, jeho jméno se objevuje ještě dlouho, samotní vrazi mají pocit, že jsou slavní. A proč jsem ho tedy jmenoval? Chtěl jsem tím ukázat, že je to nadále člověk, a ne zvíře. Nevím, proč to udělal. A nechci vědět, jak to mohl udělat. Ale jejich tváře bude mít před sebou celý život. Možná si jednou uvědomí hrůzu, kterou udělal, a odvrátí se od zlého.

Jak tedy utěšit pozůstalé po takové tragédii?
V kostele při pohřbu byl strom života. Uprostřed mezi čtyřmi rakvemi stál paškál (svíce, která se zapaluje o Velikonocích a pro věřící je symbolem Kristova zmrtvýchvstání a věčného života – pozn. red.). A nakonec si pozůstalí přáli, abychom se na sebe místo kondolování začali opět usmívat. Dobra je více než zla, a budeme-li se toho držet opravdu upřímně, nikdo další už nic takového zažít nemusí. Zní to jako utopie, ale není to utopie. Zvednout oči k nebi a vidět v něm rodinu, která už je tam nyní šťastná - jen to může potěšit.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.